War of the wolves

7. Kapitola

Zbytek odpoledne jsme strávili stavěním tábora. Dospělí přinesli odněkud červené stany, spacáky, džbány na vodu a pro každého hrneček. ,,Proč stavíme stany, když na mýtině jsou malé domky z přírodních materiálů?" Napadlo mě. ,,Táta říkal, že dřív se spalo pod širákem, ale jednou byly tak velké deště, že polovina smeček odjela," řekl Randy, ,,Stany chrání před deštěm alespoň trochu." K večeru se pár vlků vydalo do lesa, ulovit něco k jídlu. My ostatní zatím rozdělali oheň v ohništi dost velkém, aby se k němu vešla celá smečka. Když jsme k večeři všichni spořádali svou porci pečeného králíka, dostaly jsme s Julií za úkol dojít pro vodu. Každá z nás vzala jeden džbán a vydaly jsme se k potůčku, který tekl nedaleko a vléval se do jezera. ,,Tak co, je tady Dereck?“ zeptala jsem se, když jsme došly k potůčku, který příjemně bublal. ,,Jo je, chceš ho vidět?“ zeptala se. ,,Jasně,“ přikývla jsem a položila džbán. ,,Tak pojď,“ řekla a chytla mě za ruku. Dotáhla mě kolem lesa až ke smečce se stany s barvou námořnické modři. ,,To je on,“ pošeptala a ukázala na jednoho kluka. Měl blonďaté vlasy a mohla jsem rozeznat, že jeho oči jsou hnědé. ,,Už si s ním mluvila?“ zeptala jsem se. ,,Jenom minulý sraz, teď ještě ne,“ odpověděla potichu, jakoby se bála, že nás Dereck uslyší. ,,Tak za ním jdi,“ napadlo mě. ,,Blázníš?“ ,,Počkej, něco mě napadlo,“ řekla jsem a sebrala ze země kámen, ,,Jdi támhle k jezeru, já hodím ten kámen do vody, ještě než tam dojdeš, on to uslyší u půjde za tebou,“ řekla jsem a šíleně se usmála. Julie k mému překvapení souhlasila a plán vyšel. Pak jsem se spokojeně vrátila k potůčku, naplnila oba džbány vodou a vrátila se k ohni. ,,Kde je Julie?“ zeptala se mě Ellie. ,,S Dereckem,“ pošeptala jsem. Dospělí se neptali, jen dál hovořili mezi sebou o nudných dospěláckých záležitostech. ,,Schválně, která smečka letos vyhraje,“ začal Randy. ,,Jo, je to první sraz tento rok, alfové se nemohli domluvit,“ přidal se Jonathan. Dál už nestihli nic říct, jelikož se přiřítila rudá Julie. ,,Tak co?“ zeptala se zvědavě Ellie. ,,Jenom jsme tam stáli a občas prohodili něco, jako: Dneska je hezky, včera mohlo být více sluníčka,“ pošeptala nám. ,,Tak, když jsme tu konečně všichni,“ začala teta a vrhla významný pohled na mě a Julii, ,,Můžeme konečně probrat naší loveckou strategii,“ odmlčela se, aby se ujistila, že všichni poslouchají. ,,Zítra se bude konat soutěž, v počtu ulovené zvěře, takže by bylo ideální se rozdělit. Navrhovala bych pět skupinek po pěti, v jedné budou děti a v ostatních dospělí. Hlavně nemusíte lovit nějaké velké jeleny, na tom zítra nezáleží,“ vypadalo to, že si teta na něco vzpomněla, jelikož se usmála; ,,Jonathane, Randy? Opovažte se zase přinést pytel s dvěma milióny mravenců, je vám to jasné?“ ,,Přesněji to byly dva milióny šest set dvacet dva tisíc osm set tři,“ opravil Randy, ,,Plus minus pět set tisíc, jelikož jich bylo víc a někteří se pomačkali.