War of the wolves

42. Kapitola

Ztuhle jsem stála a sledovala to zjevení přede mnou. ,,Aysha je mrtvá. Četla jsem její deník," pomyslela jsem si, a kdyby se dalo šeptat myšlenkami, nikdo by mě teď neslyšel. ,,Co tady pohledáváš?" vyptávala jsem se okamžitě dál a skoro ani nečekala na Ayshinu odpověď. ,,Nemohu se proběhnout?" ,,Ne, když máš odpočívat v hrobce," odsekla jsem. Vlčice zavrtěla hlavou. ,,Nech mě prosím ti to vysvětlit." ,,Dobře." Ayshetta nejspíš chvíli přemýšlela, jak začít, nakonec ale zpustila; ,,Každý vlk má svého rádce. Postavu, která mu je svým způsobem blízká, a která mu pomáhá v těch nejhorších chvílích. Nejsem přímo Aysha. Jsem jen jaká si její zpodobenina, kterou si nevědomky vytvořilo tvé podvědomí." Zamračila jsem se. ,,Nejprve, dřív než ti budu moci něco říct, ale musíš přísahat," pokračovala Aysha dál, aniž by si všimla, že poněkud pochybuji o pravdivosti jejích slov. Přísahou se k něčemu zavazuji. Můžu jí vůbec důvěřovat? ,,Neboj se Emily, opravdu nechci, abys měla problémy," zamumlala vlčice a já se musela v duchu proklínat, když jsem si uvědomila, že jsem úplně zapomněla na to, že vlci slyší moje myšlenky. Ale měla jsem takové nepříjemné podezření, že Ayshetta by mé myšlenky mohla slyšet, i kdybych byla ve své lidské podobě. ,,Dobrá" svolila jsem odevzdaně a s těmi slovy jsem se přeměnila do své lidské podoby. ,,Co mám říct?" ,,Opakuj po mně," zaslechla jsem ve své hlavě Ayshu a musela jsem se otřást, když mi došlo, že před touhle jasnovidnou vlčicí asi nebudu moci mít nějaká tajemství. ,,Já Emily Collinsová..." ,,Já Emily Collinsová." ,,Přísahám, že totožnost mé vlčí rádkyně nikdy nevyzradím a že dodržím svůj slib..." Následovala zdlouhavá přísaha, v níž jsem prakticky jen opakovala dokola to samé. ,,Dobře Emily, to bude pro dnešek vše. Vrať se zpátky myslím, že se po tobě brzy budou shánět. Kdybys mě potřebovala, víš, kde máš hledat." Nejistě jsem přikývla a nezbylo mi nic jiného, než se otočit a jako vlk se rozeběhnout do míst, v nichž se nacházelo tetino sídlo.

Potichu jsem stoupala po schodech nahoru, ke svému pokoji, když mě něco, nebo možná spíš někdo, zezadu popadlo. Než jsem se nadála, výhled mi zakryla čísi ruka a já se přesto jen usmívala. Bylo mi jasné, kdo onen bandita, jež se mě pokouší unést je. Únosce mě zatáhl za roh a zastavil. ,,Kam jdeme?" zeptala jsem se s širokým úsměvem, i když jsem stále nic neviděla. ,,Na tvém místě bych se tak neculil," odpověděl Jonathan a snažil se skrýt svůj smích. Konečně mě nechal se rozhlédnout a já zjistila, že jsme v jednom z mnoha tetiných přepychových obýváků. Jonathan vykoukl na chodbu, aby se ujistil, že kolem nikdo nepůjde a pečlivě zavřel dveře. ,,Mám pro tebe překvápko," zašeptal tajemně. ,,Vážně?" otázala jsem se překvapeně a on na souhlas přikývl. ,,Večer, v jedenáct hodin buď přede dveřmi sídla." ,,Nemyslím si, že by mi teta dovolila-" ,,Kdo říkal, že o tom povíš tetě?" zeptal se a v očích mu plápolaly neposedné jiskřičky. Jen jsem se usmála; ,,Fajn." ,,Dobře. Domluveno," řekl stále ještě spiklenecky, a otevřel dveře na chodbu. ,,Zatím Emily," zamumlal a políbil mě do vlasů, ,,A nezapomeň. V jedenáct," s těmi slovy se otočil a odkráčel pryč.

Ještě chvíli jsem omámeně stála ve dveřích, než mi došlo, že bych měla něco dělat. Zavřela jsem proto za sebou a klidným krokem jsem se vydala zpět ke svému pokoji, do nějž jsem původně měla namířeno.

