War of the wolves

5. Kapitola

Nějakou dobu jsem jen seděla na posteli a všechny mé myšlenky se mi motaly dohromady. Pak jsem vstala, začala přecházet po pokoji sem a tam a panikařit; ,,Panebože, panebože, co mám sakra dělat?“ Má panika se čím dál víc zvětšovala a já ani nevěděla, proč. Co mi sakra je? Tak ze mě bude vlk, no a co? Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety četla knížku o upírech a vlkodlacích, pak jsem si neuvěřitelně přála zažít něco podobného. Moc jsem chtěla být upírka, nebo vlkodlačice, ale teď když jsem měla být vlčice, vůbec jsem si to nepřála. Když teta předtím mluvila o vlkodlacích, přišlo mi, že zároveň mluví i o nějakých nepřátelích. Nepřátelé… To slovo mi začalo nahánět hrůzu. Člověk čte knížky, kde takovéto věci jsou samozřejmost. Často jsem četla, o tom, jak se postavy v knížce bojí, ale neuvědomovala jsem si, že kdybych měla zažít něco podobného, můj strach by byl obrovský. Teď na mě konečně dolehla celá tíha situace, došlo mi, že možná budu muset jednou nějakou příšeru zabít. Zabít… Ne, to nejde! Po tom, co jsem si včera myslela, že umřu, mi připadalo, že od teď mi bude líto snad každého řízku, který budu muset sníst. Ano, je to jen řízek, ale i ten byl součástí nějaké živé bytosti, která musela umřít, abychom se mi mohli najíst. Všechno mi to začalo připadat odporné… Každá slepice, kterou lidé zabili, měla život… Život… Zároveň jsem však nemohla říci, že by mě popadl nějaký odpor k masu, ba naopak; dostala jsem neuvěřitelnou chuť na pořádný steak. Co to se mnou je?! Lehla jsem si na postel a snažila se na nic nemyslet. Pak jsem začala počítat od jedné, až do tisíce. Teprve poté jsem vstala, oblékla se a pomalu šla do jídelny za tetou. Cestou se mi udělalo lépe a už mi to nepřipadalo tak strašné. Vždyť budu vlčice! Hmm, možná by bylo lepší být upírka… Už zase mi něco vadí, můžu být ráda, že budu vlčice! Teta seděla na židli u krbu, ve kterém vesele plápolal ohýnek. Sedla jsem si vedle ní a ona nalila do hrnečku teplý čaj a podala mi ho. S vděčností jsem ho vzala a napila se. Meduňka a citrón, mňam… ,,Měla bys vědět ještě několik věcí,“ začala teta Lisa, ,,Určitě ti došlo, že nejsou jenom vlci a vlkodlaci. Magických bytostí je spousta a všechny, ty dobré i ty zlé spojuje jedno-magie. Magie je všude, vlastně se říká, že celý vesmír vznikl díky magii. V dávných dobách magii používali všichni, dokonce i lidé. S přibývajícími roky, však magie mizela z lidských srdcí. Ano, stále tam je, stále mohou lidé ovládat magii, ale oni nechtějí. Ve středověku se občas vyskytovali lidé, jež magii uměli využívat. Říkalo se jim čarodějky a čarodějové. Způsobilo to velkou pohromu a nějakou dobu se upalovaly ženy, které byly obviněny z čarodějnictví. Samozřejmě, že ty které upálili, nebyly čarodějnice, ty své schopnosti dobře skrývaly. V lesích naší planety žijí elfové. Bohužel se musejí skrývat a najdeš je jen, když zjistíš, kde je Brána. Brána je průchod z našeho moderního světa, do světa elfů, který pokrývají zelené lesy. Mezi oblaky je další země, žijí tam fénixové. Jsou to lidé, kteří se mohou měnit do podoby fénixe a někteří mohou vidět budoucnost. Pak jsou na zemi upíři.“ Upíři, hmm to bude zajímavé. Teta si však všimla, jak mi zazářily oči, protože mě hned ujistila, že to jsou nestvůry; ,,Věř mi, upírkou bys být nechtěla. V současné době většina z nich odmítá pít lidskou krev a živí se zvířecí. Problém je v tom, že jen lidská krev způsobuje, že vypadají tak, jak je popisují v těch vašich knížkách. Takže jsou bílí jako stěna, mají fialové kruhy pod očima a oči jsou rudé, jako krev. Zatím nikdo nevymyslel nic, co by jim mohlo pomoci, ale říká se, že jednou něco takového bude… Ostatní planety ve vesmíru jsou také často obydlené. Bohužel se všechny magické bytosti musí skrývat, takže lidé to nejspíš nikdy nezjistí. A pak tu jsou samozřejmě víly, ty ale žijí velmi daleko odsud. Až v Kouzelné Dimenzi.