War of the wolves

41. Kapitola

Opatrně jsem našlapovala a jediným mým společníkem ve tmě mi byly zvuky mých kroků. Uvědomovala jsem si, že stačí jediné přešlápnutí a mohu skončit na dně hluboké propasti, jež se nacházela pod mostem. Nadechla jsem se a s výdechem udělala krok. A tak dál a dál a dál... Nakonec, zrovna když jsem se přestávala nesnesitelně třást, jsem s úlevou zjistila, že zase stojím na kamenité zemi. ,,Uff," oddechla jsem si a setřela si z čela pramínek potu. Ale, jak dál? Byla jsem vlastně v úplně stejné situaci, jako předtím, jen jsem se teď nacházela na opačné straně mostu. Čím déle jsem tam však postávala a zkoušela přijít na logické vysvětlení, tím více mi bylo jasné, že jestli se chci dostat dál, budu muset po skále vyšplhat. Vlastně by to i sedělo, vzhledem k tomu, že momentálně nejspíš skládám zkoušku hmatu. Uvědomila jsem si a s povzdechem jsem nahmatala vhodné místo, kterého bych se mohla chytit jednou rukou. Druhou ruku jsem pak bez problémů zahákla za další, pečlivě zvolené místečko. Problém ale nastal, když jsem se pokusila vylézt výš a potřebovala jsem si někam stoupnout nohama. Několikrát jsem málem spadla a srdce mi bilo, jako splašené. S hekáním a funěním jsem se ale přece jen dostala až na vrchol. Vyčerpaně jsem se svalila na záda a propukla v úlevný smích. Unikla jsem všem nástrahám! Tedy alespoň pro teď. Až po chvíli jsem se zvedla a když jsem se podívala před sebe, překvapeně jsem si uvědomila, že jsem právě nejspíš složila první zkoušku. Přede mnou ve vzduchu zářil sytě červený krystal. Nejistě jsem k němu přistoupila a uchopila jej. Okamžitě jsem zjistila, že jím pulzuje jakási energie, jejímž následkem nejspíš i zářil. Záře však teď jakoby slábla a já cítila po celém svém těle mravenčení. Vyjeveně jsem hleděla na krystal, který svítil míň a míň, až jeho záře zcela vyhasla. Usmála jsem se, ale můj obličej se vzápětí zkřížil do žalostné grimasy, když jsem si uvědomila, že jsem teprve v jedné čtvrtině celé zkoušky.

Rozvážným krokem jsem se tedy plížila dál a po několika minutách jsem zaslechla jakýsi zvuk. Byla to směsice výkřiků- nikoliv lidských spíš se jednalo o magické bytosti a k těmhle zvukům, jež byly už samy o sobě dost strašidelné, se přidal ještě jeden, který zněl tak, jako když někdo dlouhým nehtem přejede po tabuli. Otřásla jsem se a potlačila nutkání zacpat si uši. Právě za tím zvukem se máš vydat. Připomněla jsem si, protože mi bylo jasné, že jiný účel to mít nemůže. ,,Jdeme," zavelela jsem a se svými slovy jsem se vydala přímo tam, odkud sem všechen ten povyk doléhal. Ruce se mi samou hrůzou klepaly, jak jsem se stále víc a víc blížila ke zdroji povyku a musela jsem se opravdu hodně ovládat, abych si celou akci nerozmyslela. Teoreticky vzato jsem se mohla vrátit, kudy jsem přišla a zabušit na dveře ve sklepě... Ne! To nemůžu udělat. Jestli si Tadashi a Gracie myslí, že jsem dostatečně připravená, tak to bude pravda. Nesmím je zklamat. Jenže když se po celém podzemním bludišti rozlehl zcela nový vřískot- silnější a strašidelnější, než kdy dřív, zůstala jsem přimraženě stát. Kolena se mi klepala, ale já věděla, že musím jít dál. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. S výdechem jsem pak opět vykročila. Zvuky stále sílily a já si po nějaké době musela chytit a zacpat obě uši, jelikož díky tomu ohlušujícímu jekotu mě začínala bolet hlava a co nevidět bych mohla ohluchnout.

