War of the wolves

11. Kapitola

,,Panebože!“ zamumlala jsem, když jsem očima sledovala hrůznou podívanou. Přímo před námi stála malá dívka, které mohlo být tak dvanáct let a před ní byla  příšera. Příšera byla obrovská, měla dlouhé nažloutlé tesáky a tmavě modrý, huňatý kožich. Nicméně kožich vypadal roztomile, což se ovšem nedalo říct o očích. Příšera měla malé, rudé oči, ze kterých vyzařovalo nepřátelství a vztek. Kolem byly vyvráceny kmeny stromů i s kořeny. Nahánělo mi to docela hrůzu, ale ta dívka, na kterou příšera útočila, se mi nezdála vůbec vyděšená. Ba naopak; vyplázla na příšeru jazyk, což ji ještě víc rozzuřilo… Příšera vytrhla další strom a chystala se zaútočit na dívku. Chtěla jsem si připravit nějaké kouzlo, ale Jonathan, který až do teď strnule stál vedle mě, mě zastavil; ,,Počkej, je to víla, myslím, že to má pod kontrolou,“ pošeptal. Pohlédla jsem směrem k dívce a všimla si, že na zádech má bílá křídla. Víla? Wow! Ta dívka chytla do ruky řetízek v podobě hvězdičky, který měla na krku, a vypadalo to, že se o něco snaží. Pak natáhla ruku a z ní vylétlo tornádo. Proti tomu mému, které dokázalo zničit bandu Zaklínačů, bylo tohle tornádo silnější. Vylétlo k příšeře a vílu to odmrštilo o pár metrů dál. Pak tornádo z ničeho nic zmizelo a příšera s ním. Dívka vstala ze země, oprášila si lehké, stříbrné šaty a vítězoslavně se usmála. Opět napřáhla ruku, dopředu a v tu chvíli, kdy se sem na pár vteřin vrátilo tornádo, to vypadalo, jako by se vrátilo zpátky do jejího přívěšku… Zvláštní… Dívka na nás pohlédla a mně bylo jasné, že o naší přítomnosti celou dobu věděla. ,,Ehm, ahoj já jsem Emily,“ vykoktala jsem rozpačitě, ,,Tohle je Jonathan,“ dodala jsem a ukázala na něj. ,,Moc mě těší, jsem Lilie,“ odpověděla víla. ,,Co tady vlastně děláš?“ zeptal se Jonathan a vypadalo to, že se mu vůbec nelíbí, že Lilie je na našem území. ,,Potřebovala jsem mluvit s Radou,“ zamumlala Lilie. ,,A co měla znamenat ta příšera?“ vztekal se Jonathan. ,,No jinak to nešlo,“ odpověděla dívka. ,,Prosím, je to důležité,“ pohlédla směrem ke mně. ,,Jonathane, možná bychom jí měli věřit,“ řekla jsem mu. Ačkoliv Lilie byla malá holka, připadalo mi, že toho o magii ví víc, než mi. ,,O co jde?“ zeptala jsem se. ,,V Kouzelné dimenzi jsou nepokoje,“ začala rozvážně, ,,Prý se objevila nová Bílá a Zaklínači jsou neklidnější, než obvykle.“ Zrudla jsem, když mi došlo, že asi není úplně nejlepší být Bílá. Ví o mně i v jiné galaxii! Uvědomila jsem si a ani jsem nechtěla přemýšlet, jaké věci se o mně asi říkají. Nová Bílá! Není moc odvážná a ani chytrá… ,,Aha, to jsi ty,“ řekla Lilie, jako by mi četla myšlenky. ,,Potřebuješ mluvit s Radou co nejdříve?“ zeptal se, teď už klidnější Jonathan. Lilie přikývla. ,,Tak to musíme ihned vyrazit,“ přidala jsem se. S Jonathanem jsme se přeměnili a utíkali směrem k mýtince, kde byl nejspíš zbytek smečky. Lilie za námi letěla. ,,Mně se to nějak nezdá, něco nám tají,“ řekl Jonathan. ,,I mně připadá, že nám o sobě neřekla všechno, ale co jsme jí řekli mi?“ odpověděla jsem, ,,Přijde mi milá,“ dodala jsem.

