War of the wolves

10. Kapitola

Prošla jsem kolem sídla a všimla si, že Jonathan sedí na lavičce. Opatrně jsem se přikrčila, připlížila se zezadu, a pak jsem na něj vybafla. K mému potěšení sebou škubl překvapením, ale rychle to zamaskoval otravnou poznámkou; ,,Nemáš náhodou být u sebe v pokoji?“ ,,Proč?“ odpověděla jsem. Jonathan se usmál, pak ale zvážněl, ,,Moc díky, bylo od tebe pěkný, že si mi zachránila život.“ ,,Za ten tvůj výraz to stálo,“ ušklíbla jsem se. ,,Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, něco bych ti ukázal,“ přiznal se. ,,Já a tvrdohlavá?“ dělala jsem uraženou. ,,Tak pojď,“ řekl a ukázal směrem k lesu. Na okraji lesa jsme se oba přeměnili, a pak už jsme utíkali obrovskou rychlostí pryč od tetina sídla do lesa. Asi po půl hodině, jsme zastavili u vysokého živého plotu. Vypadal, jako z takových těch pohádek, kde jsou obrovské parky, plné malých živých plotů. Jenže tenhle byl Obrovský! Byl minimálně dva metry vysoký a dovnitř vedla velká železná brána. Přeměnili jsme se, Jonathan se usmál a vytáhl z kapsy klíč. Odemkl bránu a pokynul mi rukou, abych vešla. Rozpačitě jsem vstoupila, ale když jsem spatřila, co je uvnitř, poklesla mi brada. Vypadalo to, jako obrázky z pohlednic ze Švýcarska. Viděla jsem spoustu hor, které se táhly dál a dál, některé měly špičku pokrytou sněhem. A pod námi, bylo údolí. Údolí, se zelenou trávou a květinami. Přímo u mě byl velký vodopád, který dole stékal do jezera. Nedaleko jezera, pak stál malý domek. ,,Skočíme?“ zeptal se Jonathan. ,,Cože? To se zabijeme!“ řekla jsem, jak jsem shlížela nejmíň třicet metrů dolů. ,,Neboj,“ řekl Jonathan a bez dalšího otálení skočil do jezera. ,,Panebože!“ zamumlala jsem. ,,Já tam neskočím!“ křičela jsem na něj dolů, ale on mě nejspíš neposlouchal. Rozhlédla jsem se kolem, jestli dolů nevede nějaká jiná cesta, ale marně. Musela jsem skočit. Ano, už jsem skákala z útesu, když jsme šli na sraz vlků, ale to jsem byla ve vlčí podobě. Teď jako člověk jsem měla mnohem větší strach. Zavřela jsem oči a skočila. Připadalo mi, že dolů padám neskutečně dlouho, ale nejspíš to bylo jen několik sekund. Jonathan už čekal na břehu, tak jsem za ním musela doplavat. Metr před ním jsem se zastavila a postříkala ho vodou. Bylo to sice na nic, jelikož už jsme měli promáčené celé oblečení, ale ten pocit, že se nachytal, za to stál. Šla jsem si sednout na trávu a pozorovala ty hory. ,,Vypadá to, jako Alpy,“ poznamenala jsem. ,,Taky, že jsou,“ odpověděl Jonathan. Překvapeně jsem se na něj podívala; ,,Má rodina pochází ze Švýcarska,“ začal vyprávět, ,,Bydleli jsme tam, do mých deseti let. Pak se tamní smečka začala rozpadat. Ve Švýcarsku jsou hodně Zaklínači, takže se naši přátelé postupně stěhovali pryč. Protože se smečka rozpadla, přestěhovali jsme se sem, jelikož Abraham je můj a Elliin praděda. Otec pak vytvořil tohle,“ řekl a mávl rukou, ,,Připomíná nám to domov.“ ,,Aha, to jsem nevěděla,“ řekla jsem trochu smutně. ,,Samozřejmě, že si to nevěděla! To bych ti to nemusel říkat,“ odpověděl Jonathan s úsměvem. ,,Chceš vidět dům?“ zeptal se pak. Přikývla jsem a Jonathan mě zavedl dovnitř. U dveří domu byla malá terasa, s hamakou. Dovnitř vedly světlé dveře. Otevřela jsem je a ocitla jsem se v šatně. Byla tu velká skříň, s posuvnými dveřmi. Dál se šlo do prostorného obýváku. Na celé jedné straně byla velká okna, která sloužila i jako dveře. Podlahu pokrýval světle šedý, měkký koberec a na něm byl skleněný konferenční stolek. Kolem byly rozmístěny pohovky a křesla. Na stěně pak byla přidělána velká televize. Naproti byla moderně zařízená kuchyň, dokonce i s barem. Dál tam byla moderní jídelna a spousta dalších pokojů. Když mi to Jonathan celé ukázal, byl právě čas na večeři. ,,Dáš si steaky?“ zeptal se. Přikývla jsem. Jonathan vyndal steaky a šel ven, kde měli nejspíš gril. Usmála jsem se a šla za ním. ,,Chceš krvavé?“ zeptal se Jonathan. ,,Já jedla vždycky jenom medium,“ odpověděla jsem. ,,Uvidíš, že ti bude chutnat,“ zamumlal. Poté, co jsme se najedli, mi Jonathan ukázal pokoj pro hosty, kde jsem měla přespat.

Bylo už pozdě, ale já stále nemohla usnout. S trhnutím jsem se posadila, když mi došlo, že venku svítí nějaké světlo. Bez otálení jsem vyskočila z postele, a vyběhla ven. Ještě víc, jsem se zhrozila, když jsem uviděla Jonathana, s připravenou ohnivou koulí v ruce. Zatímco já šla spát, on dole uklízel, ale vypadal stejně vzhůru, jako já. ,,Jak se dostaneme nahoru?“ napadlo mě. ,,Vzadu je cesta,“ odpověděl prostě a rozběhl se daným směrem. ,,To si mi to nemohl říct, když jsme sem šli?“ obořila jsem se na něj. ,,Nebyla by sranda,“ odpověděl s úšklebkem. Byli jsme už u brány. Jonathan ji otevřel, třesoucíma se rukama. Vyběhli jsme ven a strnuli. Zaklínači to nebyli… Bylo to něco mnohem, mnohem zajímavějšího…