War of the wolves

19. Kapitola

Bezcílně jsem se toulala po tetině sídle a zaraženě jsem se zastavila před dveřmi mého pokoje. Právě tam jsem jít nechtěla. Povzdechla jsem si a otevřela dveře, pak jsem vyšla ven na balón a pohlédla na krajinu pode mnou. Byla to sotva hodina, co se všichni návštěvníci vrátili do svých domovů a mně už se stýskalo. Zatímco ostatní vlkové ještě uklízeli po večírku, já se nenápadně vytratila a schovala. Najednou zapípal mobil. Ten zvuk mi kdysi byl známý, avšak po těch pár týdnech, co jsem strávila tady, mi připadal jaksi cizí a vzdálený. Vrátila jsem se do pokoje a podívala se, kdo volá. Srdce se mi zastavilo. Mamka! Uchopila jsem telefon do ruky, která se mi teď nesnesitelně klepala. ,,Ahoj mami," zamumlala jsem. ,,Ahoj Emily, už si vzhůru?" odpověděla z druhé strany překvapeně mamka. Rychle jsem přešla ke dveřím pokoje a vyhlédla ven na chodbu, na visací hodiny. Bylo sotva šest hodin. ,,Jo mami, před chvílí jsem vstávala," řekla jsem a doufala, že to zní patřičně věrohodně. ,,Líbilo se ti u tety?" vyzvídala mamka. Líbilo? Ten minulý čas mě zmátl. ,,Jasně," odpověděla jsem po pravdě. ,,Dneska večer poletíš letadlem domů, máš zamluvený lístek pamatuješ?" připomněla mamka. ,,Cože? Už dneska? Nemůžu tady zůstat ještě týden?" žadonila jsem. ,,Nepřipadá v úvahu," zamítla to mamka, ,,Myslím, že jsme tetu obtěžovali dost i takhle a ty jsi k ní přece původně jet nechtěla." ,,Ale to není pravda!" vztekala jsem se, bohužel jsem, ale  věděla, že to pravda je. ,,Už o tom nebudeme diskutovat," ukončila to mamka. ,,Tak ahoj," zamručela jsem poraženě. ,,Měj se," řekla. Počkala jsem, než mamka zavěsí, a pak jsem mobil hodila na postel. Do teď mi bylo na nic, najednou jsem se ale cítila příšerně. Asi bych to měla jít říct ostatním... Když jsem vyběhla z "paláce" tety Lisy, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Na okraji lesa jsem se přeměnila a utíkala dál. Nezastavovala jsem se. Měla jsem málo času... Nevšímala jsem si větviček, které do mě šlehaly. Poté, co mě jedna švihla do oka, které mi ihned začalo slzet, jsem tiše zavyla, ale nezastavila jsem se. Odpočinek jsem si dovolila až na louce. Přeměnila jsem se a přerývaně oddechovala. ,,Co se stalo?" zeptal se Jonathan, který si mě všiml jako první. ,,Mamka. Chce, abych se dneska vrátila domů," odpověděla jsem sklesle a cítila, jak se mi slzy hrnou do očí. Duševně jsem byla úplně na dně. To už k nám přiběhli i Julie s Randym a Ellie. Julie se na mě soucitně usmála, ale neřekla nic. ,,Asi si půjdu sbalit," zamumlala jsem a otočila se. Ve skutečnosti jsem si zabalit nepotřebovala. Většinu věcí jsem totiž ani nevyndala z kufru, jen jsem doufala, že Jonathan půjde za mnou... Šel. ,,Co budu dělat?" zeptala jsem se, když jsme byli dostatečně daleko od ostatních. Místo odpovědi mě Jonathan políbil. Cítila jsem, jak mi horké pramínky slz stékají po tvářích. Nesnažila jsem se je zastavit, bylo by to k ničemu. Odjedu! Odjedu pryč od všech vlků! ,,Co budu dělat?" zopakovala jsem otázku, ,,Bez smečky, ve světě plném obyčejných lidí?" To Jonathana trochu zneklidnilo; ,,Rozhodně nevyhledávej jiné smečky. Kdyby si jim řekla, že smečku máš, ale jinde, nemuselo by to pro tebe dopadnout nejlépe. Hlavně ať nikdo nezjistí, že jsi vlk," řekl potichu. Přikývla jsem. Slzy mi teď tekly takovým proudem, že za chvíli by pode mnou mohla být celá louže, ne-li rybník slz. Jonathan se ke mně sklonil a slzy mi setřel z tváří; ,,Teď už ale nebreč, nic s tím nenaděláš. Jediné co ti zbývá, je využít zbytek dne," zamumlal. Přikývla jsem. Konečně rozumná slova... ,,Jaký je tedy plán?" zeptala jsem se trochu klidněji. ,,Nevím, řekni si ty, co chceš dělat," odpověděl s širokým úsměvem. Pokrčila jsem rameny. ,,Co prohledat knihovnu, aby sis mohla alespoň číst o vlcích, když ne být s nimi?" navrhl. ,,Tak jo," zamumlala jsem a společně jsme se vydali k sídlu.

XXXXX

Když mě teta odvážela na letiště, měla jsem co dělat, abych se znovu nerozbrečela. Všechny věci jsem měla zabalené v kufru, který byl dvakrát tak těžký, jelikož Jonathan mě zásoboval knihami na celý rok. Jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že knihy někdo najde. ,,Tak se měj hezky, domluvím s tvými rodiči, abys mohla zase někdy přijet," řekla povzbudivě teta. Naposledy jsem jí zamávala, a když její nablýskané auto, zmizelo v dálce, pomalu jsem se vydala na dál. Možná jsem tam přece jenom měla něco "zapomenout."Napadlo mě. Teď už ale bylo pozdě. Po odbavení a kontrole jsem se konečně dostala do letadla. Sedla jsem si k okénku a přemýšlela o smečce. Když jsme se loučili, Julie plakala. Stejně, jako já. Letadlo vzlétalo a já se naposled podívala na Stockholm. Někde za ním, hluboko v lesích byla moje smečka. Můj domov. Co asi dělají? Napadlo mě a zpustilo to další záplavu slz. Zavřela jsem oči, pevně rozhodnutá se ven nepodívat. Tak jsem zůstala sedět až do konce letu a v jednu chvíli jsem dokonce usnula.