War of the wolves

38. Kapitola

Srdce mi prudce naráželo do hrudi a bylo jasným důkazem toho, že jsem nervózní. Už jsem mohla rozeznat ženin lehký, mírně nadřazený úsměv, který svědčil o tom, že z nás nemá strach. ,,Co tu chcete?" zeptala se a zastavila několik metrů před námi. Než však teta Lisa stihla jakkoliv odpovědět, promluvila jsem já: ,,Potřebujeme pomoct." Když se pohledy všech přítomných upřely na mě, pocítila jsem, jak mě opouští nenadálá odvaha, a věděla jsem, že barva mé pleti se teď blízce podobá podzimnímu, červenému jablku. ,,Přepadli nás Zaklínači," vysvětlovala jsem rychle a doufala, že si ostatní nevšimnou mého třesoucího se hlasu, ,,Jednu vlčici zranili." Zbytek smečky začal souhlasně přikyvovat, jen tetin, lehce káravý výraz mi prozradil, že jsem toho neměla říkat tolik. Neplecha již byla napáchána, teď už to stejně nespravím. Blesklo mi hlavou a rozpačitě jsem se usmála. ,,Dobrá," zamumlala žena, ,,Možná bych vám pomohla, ale budu za to chtít něco na oplátku." ,,Co?" vykřikl Jonathan. Žena se na mě zkoumavě zadívala a já cítila, jak mi přeběhl mráz po zádech. ,,Ona," zamumlala po nekonečně dlouhé chvíli, ,,Jediné, co po vás chci je, aby tahle holka vstoupila do mých služeb." Srdce se mi v tu chvíli zastavilo a já si až moc dobře uvědomovala, že mám jen dvě možnosti. Taky jsem ale předem věděla, kterou z nich si vyberu. ,,Dobře," zamumlala jsem poraženě a vykročila jsem vpřed. Žena přikývla a na tváři se jí usadil vítězoslavný úsměv. Chtěla jsem udělat ještě jeden krok, jenže jsem zjistila, že mě někdo stále drží za ruku. Jonathan. Otočila jsem se k němu a rozpačitě mu pohlédla do očí. ,,To nemůžeš," zašeptal. ,,Ale ano," odpověděla jsem, možná trochu smutněji, než jsem zamýšlela. ,,Nedovolím ti to," řekl pevně. ,,Ani nemusíš." Nechápavě se zamračil. ,,Jonathane, je to moje vina, že Ellie zranili. Ezro šel po mně a..." Nejistotu v jeho očích teď nahradil vztek; ,,Emily, co je to za nesmysly, že za to můžeš ty? Nebyla to ničí chyba a už vůbec ne tvoje!" Přešla jsem k němu a stoupla si na špičky. On se ke mně sklonil a já jej políbila. ,,Nechci tě ztratit," zamumlal nakonec, ,,Moc jsi riskovala, když ses vydala pro lék, abys mě zachránila, nemůžeš teď vstoupit do služeb nějaký potrhlý ženský, abys zachránila mou sestru." Viděla jsem, že ho bolí to říkat- jednalo se o jeho sestru a pochopitelně nechtěl, aby se jí něco stalo, nicméně to by znamenalo, že budu muset na nějakou dobu zůstat u téhle podivné vědmy, z čehož Jonathan také nebyl zrovna dvakrát nadšený. Já ale nechtěla mít na svědomí Ellyinu smrt, která by mohla nastat, pokud se rozhodnu špatně. Pohlédla jsem na zbytek smečky- v očích většiny lidí se odrážel strach a soucit, mě ale nejvíce zaujal tetin výraz typu: Zkus to a nepřej si mně. ,,Zachráníte ji?" zeptala jsem se a otočila se zpět k ženě. ,,Ovšemže," odpověděla s mírným úsměvem. Přikývla jsem a pokusila se potlačit vzrůstající nervozitu a strach. Co můžou obnášet takové služby u podivné ženy- pravděpodobně čarodějnice? Přešla jsem k ženě a postavila jsem se vedle ní a proto, že jsem se neodvážila pohlédnout do Jonathanových očí- jen nerada bych viděla ten jeho raněný výraz, tudíž jsem jen nečinně stála a sledovala špičky svých bot, které se mi najednou jevily, jako nejzajímavější věc na světě. ,,Emily?" zavolala mě zničehonic teta. Překvapeně jsem vzhlédla a zjistila, že většina vlků teď stojí opodál, společně s vědmou, která pravděpodobně léčí Ellie. Jediní dva lidé, kteří tu zůstali stát, byli teta Lisa s Jonathanem. ,,Dávej si pozor," zamumlala teta a nervózně střelila pohledem po hloučku vlků, kteří právě něco vzrušeně mumlali. Přikývla jsem a přistoupila k ní, abych ji objala. Pak jsem se usmála; ,,Neboj teto."

,,Tady opatrně," upozornila mě vědma- Gracie, poté, co jsme společně opustili velkou jeskyni a dostaly se do malé postranní chodbičky, vedoucí někam dál, do hlubin země. Šly jsme za svitu podivné, namodrale svítící pochodně, kterou Gracie přinesla bůhvíodkud a já měla ještě dost času na přemýšlení. Stěny chodby byly hladce opracované, tudíž je musel vytvořit člověk- popřípadě něco jiného, co se lidským bytostem podobá. ,,Co se mnou bude?" zeptala jsem se nejistě. Vědma se uchechtla. ,,Ptáš se, co s tebou bude?" Přikývla jsem. ,,Počkej a ještě dneska se to dozvíš." ,,Ale-" chtěla jsem něco dodat, jenže Gracie mě přerušila; ,,Dobrovolně jsi vstoupila do mých služeb, což znamená, že mě musíš poslouchat. Buď potichu a na nic se mě neptej, dokud ti to nedovolím, nebo skutečně dostaneš koště a budeš vymetat doly a s prací skončíš teprve, až budou i ty nejstarší šachty vypadat, jako nové." Spolkla jsem obrovský knedlík, který se mi utvořil v krku a raději se po zbytek cesty držela vědminy rady a zůstala jsem zticha. ,,Blížíme se k řece, po které poplujeme na lodích dál," sdělila mi vědma, po zhruba půlhodině tiché chůze. V duchu jsem zajásala a s vážným výrazem jsem šla dál.