War of the wolves

45. Kapitola

Celá rudá jako ředkvička jsem zmateně stála uprostřed hostince a spokojeně sledovala lidi okolo mě, kteří vypadali mnohem živěji, než ještě před několika minutami. Pohled mi po chvíli zabloudil ke dveřím, u kterých stála teta, Rada a Orian. Podle jejich širokých úsměvů jsem usoudila, že celý můj proslov slyšeli a zrudla jsem ještě víc. ,,To se ti povedlo," zašeptal mi Jonathan do ucha a mě zamrazilo v zádech. Usmála jsem se a otočila se na něj.

Pokradmu jsem se vytratila z přelidněné hospody, protože ze všeho toho hluku mě začínala bolet hlava. Došla jsem k zábradlí na verandě a unaveně se o něj opřela. Ani tady mi však nebylo dopřáno klidu. Překvapeně jsem se otočila, když jsem za sebou zaslechla kroky, a ještě překvapeněji jsem se zatvářila, když jsem spatřila tetu Lisu. ,,Je tam rušno, co?" zeptala jsem se s úšklebkem a teta jen přikývla. ,,Chtěla jsem ti poděkovat," zamumlala potichu a já v tu chvíli měla pocit, že mi oči co nevidět vypadnou z důlků. ,,Z... Za co?" zakuckala jsem se. ,,To co jsi jim řekla nám hodně pomohlo. Kdoví, jak by to dopadlo bez těch několika slov útěchy a povzbuzení." ,,Ani z toho nejsem moc nadšená," přiznala jsem se, ,,Měla jsem na jazyku tolik věcí, které jsem chtěla říct a to co ze mě vylezlo, mi přišlo jako hromada nesmyslů." Teta nesouhlasně zavrtěla hlavou; ,,Bylo to přesně to, co všichni potřebovali. A krom toho jsem ti chtěla říct, že jsem strašně ráda, že jsi mě tehdy večer, když jsem tě poslala do postele, neposlechla a vypravila se do zakázané věže," zamumlala tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela, ,,Po pravdě si už nedokážu představit život naší smečky bez tebe, jakožto dalšího šíleného vlčete." ,,Mám tě ráda teto," hlesla jsem, dočista ohromená upřímností jejích slov. ,,Já tebe taky, Emily," přiznala a usmála se na mě. ,,Dost už ale bylo chvály. Měla by ses vrátit za ostatními a ve zbývajících hodinách do úsvitu se pokusit alespoň na chvíli usnout. Věř mi, že energii budeš v následujících dnech potřebovat nejvíc." Vesele jsem se zasmála- už to opět byla ta přísná teta, která po každém požadovala, aby všechno dělal přinejmenším na sto padesát procent. S poměrně dobrou náladou jsem se tedy vydala zpět do hostince, ve kterém, jak jsem nyní zjistila, panovala už mnohem příjemnější atmosféra. Většina vlků se skutečně unaveně doplahočila do druhého patra, kde pro ně hostinská připravila pokoje a nyní už podle všeho spokojeně spali a pravidelně oddechovali. Jen jsem se usmála, když jsem si všimla osamoceného Jonathana, který seděl u zcela prázdného stolu a očividně čekal na mě. ,,Nejsi trochu unavený?" zeptala jsem se ho, když jsem došla až k němu. ,,Ani moc ne," odpověděl a zívl. ,,To vidím," zasmála jsem se, ,,Vždyť tady usínáš." Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem, jako by mu to až teď došlo. ,,Tak pojď," zamumlala jsem a společně jsme došli za hostinskou, která postávala u baru a zamyšleně si něco poznamenávala do zápisníčku. ,,Ehm," oslovila jsem ji nejistě, ale ani po chvíli se neozvala odpověď. ,,Dobrý den," přidal se ke mně Jonathan a žena teď skutečně vzhlédla. ,,Dobrý večer, omlouvám se, jestli čekáte dlouho, nějak jsem se zamyslela." ,,V pořádku," odpověděla jsem rychle, dřív než Jonathan který právě otvíral pusu, stihl říct třeba jediné slovo. ,,Asi se budete chtít ubytovat, že?" zeptala se, když si nás změřila zkoumavým pohledem. Jen jsem přikývla. Hostinská vzala do ruky další notýsek. ,,Doufám, že vám to nebude vadit, ale mám už jen jeden volný pokoj," zamumlala po chvilce hledání. ,,V pořádku," odpověděl Jonathan a s unaveným úsměvem převzal od ženy klíče. Aniž bychom prohodili další slovo, nějakým záhadným způsobem jsme se dopravili do správného pokoje, unaveně jsme padli na postel a během několika kratičkých vteřin jsme se oba ponořili do hlubokého a bezesného spánku.

,,Vstávat!" Překvapeně jsem pohlédla na Jonathana, který se nade mnou skláněl s podnosem plným jídla. ,,Co to je?" ,,Že by snídaně?" tázal se s úsměvem. ,,To vidím, ale kde jsi k ní přišel?" ,,Zašel jsem dolů, měli tam tácky a švédské stoly, tak jsem si říkal, proč bych ti nemohl jídlo přinést sem, když bys jinak stejně promeškala snídani?" odpověděl a sladce se na mě usmál. Pobaveně jsem nad tím zavrtěla hlavou a kousla do namazaného chleba se salámem. Jonathan mezitím přešel k velkému oknu, aby odhrnul záclonu a pohlédl ven. ,,Nerad bych tě příliš stresoval, ale měla bys sebou hodit," zamumlal, ,,Ostatní se seřazují, aby mohli začít trénovat." ,,Dobře," zahuhlala jsem a co nejrychleji spořádala zbytek jídla. Ještě jsem to všechno zapila pomerančovým džusem a už jsme s Jonathanem uháněli po schodech dolů, abychom se mohli připojit ke zbytku smečky, jež se právě potýkala s kliky, které jim nakázala dělat teta. Neochotně jsme se zařadili na konec řady a následující hodinu se pak opakovala nudná rozcvičková rutina, která se každému po nějaké době vpije do mysli tak dobře, že na ní už nikdy nezapomene...

Ahojky!
Snad se vám líbila dnešní kapitola- je docela dost krátká, ale máte se na co těšit příště ;)
Clasie ♡