War of the wolves

40. Kapitola

Těkala jsem pohledem mezi vědmou a Japoncem. Oba zaraženě mlčeli a vypadalo to, že mi v nejbližší době nehodlají poskytnout jakékoliv vysvětlení. ,,Ehm Emily," začal trochu nejistě Tadashi a v jeho hlase nebylo pro jednou ani trochu veselí, ,,Tohle byla jakási zkouška, kterou musí splnit každý, koho máme učit." Gracie rychle přikývla- možná až příliš rychle. ,,Dobře," šeptla jsem a oba dva mí budoucí učitelé vstali. ,,Vyspi se, zítra tě čeká těžký den," zamumlala Gracie povzbudivě, a pak se společně s Japoncem tiše vytratila. Sotva se za nimi zaklaply dveře, setkala jsem se s Jonathanovým rozzuřeným pohledem. ,,Co to mělo znamenat?" zeptala jsem se ho zamyšleně a doufala, že mě nikdo z dolního patra nezaslechne. ,,To bys spíš měla ty vysvětlovat mě," odpověděl a svraštil obočí. Unaveně jsem si povzdechla a došla do koupelny propojené s mým a Jonathanovým pokojem. Zastavila jsem se před umyvadlem a otočila kohoutkem. Pak jsem jen chvilku počkala, a když se mé dlaně nastavené do mističky začaly plnit chladivou vodou, opláchla jsem si obličej. Už trochu klidněji jsem se vrátila do pokoje. Jonathan se na mě tázavě zadíval a mě bylo okamžitě jasné, že nedá pokoj, dokud mu neřeknu pravdu. ,,Zlý sen," zabrblala jsem a začala jsem naklepávat svůj polštář. ,,Jaký sen?" chtěl vědět Jonathan. Vyhýbavě jsem se usmála; ,,Nic závažného." ,,Emily," odporoval a vzal do dlaní mé ruce, které byly až do teď plně zaneprázdněné upravováním polštáře. ,,Stála jsem na věži a naproti mně byl král Zaklínačů, který mě chtěl zabít, stačí?" Jonathan přikývl a věnoval mi široký úsměv. Něco mi však prozrazovalo, že s touhle noční můrou nebude něco v pořádku a podle Jonathanova neklidného výrazu, který nasadil, když myslel, že se na něj nedívám, jsem usoudila, že si to myslí také. ,,Byl to jen sen," zamumlala jsem, abych se uklidnila, ,,Král je odtud na míle daleko, nemusíme se ho bát." Jonathan souhlasně přikývl. Zatím se ho nemusíme bát. Napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala- potřebovala jsem usnout, protože další den na mě mělo čekat hned několik úkolů a zkoušek...

,,Vstávat!" probudilo mě hlasité zaklepání na dveře, doprovázené Graciiným hlasem. ,,No jo," zaskučela jsem a přinutila se otevřít oči. Jonathan, který byl podle všeho už nějakou dobu vzhůru, se na mě mile usmál a pokračoval se čtením knížky, kterou mu nejspíš půjčil Tadashi. Spí vůbec Jonathan někdy? Napadlo mě, ale dál jsem se tou otázkou nezabývala, jelikož mě plně zaměstnalo rozčesávání mých neustále zacuchaných vlasů. Alespoň trochu jsem se upravila a pomalu jsem sešla do dolního patra. ,,Pane, jo! Mám tak obrovský hlad, že bych snědla i medvěda," zaskučela jsem a prosebně jsem koukla na Tadashiho, který se právě objevil ve dveřích do kuchyně. ,,Nic takového," zamítl okamžitě můj návrh, ,,Na prvním místě je ranní rozcvička." ,,Cože?" ,,Slyšíš dobře," ujistil mě, ,,Ze všeho nejdřív tě čeká ranní běh a rozcvička." Zaúpěla jsem a jen neochotně jsem Japonce následovala ven. ,,Je tu docela zima," zabručela jsem spíš pro sebe a schovala jsem si ruce do kapes. ,,Neboj se, bude ti teplo dřív, než se vrátíme domů na snídani." A právě toho se bojím. ,,Začneme běháním," oznámil mi Tadashi, jako by se nechumelilo a rukou naznačil, kudy kam. Povzdychla jsem si a už smířeněji se svým osudem jsem rychle vystartovala a okamžitě mi došlo, že má trasa bude ve skutečnosti ještě mnohem delší, než se na první pohled možná zdá. Z počátku jsem běžela rychle, dýchala pravidelně a neměla jsem s fyzickou námahou jediný problém. Pak, když jsem se dostala zhruba k půlce rybníku, který jsem měla celý oběhnout, jsem začala popadat dech a zbytek cesty jsem se chytala rukou za bok, ve kterém mi bolestivě píchalo. Avšak dokázala jsem doběhnout, aniž bych musela stavět na odpočinek. S hekáním jsem zastavila vedle Japonce a vyčerpaně padla na zem. ,,Vstávat!" pobízel mě, ,,Ještě rozcvička." Spolkla jsem všechny stížnosti, které se mi draly na jazyk, a poslechla ho. Následovalo několik zdánlivě nekonečných chvil zaplněných děláním kliků, dřepů a sedů lehů. Pak mi Tadashi konečně dovolil se vrátit do domu a nasnídat se. Unaveně jsem se do loudala do kuchyně a sedla si na židli. ,,Tak co?" zeptala se Gracie zdvořile. ,,Je to docela namáhavé," zamumlala jsem a vděčně ukousla kus čerstvého rohlíků, který přede mě vědma položila. ,,Ano, ovšem," slyšela jsem ji. V tu chvíli do místnosti přišel i Jonathan a Tadashi. ,,Emily, měla by ses naučit vydržet delší dobu běhat," poradil mi Japonec a s chutí se pustil do své snídaně. Já jen s úsměvem přikývla. Alespoň, že už to mám za sebou. ,,Po snídani tě seznámíme se základními pravidly a povíme ti něco o tom, co tě budeme učit," dodala vědma a podala Jonathanovi džbán s pomerančový džusem.