“ ,,Co to je?“ zajímala jsem se. ,,Zjednodušeně lze říci, že naše planeta je součástí galaxie Mléčné dráhy. Uvědom si, že i to je nesmírně velká plocha, vždyť jen cesta na další planety v Sluneční soustavě může trvat i desítky let. O několik galaxií dál je Kouzelná Dimenze. Je to galaxie, kde najde většina magických bytostí klid. Je tam jedna velká planeta, která je středem Dimenze. V minulosti tam vládla spousta významných králů a královen. Kolem se nachází mnoho dalších planet, které obydlují další bytosti. A nakonec je tu Země za Zrcadlem. Celý náš vesmír, celý ten nekonečný vesmír s tolika možnostmi je jen jeden ze dvou naprosto rozdílných světů. Za Zrcadlem je další svět, úplně jiný než ten náš, jsou tam úplně jiné bytosti, než tady. Do Země za Zrcadlem se moc často nechodí, navíc bys musela vyhledat převozníka. Převozník je jediný člověk, který umí cestovat mezi světy. A hlavně, nebývají příliš ochotní, pokud chceš do druhého světa…“ ,,A je něco mezi zrcadly?“ zeptala jsem se. ,,Mezi? Nikdo to zatím nepotvrdil, takže nejspíš ne,“ odpověděla teta, ,,Ale také nesmíme zapomenout na ty temné bytosti. Většina magických bytostí, má nějaké přirozené nepřátele. Mezi sebou neustále válčí a nikdy se nejspíš nespřátelí. Fénixové bojují proti gongům, což jsou kostlivci s chlupy. Víly proti různým temným bytostem, mezi nimiž je i černá díra, která ale není taková, jak si myslí lidé; může se zvětšovat a zmenšovat, jak chce a nepohltí zcela všechno. Naši nepřátelé jsou Zaklínači. Mají černé oči bez bělma, ale jinak vypadají více méně, jako lidé. Vlastně i ty oči dokážou spolehlivě zamaskovat. Používají černou magii, která je silnější než bílá, a tak jsou to velmi silní nepřátelé. Mohou se ti dostat do hlavy a zjistit vše, co tě kdy napadlo. Když se rozhodnou, zabít tě, najdou si tě, ať se schováš kdekoli… Občas se stane, že nějakého vlka přetáhnou na špatnou stranu. Potom ho přinutí kousat lidi, aby z nich byli vlkodlaci. Jejich snem je válka mezi vlky a Zaklínači, kteří budou mít po boku nic netušící vlkodlaky. Kdyby skutečně nastala válka, neměli bychom nejmenší šanci, jelikož by se musely všechny smečky spojit. To se nikdy nikomu nepovedlo. Ve smečce se musí všichni navzájem mít rádi, zkrátka se mezi sebou nemohou hádat a nenávidět, pak by došlo k rozdělení smečky,“ dokončila teta. ,,A jaká pravidla jsou ve smečce?“ napadlo mě. ,,Téměř žádná, jen musíš respektovat Radu a vůdce,“ odpověděla teta prostě. ,,Radu?“ ,,Ano, jsou to nejstarší vlci z každé smečky, kteří rozhodují o některých věcech, tedy až po vůdci. Chovej se k nim s úctou a nemůžeš se dostat do problémů.“ ,,Ale, jak je poznám?“ zeptala jsem se, ale už když jsem vypustila tu otázku z úst, došlo mi, jak je absurdní. ,,Naše Rada se skládá ze tří vlků, obvykle nosí černé pláště,“ řekla teta Lisa. Vzpomněla jsem si na včerejší večer; i teta měla na sobě černý plášť… Copak je tak stará, že je členkou rady? ,,A jak poznám vůdce?“ otázala jsem se, ,,To zatím vědět nepotřebuješ,“ odsekla teta. ,,Ale jak to? Co když ho potkám?“ dotírala jsem a všimla si, že se teta začervenala. Počkat, počkat… Teta je vůdkyně smečky? Napadlo mě. ,,Ten vůdce jsi ty,“ obvinila jsem ji, aniž jsem to stačila dopředu promyslet. Teta přikývla, ale nic neříkala. ,,Já myslela, že vůdce nemůže být žena,“ zamumlala jsem, ,,Alespoň podle knížek, které jsem četla, jsou vůdci vždy muži.“ ,,Ano, není to moc časté,“ odpověděla na oko lhostejně teta, ,,Můj otec byl vůdce a již tehdy mě většina členů smečky uznávala, jako jeho “nástupkyni.“ Rada mě pak zvolila a ostatní členové smečky souhlasili…“ dořekla a vypadalo to, že myšlenkami je někde v minulosti. ,,Tak, teď už ale dost o mně, musíme tě připravit. Pravděpodobně se poprvé přeměníš už dnes… Cože už dnes?