Zaslechla jsem nad hlavou svist křídel. S hrůzou jsem se skrčila a po chvíli mi došlo, že všechen ten povyk nejspíše vydává jakýsi obrovský pták, který teď podle mého odhadu kroužil přímo nade mnou. Myslím, že jestli nechci skončit, jako svačinka nějakého novodobého ptakoještěra, měla bych si pospíšit a rychle odtud zmizet. Po čtyřech jsem se pokusila odplazit někam dál od té obrovské příšery. Ale pták si toho všiml a dřív, než jsem po slepu stihla najít nějaký alespoň trochu rozumný úkryt, už mě držel ve svých obrovských pařátech. Vteřinku na to i se mnou vzlétl. ,,Sakra!" procedila jsem skrze zaťaté zuby. Bylo více, než jasné že o útěk se pokusit nemohu. Ptačímu obříkovi by stačilo jen trochu povolit stisk a já už bych si to mířila rovnou čarou k zemi. Tudíž jsem jen nečinně zůstala viset ve vzduchu a snažila se zaslechnout cokoliv, co by mi mohlo pomoci. Netrvalo dlouho a opravdu se objevilo jednoduché východisko. Přímo někde pod námi jsem zaslechla vodopád. A kde je vodopád, tam musí být i louže. Snad bude dost velká na to, abych... Můj plán zněl opravdu dost šíleně, ale já si byla jistá, že další příležitost k úniku se už nenaskytne. Počkala jsem si, než poletíme přesně nad vodopádem. A v tu chvíli jsem sebou začala nesnesitelně mrskat a snažila jsem se dravci za každou cenu vyklouznout. Nic se ale nestalo. Ba naopak, vypadalo to, že můj únosce mě teď drží ještě pevněji. Samou beznadějí jsem zasténala a pokusila se do příšery několikrát udeřit pěstí. Všechny pokusy byly marné a já si beznadějně uvědomovala, že má šance se pomalu chýlí ke konci. Naposledy jsem sebou škubla v zoufalém pokusu o útěk a s obrovskou úlevou jsem zjistila, že padám. Jenže tahle chvíle radosti netrvala ani několik vteřin. Co když jsem se spletla? Třeba tam byl jen vodopád, bez jakéhokoliv jezera. Ale s hlasitým žbluňknutím jsem zahučela do vody. S úlevou jsem vyplavala zpět na hladinu a šťastně se rozchechtala. ,,Já to dokázala!" vykřikovala jsem do temnoty a máchala kolem sebe rukama, abych se neutopila. ,,Věděla jsem, že tu je jezero!" Smála jsem se dál. Pak jsem toho ale raději nechala a porozhlédla se kolem. Všude byla poklidná tma a ano, až na samém okraji jeskyně, těsně u stěny zářil tyrkysově modrý diamant sluchu. Můj úsměv se ještě rozšířil a já vesele doplavala ke správnému místu. Tam jsem se dotkla krystalku a celý proces se opakoval úplně stejně, jako předtím s hmatem. ,,Ale co teď?" přemítala jsem nahlas, když se kolem mě opět rozlila dokonalá černota. Jakoby právě na to někdo čekal, a s mou otázkou se celé dno jezera z čista jasna prozářilo. ,,Wow," vydechla jsem ohromeně. Ta "malá podzemní louže" byla ve skutečnosti mnohem větší, než jsem si myslela. Vlastně byla i několikanásobně hlubší. Nejpřekvapivější však bylo to, co se nacházelo až na úplném dně. Viděla jsem jakési kamenné domky, celé porostlé řasami, úzké klikaté chodníčky vedoucí napříč podvodním městem, kostelíček, u kterého nechyběl ani hřbitov a velké, seč prázdné náměstí. Všechno bylo naprosto dokonale osvícené zelenkavými krystalky, které svou barvou ze všeho nejvíce připomínaly smaragdy. Okamžitě jsem si uvědomila, že jako další je v pořadí zrak. ,,Myslím, že bych měla plavat dolů," zamumlala jsem a napůl doufala, že se ozve nějaká odpověď. Ticho ale bylo jasným důkazem toho, že si musím poradit sama. Po chvilce uvažování jsem však došla k závěru, že jelikož kouzla bych používat neměla, budu muset zadržet dech. Proto jsem se několikrát zhluboka nadechla a zase vydechla, než jsem se konečně celá ponořila do poměrně studené vody.