War of the wolves

3. Kapitola

Vzbudila jsem se až druhý den ráno. Okny pronikalo do mého pokoje světlo a já si konečně připadala odpočatá. Vstala jsem a vešla do koupelny. Obvykle jsem se myla večer, ale teď jsem vybrala pěnu s vůní vanilky, pustila vodu vany a vykoupala se. Pak jsem našla v kufru černé, upnuté kalhoty a fialové triko. Nakonec jsem si obula bílé tenisky a potichu otevřela dveře. Asi bych měla najít tetu a poprosit ji o něco k snídani... Ale houby! Půjdu to tady prozkoumat! Potichu jsem prošla kolem několika dveří a došla ke schodům. Vyšla jsem o pár pater nahoru a vydala se rovně. Na konci byly další schody, ale už ne tak majestátní. Chytla jsem se zábradlí a potichu stoupala dál... Nakonec jsem došla do malé kruhovité místnůstky, po jejímž obvodu byla okna. Přistoupila jsem k jednomu z nich a pohlédla ven. Páni! Musím být v jedné z věží! Došlo mi. Výhled byl impozantní. Celá zahrada mi odtud připadala neskutečně malá... Kouknu se ještě do té druhé věže! Napadlo mě a rychle jsem seběhla po schodech zpátky dolů. Zastavila jsem se, těsně u prvních dveří, jelikož jsem si všimla tety Lisy. Černé vlasy lemované šedými prameny měla rozpuštěné. Na sobě měla rudé šaty, které vypadaly jako ze středověku. ,,Byla jsi na věži," řekla. Přikývla jsem; ,,To nebyla otázka," poučila mě teta přísně. Znovu jsem přikývla. ,,Tak se pojď nasnídat," dodala mírněji a obě jsme se vydaly po schodech dolů. Došly jsme do prvního patra a teta otevřela dveře do jídelny. Byl tam velký stůl z tmavého dřeva a kolem něj tolik židlí, že by se tam mohlo bez problémů posadit třicet lidí. ,,Říkala si, že o svém sídle nikomu neříkáš," poznamenala jsem. ,,Říkala jsem, že o mém sídle ví jen mí přátelé," opravila mě teta. ,,A co rodina?" ,,Sama moc dobře víš Emily, jak to je s naší rodinou," odpověděla upjatě. Samozřejmě, že jsem to věděla, jen jsem ji zkoušela. Když si tak dobře udržuje tajemství, proč vůbec dovolila, abych sem přijela já? Já- otravná puberťačka... ,,Dáš si vejce se slaninou?" zeptala se teta. ,,Dobře," přistoupila jsem ke kraji stolu a posadila se. Teta mezitím došla na konec místnosti ke dveřím, které pravděpodobně vedly do kuchyně. Já si mezitím prohlížela stůl. Proč tady má všude připravené příbory? Copak sem někdy v blízké době přijde třicet lidí? Příbory mi připadaly spíše na oběd, jelikož jsem poznala menší vidličku na salát, větší na hlavní jídlo, i docela malou dezertovou vidličku. Z mého rozjímání o správné etiketě mě přerušila teta, která se vrátila z kuchyně s podnosem, na němž byly dva talíře s vejci a konvice s kávou. Posadila se vedle mě do čela stolu a vzala si svůj talíř. Já ji napodobila a za chvilku už byl slyšet jen cinkot příborů o talíře. Když jsem dojedla nalila jsem si do hrnečku kávu a pomalu ji usrkávala. ,,Zapomněla jsem se ti zmínit o několika pravidlech," začala teta, ,,Nechoď do lesa, ani do druhé věže, je ti to jasné?" Přinutila jsem se přikývnout. Jak to sakra mohla vědět? Jak mohla vědět, že zrovna do věže se chystám jít? Hrozný pravidla... ,,A ještě dneska večer zůstaneš po večeři ve svém pokoji, nevyjdeš z něj až do rána." ,,Počkat, proč?" nechápala jsem. ,,Řekněme, že budu dnes mít návštěvu, která je pro mě svým způsobem důležitá," přiznala teta. ,,Dobře," vzdala jsem to a vstala od stolu. Vracela jsem se po schodech do svého pokoje a vykoukla z okna ven do zahrady. Je tam docela hezky, možná bych mohla jít ven... Ale ne do lesa! Připomnělo mi mé svědomí. Vyběhla jsem posledních pár schodů a rozrazila dveře svého pokoje. Otevřela jsem kufr a našla v něm bílou mikinu s černými pruhy a jednu ze tří knih, které jsem si sebou vzala pro případ kritické nouze. Pak jsem se ještě podívala do skříně, kde byla červeno-bíla pikniková deka popadla jsem ji a se všemi těmi věcmi jsem se vracela dolů. Venku jsem si deku rozbalila, lehla si na ni a užívala si letní slunce...

