War of the wolves

33. Kapitola

,,Už mě to nebaví," vztekal se Peter, jako malé děcko. ,,Nech toho," přikázala mu Stacey, přestože ona sama vrhala co chvíli vzteklé pohledy na pádlo, jež držela v ruce. Ušklíbla jsem se. Všichni jsme byli hladoví, vyčerpaní, promrzlí a jediné, po čem jsme toužili, byl odpočinek. S tím ale nesouhlasil Duncan. Podle něj bychom měli vydržet alespoň k domu převozníka. Tam si prý oddechneme. Pochybuji... Voda v řece pomalu ubývala, a zanedlouho jsme se plahočili po mělčině. Kánoe každou chvílí prudce naráželi do kamenů a my měli co dělat, abychom se dostali dál. Brzy jsem se nadobro smířila s tím, že se mi podaří usušit mokré oblečení a ochotně jsem skákala do vody pokaždé, když to bylo nutné. ,,S tímhle jsem nepočítal," zamumlal v jednu chvíli, zčistajasna Duncan. ,,S čím?" zeptala jsem se. ,,Nemyslel jsem si, že tu bude tak málo vody," odpověděl bojovník zachmuřeně, ,,Touhle dobou jsme měli být dávno u převozníka. Jestli to takhle půjde dál, bude lepší nechat lodě tady a jít pěšky." Zamračila jsem se, kdežto Peter, který napjatě poslouchal vše, co Duncan řekl, se s každým dalším nabouráním do kamene víc a víc usmíval. Po chvíli se ale situace uklidnila. Kamenů bylo výrazně míň a cesta ubíhala opět mnohem rychleji. ,,Už mám skutečně velký hlad, asi za chvilku sním Emily," stěžovala si Stacey, která do teď sotva promluvila. ,,Hele!" okřikla jsem ji, ,,Mě nikdo jíst nebude." ,,Jo jasně," odpověděla s úsměvem. ,,Už tam budeme," odpověděl Duncan unaveně- nejspíš ho dost otravovaly naše stížnosti, kterými jsme ho neustále zahrnovali. Společně se Stacey jsme naposledy zabraly pádly, abychom najely na mělký břeh, poblíž místa, které nám Duncan ukázal posunkem ruky. Vylezla jsem z lodi- v čemž jsem za těch pár hodin získala jistou zdatnost a společnými silami jsme obě dvě kánoe dostrkali na trávu. Teprve potom jsem pohlédla před sebe a spatřila převozníkovo obydlí. Upřímně, opět jsem se zmýlila a tenhle dům mě překvapil, přestože jsem po předchozí zkušenosti očekávala prakticky cokoliv. Kus před námi byl dřevěný plot, ověnčený početnými popínavými květinami. Za plotem jsem viděla zahrádku, v níž rostla spousta různých bylinek, keříků, květin a jeden velký strom, který na první pohled připomínal dub, až na to, že listy byly stříbrné a v odpoledním slunci se lehce třpytily. A převozník? No, nedalo se říct, že je to zapšklý, opilý muž. On to vlastně ani nebyl tak úplně muž...