,,Ahoj teto," vykřikla jsem potěšeně, když jsem spatřila ženu středního věku, která spořádaně seděla na židli a očividně na mě čekala. ,,Emily," odpověděla a bylo znát, že mě ráda vidí. Vlastně jsem se s ní ani nepřivítala. Uvědomila jsem si, když jsem k ní přecházela, abych ji mohla obejmout. Byla jsi tolik zaneprázdněná úprkem, že jsi zapomněla všechny řádně pozdravit. ,,Posaď se," vybídla mě teta a já ji bez váhání poslechla a svalila se na postel. ,,Pověz mi všechno, co se stalo od té doby, co jsi řekla, že vstoupíš do věštkyniných služeb." Ani mě to moc nepřekvapilo, a tak jsem jen tetě pravdivě všechno vypověděla. Když jsem skončila, pozdně odpolední slunce už se chýlilo k západu. ,,Za půl hodiny bude večeře Emily, můžeš si zatím odpočinout," řekla teta vlídně a už se zvedala k odchodu. Ve dveřích se ale ještě zastavila; ,,Jen měj na paměti, že nemůžeš zachránit všechny. S Jonathanem a Ellie to vyšlo, věř mi, že takové štěstí ale nemusíš mít vždy a když se budeš snažit udržet všechny ostatní naživu, sama nakonec zaplatíš životem." Překvapeně jsem přikývla. ,,A abych zamezila tomu, že se zase někde ztratíš, tak přinejmenším tenhle týden budeš nejpozději v deset hodin večer doma a později už se nebudeš nikde toulat. Je ti to jasné?" ,,Ano teto," zaskučela jsem neochotně, když jsem si uvědomila, že její nařízení hned dnes v noci poruším. Lisa se jen usmála a odešla. Nějakou dobu jsem se neodvážila ani dýchat, a když dočista ustal klapot tetiných podpatků, s osuškou a čistým oblečením v ruce jsem se vydala do koupelny, kde jsem vybrala jednu z mnoha voňavých pěn do koupele a začala napouštět vodu do vany.

Po večeři jsem se pomalu odebrala do pokoje a po chvilce rozmýšlení jsem se převlékla do pyžama a lehla si do postele. Konec konců bylo sotva čtvrt na deset. Nastavila jsem si budík na půl jedenáctou, ale po chvilce marného snažení se o usnutí jsem své pokusy vzdala a popadla Ayshin deník s úmyslem si dlouhou chvilku alespoň trochu ukrátit čtením. Když jsem se ale přistihla, že tenkým zápisníkem jen listuji a nevnímám slova, raději jsem knihu zase zaklapla a šla se obléknout, protože venku v noci obvykle nebývá moc velké teplo. Nějakou dobu jsem strávila zíráním na svůj odraz do zrcadla, a pak mě napadlo, že bych se mohla jít podívat, kolik je hodin. Šokovaně jsem zjistila, že je akorát tak čas vyrazit. Potichu jsem vyšla na chodbu a už jsem se chtěla vydat po schodišti dolů, když jsem zaslechla tiché kroky. Nahnula jsem se tak, abych viděla, jestli po schodech někdo nejde nahoru a srdce se mi zastavilo, když jsem zahlédla plamen svíčky. Nějakou dobu jsem do těch míst zírala a pak mi došlo, že jen plýtvám časem k útěku. Okamžitě jsem se otočila a běžela zpět do bezpečí pokoje. Dala jsem si pozor, abych tiše zavřela dveře a, v posledním momentu jsem si stihla sundat bundu, vyzout boty a schovat se do postele. Pak už jsem jen naslouchala tichým korkům tety Lisy, která prošla kolem mého pokoje. A co teď? Horečnatě jsem přemýšlela. Hlavním vchodem se ven nedostanu. Tiše jsem vyčkávala a přemýšlela, co udělám, jenže v tu chvíli zazvonil budík. Trhla jsem sebou a okamžitě jej vypla. ,,Co budu dělat?" ptala jsem se nahlas. ,,Jak se dostanu ven?" Bezradně jsem přešla k oknu a s úlevou zjistila, že Jonathan se právě blíží ke dveřím a naštěstí zvolil cestu, při níž projde pod mým oknem. ,,Hej!" sykla jsem do tmy. ,,Emily?" otázal se trochu překvapeně. ,,Nemůžu jít hlavními dveřmi, teta hlídkuje po domě." ,,Vydrž chvíli," řekl a já jej mlčky uposlechla. Nějakou dobu jsem jen nehybně stála před oknem a zírala ven, když jsem uslyšela, jak se za mnou otevírají dveře. Ustrašeně jsem ohlédla a s úlevou vydechla, když jsem se ujistila, že to není teta, ale Jonathan. ,,Tak ráda tě vidím," zamumlala jsem a přešla k němu, abych ho mohla obejmout. ,,Já tebe taky," odpověděl, ,,A Jsem rád, že jsi tak trpěla těch několik hodin, co jsi mě neviděla." ,,Hele!" vykřikla jsem a jemně ho dloubla loktem. ,,Pššt!" upozornil mě, ,,Nejprve se musíme dostat ven, aniž by nás někdo načapal." Přikývla jsem a oba dva jsme se vydali na poměrně riskantní cestu potemnělým sídlem.