Doběhli jsme na mýtinu a ostatní vlci na nás překvapeně zírali. Tedy vlastně zírali na Lilii. ,,Co to má znamenat?“ zeptala se teta, která stála jen několik metrů od nás. ,,Dobrý den,“ pozdravila Lilie. Teta Lisa se na ni podívala tázavým pohledem. ,,Co tady chceš?“ zeptala se. ,,No, já… Jde o Zaklínače, uzavřeli nové spojenectví s gongy,“ prohlásila. Několik vlků překvapeně vyjeklo. ,,Dobře, ale to je všechno?“ chtěla vědět teta a vypadalo to, že je stejně naštvaná, jako předtím Jonathan. ,,Chtěla bych o tom mluvit s vámi a Radou,“ řekla Lilie. Teta přikývla a spolu s Lilií se vzdálily. K nám se mezi tím přihnali Julie, Ellie a Randy. ,,Kde jste byli celý den?“ chtěla vědět Ellie. ,,Nemáš už náhodou spát?“ zeptal se Jonathan Ellie. Ta ihned zmlkla. Nějakou dobu jsme tam jen mlčky stáli a pozorovali Radu. Vypadalo to, že se o něčem horlivě dohadují. Najednou ztichli, když se na mýtinu přiřítili Zaklínači a nějaké příšery, jež měli černé chlupy, a velké temné oči. ,,Co jsem vám říkala?“ řekla Lilie s úsměvem, když si všimla, jak se na ni teta dívá. ,,Tak dobrá, možná že ti věřím,“ odpověděla teta s úsměvem. ,,Tohle bude hračka,“ zamumlala Lilie a vzlétla do vzduchu. Najednou jsem ucítila prudkou touhu také umět létat. Lilie najednou vypadala tak bezstarostně, přestože se na nás řítili nepřátelé. Už je to tu zase! Začíná to být otrava a je to pěkně trapné! Pomyslela jsem si a vyčarovala za země pár kořenů. ,,Co jsou zač ty příšery?“ napadlo mě. ,,Gongové,“ odpověděl Randy a hodil po nejbližším gongovi ohnivou kouli. Lilie na ně poslala tornádo a několik dalších kouzel a my ostatní po nepřátelích metali každé kouzlo, jež nás napadlo. Nevím, jak jsme to dokázali, ale za chvíli jsme měli boj vyhraný a nikomu z nás se téměř nic nestalo. ,,Myslím, že bychom měli jít za fénixy, do jejich země a uzavřít s nimi spojenectví,“ promluvila Lilie. Teta Lisa jen přikývla; Lilie už si získala její důvěru…

XXXXX

,,Připraveni?“ zeptala se Lilie a natáhla ruku doprostřed. My ostatní ji napodobili, a když jsme se všichni chytli, přemístili jsme se. Chvíli se mi motala hlava, a vzápětí jsem ležela na trávě, lehce mokré od ranní rosy. Uvědomila jsem si, že jsem hrozně unavená, ale spát se mi nechtělo, na to tu bylo až příliš mnoho podmětů… Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Tráva byla zelenější a rostliny byly krásnější… Nacházeli jsme se na louce, na pokraji lesa, všimla jsem si, že kus od nás, je malá chaloupka se záhonky, kde rostly nejrůznější květiny, dřevěnou lavičkou a drobným komínem, ze kterého se kouřilo. Je tu docela hezky… Ostatní vlci buď ještě leželi na trávě, nebo seděli a prohlíželi si okolí, stejně jako já. ,,Co je Jonathane?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem Jonathana, který ležel na zádech, díval se na nebe a vypadalo to, že mu je trochu špatně. ,,Vždycky tak otravná,“ mumlal. ,,Já že jsem otravná?“ dělala jsem uraženou. ,,Jo, ale podívej se na to nebe, není tam ani mráček,“ Pohlédla jsem na modrou oblohu… Skutečně tam nebyl ani jeden mráček... ,,Měli byste to tu vidět v noci,“ poznamenala Lilie, když si všimla, jak zíráme na oblohu, ,,To je vidět vesmír tak, jako na fotkách a ve sci-fi filmech.“ ,,Jste připravení?“ zeptala se, když vykročila směrem k chaloupce. ,,Připravení na co?“ chtěla jsem vědět. ,,Na setkání s Orianem,“ řekla prostě, ,,Říká se, že právě Orian stvořil vesmír,“ dodala, když zjistila, že to stejně nechápeme. Vyskočila jsem na nohy a všichni jsme se vydali za Lilií. Zastavili jsme se pár metrů před chalupou a chvíli počkali. Zanedlouho vyšel muž; vypadalo to, že mu je asi čtyřicet let, ale jeho oči prozrazovaly, že ve skutečnosti mu je mnohem, mnohem víc… Prohlížel si naši smečku svýma blankytně modrýma očima, a pak promluvil: ,,Těší mě, předpokládám, že přicházíte kvůli spojenectví,“ odpověděl. Teta přikývla. ,,Dobrá, myslím, že bychom mohli být spojenci, a myslím, že je třeba splnit vlčí tradici, nemýlím-li se?“ zeptal se. Teta Lisa opět přikývla. ,,Musí jít alespoň jeden vlk a jeden fénix, do hor pro relfus, posvátný, ostrý kámen, s jehož pomocí můžeme vykonat rituál spojenectví,“ řekla teta. Teď přikývl Orian. ,,Myslím, že z fénixů by se na ten úkol hodila Jane,“ řekl, ,,Pojďte, seznámím vás s ní,“ pokračoval a vedl nás dál od jeho chalupy, ,,Bylo by též vhodné, kdyby za vlky šla ta Bílá,“ řekl Orian. Když se všechny oči upřely na mě, jen jsem zarytě hleděla do země a doufala, že teta řekne, že to nepřipadá v úvahu. Bohužel se tak nestalo; ,,Souhlasím,“ odpověděla teta. ,,Půjdu také,“ přidal se z nenadání Jonathan. Orian nás pak zavedl k dívce s dlouhými rudými vlasy, která se jmenovala Jane.

Už se stmívalo a já stála na okraji lesa v zemi fénixů. Najednou ke mně zezadu přišel Jonathan. ,,Proč jdeš taky?“ zeptala jsem se, ,,Já myslela, že mě nesnášíš,“ řekla jsem. ,,Přeci bych tě nenechal jít samotnou někam do háje, s někým, koho vůbec neznáš,“ řekl. Pak se ke mně sklonil a lehce mě políbil na čelo. Otočil se a utíkal pryč. Já tam však zůstala stát; rudá jako rajče a dočista zmatená…