War of the wolves

14. Kapitola

Další dvě hodiny jsme strávili marným hledáním stezky. ,,Jak se nám to mohlo stát?“ vybuchla jsem. ,,Vždyť jsme šli celou dobu správně!“ vztekala jsem se dál. Tváře mých kamarádů mi prozrazovaly, že by nejraději začali stejně ječet, jako já. ,,Jenom neudělej bum, jako bomba, to bychom tu stezku nenašli ani náhodou,“ radil mi Jonathan s širokým úsměvem. Já mu úsměv oplatila a podívala jsem se dozadu na nymfu, která se vznášela za námi. Pořád se neprobudila… Přemýšlela jsem, že nymfa by nám mohla dát odpovědi na některé otázky. Třeba ví, jak najdeme stezku. Napadlo mě. Ale kdyby věděla, kde je stezka, co by dělala v močále? Zamračila jsem se a rozhodla se dívat před sebe. Za námi ta stezka není, může být jedině před námi. ,,Do háje!“ vykřikla vepředu Lilie. Instinktivně jsem popoběhla směrem k ní, aby mi došlo, že spadla do bažiny. Tekuté, nechutné vody, která vás každou chvílí vtahuje víc a víc dolu, až se nakonec udusíte. Brr. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá měla posvátnou hrůzu z toho, že umřu v močále. No, tak teď se mi to vyplní. Natáhla jsem ruku a podala jí Lilii. Ta se mě chytla a z druhé strany se chytla Jane. Vytáhli jsme Lilii nahoru a skončili jsme všechny celé zablácené. ,,Něco jsem našel!“ vykřikl Jonathan, který až do teď zkoumal něco u jednoho velkého a nejspíš i starého stromu. ,,Cesta,“ zhodnotila to Lilie, když jsme si i my prohlédli Jonathanův objev. Byla to malá úzká pěšinka, která se klikatila a mizela v nedohlednu. ,,Jdeme?“ zeptal se Jonathan, s nepatrnou nadějí v hlase. ,,To ale není naše stezka,“ začala jsem zdrženlivě. ,,Sice to asi nevede tam, kam my potřebujeme, ale někam to vést musí. Můžeme dál bloudit močálem, zatímco tudy se můžeme někam dostat,“ vysvětloval přesvědčivým tónem. ,,Nebo taky můžeme narazit na problémy,“ zamumlala jsem potichu. ,,Co jsi říkala Emily?“ zeptal se. ,,Ne nic, jenom že si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ odpověděla jsem. I přes mé protesty jsme se vydali po pěšině. Ze začátku jsme šli trochu vyplašeně a i při sebemenším zvuku, při každém zašustění, jsme se zastavili a tiše poslouchali, jestli se neblíží nějaká pohroma. Po přestávce na oběd, už nám však otrnulo a hlasitě jsme si povídali. Chvilku se zdálo, že nás musí být slyšet i na druhém konci močálu. Cestička začala stoupat směrem vzhůru a k nám se vrátila naděje, že přeci jenom najdeme stezku. ,,Jednou se mi stalo, že-“ začala Lilie vyprávět, ale větu nedokončila, jelikož jí přerušil Jonathan; ,,Ticho!“ vykřikl. Okamžitě jsme zastavili. Pak jsme to uslyšeli. Hlasitý smích a povídání, nejspíš jen nedaleko od nás. ,,Tudy,“ ukázala jsem doleva. Všichni jsme se hrnuli pryč z cesty a snažili se skrýt za stromy. Po chvíli kolem nás prošlo několik mužů. Lehce jsem nahnula hlavu na stranu, abych viděla. Muži byli skoro dva metry vysocí a oblečeni byli převážně v černé a hnědé barvě. ,,To jsou Eringové,“ šeptl Jonathan, který stál hned vedle mě, ,,Jsou to potomci medvědů, ale na rozdíl od nás vlků se nedovedou přeměnit. Po ta staletí si uchovali jen medvědí postavu a sílu.“ Potichu jsem přikývla a otočila hlavu tak, abych se na Eringy už nemusela dívat. Ačkoliv možná nepatřili přímo k nepřátelům, ty jejich velké sekery, které drželi v rukách, mi naháněli hrůzu. V tom ale Jonathan vyběhl z úkrytu přímo na pěšinu, takže ho Eringové ihned viděli. Co blázní? ,,Co tady pohledáváš?“ zahřměl jeden Ering, nejspíš jejich vůdce. ,,Dobrý den, taky vás rád poznávám,“ odpověděl Jonathan trochu drze. On je snad nepoučitelný! Vůdce Eringů dělal, že si jeho poznámky nevšiml, avšak mezi ostatními Eringy to zašumělo. ,,Jmenuji se Rafael,“ řekl tvrdým, pevným hlasem. ,,Já jsem Jonathan, ze smečky jejímž vůdcem je Elisabeth, tedy Lisa. Putuji společně se svými přáteli Emily, která je neteří Lisy, Jane a Lilií,“ odpověděl Jonathan hrdě. ,,To nebylo moc chytré,“ řekla Jane potichu. Jonathan na nás mávl rukou, takže jsme museli vyjít na pěšinu za ním. Eringové si nás měřili chladnými pohledy a já přemýšlela, co s námi hodlají udělat. ,,Vy jste vlci?“ zeptal se Rafael. My s Jonathanem jsme přikývli a Eringové, kteří se až do teď mračili se začali usmívat. ,,Vítejte, pojďte všichni s námi, jste zváni do naší hospody. Můžete tam přespat a dostanete teplou večeři,“ řekl Rafael nenadále přívětivým hlasem. Zvláštní, co dovede pár slov. Rozpačitě jsme následovali Eringy, kteří nás vedli cestou, kterou bychom se stejně vydali. Po necelé hodině jsme dorazili k malému domečku, což nejspíš byla ta hospoda. Uvnitř bylo asi dalších dvacet Eringů, kteří se na nás tázavě dívali. ,,To jsou vlci,“ vysvětloval Rafael, ,,Bene dej jim nějaké jídlo,“ přikázal Rafael přísně vyhlížejícímu barmanovi. Všichni jsme dostali maso a brambory. Poté nám kolem deváté hodiny večer ukázali pokoje, kde jsme měli přespat; Jonathan dostal jeden a já Lilie a Jane jsme byly hned vedle.