War of the wolves

43. Kapitola

Stála jsem na otevřeném prostranství poblíž tetina domu a se zavřenýma očima vdechovala chladný, noční vzduch. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme se skutečně dostali ven, aniž bychom cestou potkali hlídkující tetičku. ,,A co teď?" zeptala jsem se šeptem zamyšleného Jonathana. ,,Pojď," zašeptal a chytil mě za ruku. Já se jen usmála a popošla jsem blíž k němu. Chvilku jsme se potichu domlouvali, a nakonec jsme se společně vydali do hlubin lesa. ,,Stejně by mě zajímalo, proč mi nemůžeš říct, co je to tvoje překvapení," uvažovala jsem nahlas, když jsme se dostatečně vzdálili od sídla. ,,Uvidíš," odpověděl a nějakou dobu jsme pokračovali mlčky. Pak jsme dorazili k Jonathanovu domu. ,,Počkej tady," zašeptal a nechal mě stát před branami údolí s tím, že musí pro něco dojít. Nejistě jsem jej tedy poslechla a nervózně jsem si zkousla ret. ,,Můžeme jít?" zeptal se mě po několika minutách někdo za mnou, až jsem sebou překvapením trhla. Otočila jsem se a pohlédla do tváře široce se smějícímu Jonathanovi, který v ruce třímal zabalenou deku. ,,Kam jít?" otázala jsem se, i když mi bylo předem jasné, že se žádné kladné odpovědi nedočkám. Jonathan se smíchem zavrtěl hlavou a se slovy: ,,Tudy," mi ukázal správný směr.

Po chvilce tichého pochodu jsme dorazili na opravdu malý palouček v lese. Jonathan na zemi rozprostřel deku a oba dva jsme si lehli vedle sebe. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a spokojeně jsem sledovala překrásnou hvězdnou oblohu nad námi. ,,Zase hvězdy?" zeptala jsem se po chvíli se smíchem, když jsem si vybavila vzpomínku na hvězdnou oblohu v lese vlčích králů. ,,Není to tak velkolepé, ale myslím, že i tohle ujde," zamumlal a já poznala, že myslí na to samé, na co já. ,,Jak jsi říkal, že hvězdy už nejsou v módě," uchechtla jsem se a Jonathan se ke mně po chvíli přidal. Na chvíli pak zavládlo ticho. ,,Miluji tě," zašeptala jsem, když už jsem to nemohla déle vydržet a políbila ho. ,,Miluji tě Emily," dostalo se mi odpovědi.

Ještě nějakou dobu jsme jen leželi na louce a každý přemýšlel o něčem jiném. Chvílemi jsme si povídali a bylo nám prostě dobře. Když se mi ale začínala klížit víčka, bylo jasné, že se budeme muset vrátit. ,,Co prostě zůstat přes noc tady?" navrhovala jsem tvrdohlavě. ,,To ani náhodou," odpověděl Jonathan, ,,Co když za tebou přijde ráno teta, aby ti řekla, že máš jít na snídani?" zeptal se. ,,Fajn," zamumlala jsem naoko naštvaně a oba jsme se chvíli na to vraceli pomalým krokem k sídlu. Ještě jsme se ale zastavili před vchodem. ,,Jonathane, moc děkuju," zašeptala jsem a přistoupila k němu. ,,Za co?" nechápal. ,,Za všechno," odpověděla jsem a stoupla si na špičky. On se ke mně sklonil a ještě jednou jsme se políbili. Tiše jsme se rozloučili a já se rychle vydala potemnělým, tichým sídlem do svého pokoje.

Poté, co jsem za sebou zavřela dveře, přešla jsem ke stále ještě otevřenému oknu, abych jej mohla zavřít. Když jsem se to ale chystala udělat, zjistila jsem, že pod oknem někdo stále stojí. ,,Mazej!" uchechtla jsem se a křikla na něj. ,,No jo," odpověděl Jonathan neochotně a se smíchem se pomalu vydal k lesu. Já jej od okna celou dobu pozorovala s mírným úsměvem, při čemž jsem musela vypadat trochu, jako blázen. Když se ale zcela ztratil mezi hustými stromy, nezbylo mi nic jiného, než okno zavřít a jít si lehnout. Převlékla jsem se do pyžama a stále s tím připitomělým úsměvem jsem usínala. To jsem však ještě nevěděla, že po zbytek noci mě nebudou čekat kdovíjak hezké sny.

,,Takže Emily," vyrušil mě pronikavý hlas z přemýšlení. Leknutím jsem nadskočila a pomalu jsem začínala rozeznávat obrysy místnosti, v níž jsem se nacházela. Chvilku jsem se jen ustrašeně rozhlížela kolem sebe, než jsem si konečně uvědomila, že jsem ve stejné věži, v jaké jsem se setkala s králem Zaklínačů. Rozdíl však byl v tom, že přede mnou nyní nestál onen hrozivý panovník, ale dívka stejně stará, jako já. Andrea. ,,Co chceš?" zeptala jsem se jí nepřirozeně vysokým hlasem. Ona se jen povýšeně usmála; ,,Já po tobě nechci nic," řekla výsměšně, ,,To ty jsi na cizím území." Zamračila jsem se; ,,Nevzpomínám si, že bych sem přišla dobrovolně." To už Andrea nevydržela a chladně, nepřátelsky se rozesmála. ,,Nemusíš vždy někam chtít jít," vysvětlovala posměvačně, ,,To že tu jsi, je ale něco trošku jiného." Zavrtěla jsem hlavou. ,,Takže mě jako zabiješ?" otázala jsem se a snažila se, aby ta otázka zněla co nejopovržlivěji. ,,Jsem ráda, že ti to došlo," zamumlala Andrea a přistoupila ke mně, ,,Stráže!" S jejími slovy se odněkud vynořila skupinka ozbrojenců a jeden z nich mi svázal ruce dřív, než jsem stačila třeba jen mrknout. ,,Odveďte ji do žaláře!" přikázala Andrea a muži ji bez váhání poslechli. Donutili mě vydat se po schodech dolů a vedli mě napříč dlouhou, temnou chodbou. Po pravdě jsem se ani moc nebála. Jenže pak se to stalo. Zastavili jsme se u jedněch dveří a oni je pomalu, bázlivě otevřeli. Naskytl se mi pohled na obrys osoby, který zářil bílou barvou tak jasně, že jsem nemohla poznat, jak daná osoba vypadá. Někdo do mě zezadu popostrčil až za práh a jakmile jsem se ocitla uvnitř kobky, zabouchli za mnou dveře. Můj spoluvězeň, vlastně možná spoluvězeňkyně, si mě nevšímala a já nejistě udělala jeden krůček směrem k té osobě. V tu chvíli se dotyčný otočil a pohlédl na mě. Bílá záře mě dočista oslepila, celé mé tělo ztuhlo hrůzou a já zděšením vykřikla.