,,Co chcete?" vyjela na nás ta žena- nejspíš převoznice. ,,Potřebujeme se dostat před Zrcadlo," vysvětlil Duncan rychle a zvedl ruce do vzduchu, na důkaz přátelství. Přátelství, nebo prohry? Ukazuje, že přišel v míru, nebo že se vzdává? Zamračila jsem se a pohlédla na převoznici. ,,Kdo jste?" zeptala se a rychle nás všechny přelétla pohledem. Z jejích očí vyzařovala hloubka a moudrost- něco, co se nevidí příliš často. Převoznice se zastavila u mě a zkoumavě si mě prohlížela. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala se sotva slyšitelně. Chvíli jsem váhala, jestli jí mám říct pravé jméno, nebo nějaké falešné. Letmo jsem pohlédla na Duncana a převoznice si toho všimla. ,,Neboj, já ti nic neudělám," řekla a já mlčky přikývla. ,,Jmenuji se Emily Collinsová," podařilo se mi zašeptat. Duncan se uchechtl. ,,Já myslel, že Ayshetta Picetová," zamumlal pohrdavě. Zpražila jsem ho nenávistným pohledem a pak se opět otočila k stále zachmuřené ženě. Ta teď kývala hlavou a vypadala zhruba tak, jako vědec, který právě porozuměl složité rovnici. ,,Pojďte dál," pobídla nás, po chvíli ticha, plného očekávání. Bezeslovně jsme ji poslechli a ona nás zavedla do malého domku, z jedné strany obaleného rostlinkou, se zvláštními, fialovými květy. ,,Posaďte se," řekla převoznice a ukázala na několik dřevěných, zahradních laviček. Přemýšlej- když jde o předmět, který má ve jméně slovo zahrada, neměl by být někde venku? Napadlo mě, ale nijak jsem se k tomuto podivnému nápadu nevyjadřovala. ,,Dáte si čaj?" zeptala se převoznice a uchopila malý, měděný kotlík, který by pravděpodobně zavěsila nad krb, kdyby její návrh ihned nezamítl Duncan; ,,Ne, děkujeme, ale vystačíme si i bez něj." Okamžitě jsem otevřela pusu, ale, když převoznice pokrčila rameny a kotlík vrátila na jeho místo, jen jsem mrzutě pusu zaklapla a raději mlčela. ,,Já jsem Odalys," začala vyprávět naše hostitelka a já se pohodlněji usadila, protože mi bylo jasné, že tohle bude na delší dobu, ,,Jsem převoznicí. Přede mnou vykonávala tohle řemeslo má matka a před ní má babička. Nemám problém vám otevřít Zrcadlo, abyste mohli projít na druhou stranu. Ale nebude to zadarmo," Duncan okamžitě sáhl do nějaké kapsy svého pláště a vytáhl měšec- naprosto totožný s tím, jež dostal převozník. Odalys se usmála; ,,To už je lepší. Tak, myslím si, že jste jistě hladoví, takže bychom ještě před přemístěním mohli v klidu povečeřet," řekla s širokým úsměvem. ,,Nepřipadá v úvahu, pospícháme," odpověděl rychle Duncan. ,,Ale vždyť se na ně podívej. Jsou hladovější, než vlci," odpověděla Odalys. Vždyť my jsme vlci! Napadlo mě a musela jsem se usmát. Šlo sice jen o neškodnou frázi, která se v běžném životě používá často. Když ale mluvíte o vlcích, kteří jsou hladoví, jako vlci- no myslím, že se všichni shodneme na jednom- zní to trochu legračně. ,,Emily, pomůžeš mi?" zeptala se převoznice a s proutěným košíkem, takovým, který jsme s rodiči používali vždy, když jsme se vypravili na houby, přešla ke dveřím. ,,Samozřejmě," zamumlala jsem a okamžitě ji následovala. Odalys otevřela dveře a vyšly jsme ven, za zahrádku. Prokličkovaly jsme kolem různých záhonků a zastavily se u stříbrného dubu. S úlevou jsem si uvědomila, že jsem cestou nešlápla ani na jednu rostlinu. ,,Natrháme pár mrkví do salátu," informovala mě Odalys a já přikývla. Sehnula jsem se k jedné mrkvi a vytáhla jí z hlíny. Převoznice se ke mně přidala. ,,Kdo je ten muž, co s vámi cestuje?" zeptala se zamyšleně. ,,Duncan? Já vlastně ani nevím," přemýšlela jsem nahlas, ,,Zachránil nás z Dolů hrůzy." Převoznice přikývla. ,,Poslyš, vím, proč si se vydala za Zrcadlo a taky vím, co tě čeká," řekla Odalys tiše. Překvapeně jsem na ni pohlédla. ,,Během budoucího života tě bude čekat ještě spousta zkoušek, dost podobných téhle. Ale vezmi si tuhle lahvičku," podala mi drobnou ampulku, která vypadala skoro stejně, jako ta s lékem pro Jonathana. ,,Co to je?" zeptala jsem se pochybovačně a hleděla na bledě modrou, tekutinu. ,,Sama na to časem přijdeš," odpověděla Odalys, ,,Ale nepoužij ji předčasně," dodala s úsměvem. Přikývla jsem. ,,To bude stačit," Odalys a hodila do košíku poslední mrkev. ,,Dobře," odpověděla jsem a lahvičku uklidila do jedné kapsy své bundy. Pak jsme se vrátili do domku a všichni společně povečeřeli- což se samozřejmě neobešlo bez Duncanových připomínek typu- "stejně se nají potom. Vždyť ani nemají hlad..."