XXXXX

Ležela jsem ve svém pokoji a nemohla usnout. Jakou má asi teta návštěvu, že o tom nesmím vědět? Přemýšlela jsem o spoustě věcech od letního plesu, který nestihnu, až po tetiny záhadnosti. Najednou jsem uslyšela jakési zavytí. ,,Co to panebože je?" vykřikla jsem, když se ozvalo další ještě blíž. Srdce mi v hrudi bilo jako splašené a já neměla nejmenší ponětí, proč... ,,Že bych neměla chodit do lesa kvůli vlkům?" promlouvala jsem sama k sobě nahlas, abych se alespoň trochu uklidnila. Další zavytí... ,,Do háje co to je?" ječela jsem dál s přídavkem několika sprostých slov. ,,Tak takhle už do vážně dál nejde," zamumlala jsem po dvacátém zavytí a vstala z postele. Opatrně jsem přistoupila k oknu, ale nespatřila jsem nic, kromě velkého, úplňkového měsíce. Jsou někde jinde, odsud je neuvidím... Došlo mi a s úlevou jsem se vrátila zpátky do postele. Na jednu stranu jsem hořela nedočkavostí zjistit, kde ti vlci jsou, ale zároveň jsem měla chuť ze zahrabat pod peřinu a nevylézt až do rána... Moje zbabělá část zvítězila... Ležela jsem pod peřinou a snažila se nevnímat to divadlo venku. Tedy až do té chvíle, kdy jsem ucítila závan větru... ,,Co je zase tohle?!" zaklela jsem, když jsem se dívala na zavřená okna. Další závan větru. Pohlédla jsem ke dveřím a najednou cítila, že tam něco je. Nebála jsem se toho, a ani jsem to neviděla, a přesto jsem věděla, že mám z nějakého důvodu jít za tím. Za nějakou přihlouplou energií, či co to vlastně bylo... Zvedla jsem se z postele a potichu otevřela dveře. Všude byla tma a mně bylo jasné, že rozsvítit rozhodně nemohu, abych na sebe neupozornila tetu. To něco, mě vedlo po chodbě dál a dál... Vnímala jsem všechno třikrát silněji, než normálně; každého brnění jsem se lekla a bála se, že za každým rohem může číhat teta. Nejednou pode mnou vrzlo prkno a já měla pocit, že nadělám větší hluk, než stádo slonů. Došla jsem až ke schodům kde jsem zakopla a malý stolek s vázou. Váza spadla na zem a hlasitě cinkla. V duchu jsem se proklínala, co mě přimělo opustit svůj pokoj a zjistit, co se tady děje... Postavila jsem vázu, která se naštěstí nerozbila zpět na stolek a začala potichu sestupovat po schodech dolů. Dostala jsem se až do vstupní síně, která ve tmě vypadala strašidelně. V každém stínu se mohla skrývat buď teta, nebo nějaké "strašidlo." Sice jsem na bubáky a podobné věci nikdy nevěřila, ale noční cesta po tetině sídle-či hradu, nebo zámku mi připadala dost strašidelná na to, že kdyby na mě teď zezadu někdo vybafl, mohla bych začít nosit kříže a česnek, proti upírům... Najednou jsem uslyšela hlasité zaburácení hromu, a pak miliony kapiček vody, padajících na zem. Trhla jsem sebou a vše mi začalo připadat ještě hrozivější. Tak dobře, krvavou Marry radši zkoušet vyvolávat nebudu, to bych se zbláznila. A na horory, jako je kruh a panenka Chucky taky můžu zapomenout... Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech, když jsem si vybavila ještě spousty dalších hororů, o nichž jsem slyšela. ,,Já jsem fakt úplně blbá... Proč jsem nemohla alespoň jednou poslechnout tetu?" zamumlala jsem, když mi došlo, že jdu přímo ke dveřím... Dveře se otevřely dokořán, aniž bych musela sáhnout na kliku a mě postříkaly ledové kapky deště. Pohlédla jsem směrem k lesu a spatřila jsem smečku vlků. Mohlo jich být tak třicet, což už samo o sobě bylo dost hrozivé, zejména po tom, co nám naše učitelka na biologii cpala do hlavy, že vlci žijí ve skupinkách kde je maximálně osm vlků, ale třicet? To však nebylo to nejhorší, pravou hrůzu mi nahánělo to, že se celá smečka dívala přímo na mě. Jeden vlk se od ostatních oddělil a běžel přímo ke mně... Pane bože, já tady snad umřu! Nikdy jsem nebyla věřící člověk, ale teď když na to přišlo, jsem se během několika vteřin modlila snad ke všem bohům, o nichž jsem kdy slyšela... Před očima mi proběhl celý můj život od dob, kdy mi byly tři roky a kdy jsem viděla jen obrazy, jako třeba když jsem dostala novou hračku, až po teď, kdy jsem viděla celé dny, uvědomovala jsem si všechny chyby, kterých jsem se dopustila a přála si mít možnost to napravit... Jenže to se nestane. Ani ne za minutu sem přiběhne ten vlk a roztrhá mě na cucky. Po tvářích mi začali stékat slzy. Vítr mi rozcuchával vlasy a připadal mi chladný. Chladný jako smrt... Samozřejmě, mohla jsem udělat jeden krok zpátky do domu a zabouchnout za sebou dveře, nebo začít volat tetu. Jenže ani jednoho z toho jsem nebyla schopna. Mohla jsem jen sledovat vlka blížícího se ke mně. Ani pocit, že za pár vteřin zjistím, co se stane, po smrti mě nějak neuklidňoval. Ať to moc nebolí... Přála jsem si a doufala, že teta rodičům řekne něco jiného, než že jsem ji neposlechla a navzdory jejímu důraznému zákazu chodit ven z pokoje jsem šla až sem. Ze všech sil jsem se přinutila zavřít oči, abych se nemusela na toho vlka dívat. Už nikdy nezjistím, proč mě Andrea nesnáší, proč teta nikomu neřekla o svém sídle, ani proč je tady smečka třiceti vlků... Začala jsem odpočítávat sekundy... Možná to bude, jako když vás doktoři uspí před operací... Během necelé sekundy se mi zavřou oči- a pak... Nic mi nedokázalo pomoci zbavit se náhlého strachu ze smrti a nejšťastnější vzpomínky dokázaly jen to, že mi slzy začaly stékat obrovským proudem z tváří... Jedna... Dvě... Tři... Čtyři... Pět... Šest... Co tomu vlkovi tak trvá? Nechápe, že mi akorát prodlužuje utrpení? Pořád nic... Otevřela jsem oči a vlk byl tentam. Zbytek smečky mě stále hladově pozoroval, ale nevypadalo to, že by se na mě chystali zaútočit. Jenže na místě, kde měl být vlk stála teta Lisa v tmavě černých, sametových šatech a stejně černém, dlouhém plášti. Její pohled byl lítostivý, téměř soucitný, ale já nechápala proč. Vždyť žiju! Smrt mě prozatím nechá na pokoji! ,,Co tady děláš?" zeptala se lítostivě. ,,Teto já..." ,,Neřekla jsem ti snad dost důrazně, že nemáš vycházet z pokoje?" její