“ ,,Cože?“ nechápala jsem. ,,No minule jsme s Randym našli mraveniště a chtěli jsme vyhrát, takže jsme celý den strávili počítáním mravenců. Pak už nás to nebavilo, a tak jsme tam zbytek jen nasypali, ale představ si, že jsme nevyhráli! Nikdo neulovil dva milióny mravenců a oni nám to neuznali!“ vysvětloval Jonathan. ,,A já pak musela chytat králíky i za vás,“ řekla na oko rozzlobeně Julie. Začala jsem se potichu pochichtávat a ostatní se přidali. Dokonce i dospělí… ,,Pozítří se bude lovit o největší kořist,“ vykládala teta Lisa dál, ,,To budeme lovit celá smečka, a pak zbylé dva dny budou lovit všechny smečky dohromady,“ řekla. ,,Vyprávějte někdo něco,“ napadlo Ellie. Všechny pohledy se upřely na Abrahama, nejstaršího z Rady. Dospělí přestali mezi sebou tiše rozmlouvat a čekali. Abraham se zahleděl do plamenů a vypadalo to, že myšlenkami je někde jinde… ,,Bojoval jsem v bitvě,“ začal vyprávět, ,,Dnes je tomu už dobrých padesát let. Bojovali jsme mi vlci, proti Zaklínačům, ale věřte mi, byla to krutá válka. Vlci byli hromadně zabíjeni, některé uvěznili, a pak mučili za cenné informace. Neměli jsme proti nim žádnou šanci, jelikož naše smečky jsou malé. Nejde, aby se měli všichni vlci rádi, aby byla jediná smečka. To je nemožné. Mezi smečkami sice panuje mír, ale když jde o válku, je to pro nás marné. Alfové se hádají, kdo bude velet a mezi tím nás Zaklínači hromadně masakrují… Tehdy jsme prohráli. Vždycky jsme válku se Zaklínači prohráli,“ dokončil Abraham. Sice to nebyl bůhví jak dlouhý příběh, ale na smečku očividně zapůsobil. Když Abraham vyprávěl, uvědomovala jsem si, že se mě to týká, že to je naše minulost… Na ostatní to nejspíš mělo stejný vliv. ,,Jednu věc ale nechápu,“ přiznal se Randy, ,,Když vždycky vyhráli, proč si nás nepodmaní?“ ,,Dobrá otázka,“ odpověděl Abraham, ,,Mají strach.“ ,,Strach z čeho?“ zajímala jsem se. ,,Naše naděje je jejich strachem,“ řekl záhadně Abraham, ,,Naší nadějí je Sjednotitel.“ ,,Sjednotitel? Kdo to je?“ chtěla vědět maličká Ellie. ,,Proroctví říká, že jednou přijde král, král vlků, který sjednotí všechny smečky v jednu. Nebude je spojovat pouto přátelství, ale Sjednotitel. Vlci za ním půjdou kamkoli,“ odpověděl Abraham s posvátnou úctou, ,,Pravděpodobně se toho ale nedožijeme, podle proroctví se to stane, až za několik tisíc let,“ řekl zamyšleně, ,,Ale teď už jděte honem spát prckové,“ přikázal a pohlédl na nás. Trochu mi vadilo, že se k nám chovají, jako k malým dětem, ale nic jsem nenamítala. Společně s Julii a Ellie jsme si vyčistili zuby půjčenými kartáčky a šly do našeho stanu. Když jsme se všechny zachumlaly do spacáků, Julie vykouzlila malé stříbrné světýlko a zeptala se; ,,Myslíte, že se Dereckovi líbím?“ ,,Podle mě jo, jestli se ani on neměl do řeči, je to jasné,“ odpověděla jsem a Ellie přikývla. Ještě chvilku jsme si povídaly, pak Julie zhasla světýlko.

XXXXX

Druhý den jsme vstávali brzy ráno. Dospělí byli podle všeho vzhůru ještě dřív a nás vzbudili kluci se slovy: ,,Panebože, vypadáte jako příšery.“ Rychle jsme se nasnídali, vyčistili si zuby, učesali se a udělali všechno potřebné. Nechápala jsem, jak jsme to stihli, ale v osm hodin všechny (letos tři) smečky stáli připravené a seřazené na louce. ,,Porotci jsou upíři,“ řekla Julie a ukázala na vysokou bledou postavu, která stála na dřevěném, mysliveckém ochozu. ,,Minule to byli skřeti, hrozně smrděli,“ pošeptala a bylo vidět, že to není vtip. ,,To nejsou porotci vlci?“ zeptala jsem se a upřeně pozorovala tu hrůzné zjevení. Teta měla pravdu! Opravdu bych nechtěla být upírka! ,,Dřív to tak bylo, ale z častých podvodů se to muselo změnit,“ odpověděla Julie. Všimla jsem si, že upír drží v ruce pušku, kterou se zahajují myslivecké hony. Čekala jsem nějaký začáteční, dlouhý proslov, ale upír jen zvedl pušku, vystřelil slepou patronu a akce se považovala za zahájenou. Vlci se začali přeměňovat a utíkat různými směry. My se také přeměnili a pak jsme se rozdělili do našich skupin. ,,Při akci se smí používat štíty, tak si každá skupina udělá štít, abychom se navzájem nerušili,“ rozhodla teta Lisa, ,,Přesně v osm hodin se končí, takže si tady dáme sraz v půl sedmé. A nechoďte později, to už by nám to nezapočítali,“ dokončila teta. Udělali jsme si štíty, a pak se rozeběhli do lesa. ,,Jak pak se asi vede mravencům?“ slyšela jsem Jonathana, ,,Mohli bychom se za nimi podívat a házet je po holkách,“ povídal dál. ,,Jonathane!“ obořila se Ellie na svého bratra, ,,Zkazili jste nám to minule, tak se teď laskavě snažte.“ V tu chvíli jsem ucítila stopu, vonělo to přesně, jako ti králíci, které jsme včera měli k večeři. ,,Za mnou,“ zavelela jsem a rozeběhla se tím směrem, odkud vanula ta vůně. Ostatní mě následovali a slyšela jsem, jam říkají: Mňam králíci… O kus dál jsme našli šest králíků divokých. ,,Šest? Není to trochu hodně?“ Napadlo mě. ,,Porotci tu schovávají různá zvířata,“ odpověděl Randy. ,,Musíme je zabít?“ zeptala jsem se, jak jsem pozorovala králičí rodinu. ,,Bohužel ano,“ odpověděla sklesle Ellie. ,,Každý jednoho,“ rozhodla Julie. Každý jsme se vrhli na jednoho z králíků a mě utěšovalo jen to, že by ho stejně dříve, či později někdo zabil. Poslední králík nám utekl, ale mně to ani tolik nevadilo. Jsem slaboch! Pomyslela jsem si. ,,Ne nejsi,“ ozvala se Julie. ,,Já zapomněla, že slyšíte všechno, co si pomyslím, sorry,“ odpověděla jsem. ,,Emily, měla jsi vidět Julii, když poprvé měla zabít zajíce. Ten ani nebyl tak roztomilý, jako králík a ona potom omdlela.“ ,,Jasně, ty si celý týden fňukal, ale já jsem nejhorší,“ rozkřiklase Julie na Jonathana. Dál jsme chytili několik zajíců a jednu laň, ale pak jsme zůstali všichni stát hrůzou a zapomněli, co máme dělat; V lese před námi totiž bylo osm Zaklínačů. A co mi přišlo nejhorší bylo, že zírali přímo na mě. ,,Ale, ale… Tak skutečně je tu nějaká Bílá?“ zeptal se jeden Zaklínač, s předstíraným překvapením. Zavrčela jsem. ,,Co budeme dělat?“ panikařila jsem. ,,Můžeme zkusit utéct, ale radši bych neriskoval,“ odpověděl Randy. ,,Omlouvám se, ale tomu vašemu chrochtání není vůbec rozumět, mohli byste se laskavě přeměnit?“ zeptal se tentýž Zaklínač. Teď už nebylo pochyb, že je to jejich vůdce. ,,Poslechneme?“ zeptala se vystrašeně Ellie. ,,Ne,“ odpověděl pevně Jonathan. Zaklínači chvilku vyčkávali, ale když se nic nedělo vůdce opět promluvil; ,,Neříkal jsem, abyste se proměnili?“ zeptal se znuděně. ,,Vyřiďte to, ať to mám z krku,“ řekl ostatním Zaklínačům a líně na nás ukázal rukou. Srdce mi bilo, ještě splašeněji, než tu noc, kdy jsem poprvé viděla smečku a myslela, že umřu. Jenže teď doopravdy umřu. ,,Měla jsem vás ráda,“ řekla Julie a bylo znát, že kdyby byla ve své lidské podobě, slzy by z ní tekly obrovským proudem. ,,Ne,“ zamumlal Randy, ,,Ještě není konec,“ nechápala jsem, že si myslí, že máme nějakou naději, ale pak mi to došlo; ,,Napočítáme do tří a pak všichni zavyjeme. Smečka nás uslyší a určitě nás budou hledat,“ řekla jsem. ,,Jedna… Dva… Tři…“ řekli jsme všichni naráz a pak jsme hlasitě zavyli. Poslední, co jsem viděla, byl rozzuřený výraz vůdce Zaklínačů, pak na nás jeho služebníci vyslali kouzlo, které mě odmrštilo daleko, já dopadla na kámen, ucítila prudkou bolest v hlavě a omdlela…