hlas teď pozbyl veškeré lítosti a místo ní z něj jen sršel vztek. ,,To ano, ale já..." ,,A pochopila si co znamená, že tam máš zůstat?!" ,,Ano ale..." ,,Honem se vrať zpátky!" přikázala nasupeně. ,,Nemohla bys mi nejdřív vysvětlit, co to má znamenat?" vzpamatovala jsem se a ukázala směrem k vlkům, kteří teď jakoby hltali každé naše slovo. ,,Vysvětlení? Ty chceš vysvětlení? Já bych taky ráda věděla, co tady proboha děláš?" rozkřičela se na mě. ,,Ty teď hezky půjdeš do svého pokoje a až do té doby, než za tebou zítra přijdu z něj paty nevystrčíš!" ,,Ano teto," zamumlala jsem poraženě. ,,A tvoji rodiče se o tom tvém divadýlku dozví, jen si nemysli..." ujistila mě jedovatě. Sklesle jsem přikývla a se svěšenou hlavou odcházela zpátky. Teta na mě vrhla poslední vražedný pohled a rozsvítila světlo, abych mohla v klidu dojít do svého pokoje. Proč je na mě tak naštvaná? To nechápe, že jsem málem umřela? Bohužel jsem měla takové neblahé tušení, že teta to chápe mnohem lépe než já. Když jsem přišla ke svému pokoji, už, už jsem se chystala otevřít dveře, když jsem si to rozmyslela. Zhasla jsem světlo a rozběhla se k oknu, odkud bych mohla vidět vlky. Nic... Už jsou pryč. Uvědomila jsem si zklamaně a setřela si slzy z očí. Možná bych přece jenom mohla zjistit, co se tu děje! Došlo mi, když jsem si vzpomněla, jak mi teta ráno zakázala chodit do druhé věže. Samozřejmě jsem tím riskovala, že když mě načape, pošle mě za rodiči, což jsem momentálně vůbec nechtěla, ale na druhou stranu jsem mohla získat odpovědi, na některé z otázek, které mě nyní napadaly. Vrátila jsem se do svého pokoje a rozhodla se, že to alespoň zkusím... Chvíli jsem se hrabala ve svém kufru, než jsem našla vonnou svíčku, kterou jsem tam z mého přihlouplého zvyku neustále měla, aby mi vonělo oblečení. Sebrala jsem ji, a vzala jsem ještě župan, který jsem si vzala přes své promáčené pyžamo. Pak jsem se po schodech vydala dolů do jídelny, kde jsem si ráno všimla velkého krbu, u kterého by s nejvyšší pravděpodobností mohly být sirky. Trochu jsem se bála, že mě načapá teta Lisa, ale něco mi říkalo, že tady v domě není... U krbu skutečně sirky byly, a tak jsem jednou zapálila svíčku. Chvíli jsem váhala, jestli si nemám vzít ostatní s sebou, ale nakonec jsem je nechala u krbu, pro případ, že sem teta přijde. Svíčka pěkně hořela a já doufala, že mi nějakou dobu hořet vydrží. Opravdu jsem se sem nechtěla vracet. Pomalu jsem po schodech šla nahoru a pečlivě se dívala kolem sebe. Svíčka na stěny vrhala strašidelné stíny, ale já se už tolik nebála, jelikož jsem tu prošla i v úplné tmě. Za chvíli jsem se dostala až do patra, kudy jsem procházela ráno, když jsem šla do věže. Teď jsem se však vydala na úplně opačnou cestu, do "zakázané věže." Schody, po kterých jsem pak stoupala byly ze dřeva a vypadaly poněkud staře. Pokrývala je vrstva prachu a při každém kroku vrzaly. Šla jsem mnohem déle, než předtím do první věže, nebo mi to tak alespoň připadalo. Když jsem konečně vystoupila nahoru, uviděla jsem před sebou tmavé, otlučené dveře. Prosím, ať nejsou zamčeny... Modlila jsem se. Proč by mi teta zakazovala sem chodit, kdyby byly zamčené? Stoupla jsem si před dveře a napočítala do sta. Teprve pak jsem se odvážila sáhnout na kliku a otevřít je. ,,Hurá," zašeptala jsem, když se dveře s hlasitým skřípotem otevřely. Ocitla jsem se v kruhové knihovně, odshora dolů přeplněné knihami, pokrytými silnou vrstvou prachu. Kvůli knihám ani nebyly vidět okna, které tu jistě byli uspořádané stejně, jako na druhé věži. Uprostřed místnosti byl stojan, na němž ležela tlustá kniha. Přistoupila jsem ke knize a položila svíčku vedle ní na stojan. Na knize byl znak, nedokázala jsem ho pojmenovat, ale připadalo mi to jako jakási změť čar, překřížených tak, že dohromady vzniklo něco, co ze všeho nejvíce připomínalo psí packu. Natáhla jsem ruku, abych knihu otevřela a podívala se, co se uvnitř píše, jenže jsem to ani nemusela dělat, protože kniha se sama otevřela na jedné stránce. Byl tam text, psaný ozdobným písmem a doprovázela ho ilustrace vlka, držícího v ruce, něco co bylo dost podobné ruce. Kolem byla louže krve. Přejel mi mráz po zádech, když mi došlo, že ten vlk mi připomíná ty vlky, které jsem viděla dnes. Raději jsem pohlédla na text, který však nebyl o moc pozitivnější:

Vlci. Existují lidé, jez se mení ve vlky. Tito lidé se vyznacují podivnými schopnosti nazývanými magie. Pred rokem 1492 nastala velká epidemie techto vlku. Zabíjejí lidi bez slitování. Jsou však také zmínky, o tom ze tyto útoky zpusobují tzv. vlkodlaci-lidé, jez nemají zádné príbuzné vlky, ale byli vlky pokousáni. Vlkodlaci prý svou premenu neovládají a ve své vlcí podobe si neuvedomijí nic ze svého lidského zivota. Naproti tomu vlci-

Dál už jsem nestihla nic dočíst, jelikož hodiny, které byly přibity nade dveřmi začaly odbíjet půlnoc. Zavál studený větřík a já si župan pevně chytla, jelikož mi začala být zima. Svíčka najednou zhasla a mně došlo, že tady nemám vůbec co dělat. Až do teď mě tu "něco trpělo" teď už jsem však musela rychle zmizet. Nenamáhala jsem se brát si svou svíčku, jen jsem se rozeběhla, zabouchla za sebou dveře a utíkala po schodech dolů. Před pokojem jsem uklouzla a spadla, hádala jsem, že na hlavě budu mít pěknou modřinu. Vtrhla jsem do pokoje, rychle jsem si lehla do postele a přikryla si hlavu peřinou. Pak jsem teprve začala pořádně přemýšlet o tom, co jsem se dočetla v té knize. Je možné, že skutečně existují vlkodlaci, upíři, magie a bůhví co? Přesně tohle nám dospělí říkají, že jsou pohádky. Samozřejmě, v každé fantasy knížce právě tohle existuje, ale je možné, že by to byla skutečnost? Ti vlci, co když to byli vlkodlaci-dnes je úplněk. Ta srst, co jsem viděla první den- co když se mi to nezdálo? Co když je teta vlkodlak? Klid tetina sídla přerušil můj hlasitý výkřik, když mi došlo, co se tady děje...