War of the wolves

39. Kapitola

Probudila jsem se časně zrána. Ohniště už nehořelo, na trávě byly kapky ranní rosy a celá krajina byla zahalená v lehké, nepříliš husté mlze. Rozhlédla jsem se kolem a pohledem pátrala po Jonathanovi. Na chvíli se mě zmocnila panika, když jsem si uvědomila, že ani jeho, ani Gracii nikde nevidím, pak jsem je ale zahlédla, jak postávají u veslice a nejspíš o něčem se dohadují. Promnula jsem si oči a vydala se za nimi. ,,Co řešíte?" zeptala jsem se zvědavě, ještě z dálky. Jonathan mávl rukou a vědma se na mě mile usmála; ,,Nic důležitého, jen jestli bude lepší dál pokračovat lodí, nebo jít pěšky." Přikývla jsem. ,,Každopádně, jestli poplujeme lodí, do oběda můžeme být na místě, kdežto pěšky půjdeme celý den," vysvětloval Jonathan tvrdohlavě. Obrátila jsem se na Gracii; ,,Co navrhujete?" ,,Půjdeme pěšky," rozhodla a aniž by čekala na mou, nebo Jonathanovu odpověď, vydala se po louce někam dál. Jonathan na mě vrhl vražedný pohled a já mu ho oplatila milým, nevinným úsměvem. ,,Jdeme?" zeptala jsem se a s těmi slovy jsem se rozeběhla za vědmou. Jonathan mě následoval a já slyšela, jak se směje. ,,Co je?" zeptala jsem se, jakoby mimochodem a ještě přidala, ,,Jsi nějaký pomalý." Na chvíli jsem se otočila a běžela pomalu, abych na něj viděla. Ale přesně na to Jonathan čekal. Okamžitě zrychlil a dřív, než jsem stihla nějak zareagovat, už měl přede mnou slušný náskok. ,,Já už nemůžu," zavolala jsem na něj poraženě, i když to nebyla tak úplně pravda a doběhla jsem ke Gracii, která si mě měřila přísným pohledem. Jonathan o kus dál také zastavil a počkal, než ho já a vědma dojdeme. ,,Chci, abyste věděli, že tohle nejsou nějaké prázdniny u babičky, nebo dovolená," řekla nám Gracie nekompromisně, ,,Dneska půjdeme přes louku, směrem k horám a k večeru dojdeme na místo našeho pobytu." Přikývla jsem a snažila se zachovat vážnou tvář. To se mi ale momentálně vůbec nedařilo. ,,Zatím vám povím něco o zdejší krajině," dodala. ,,Takže, myslím, že nejlepší bude začít pěkně od začátku-" ,,To jsou květiny?" přerušila jsem ji a horečnatě ukazovala na zvláštní barevné rostlinky. Gracie přikývla a já si okamžitě uvědomila, že jsem se ptát neměla. Zachovala ses, jako malé dítě. Zavrtěla jsem hlavou, abych tu myšlenku vytěsnila z mysli, a v duchu jsem si předsevzala, že od teď se už nebudu na nic ptát, a i kdybych viděla něco sebezajímavějšího, budu jen mlčet a poslouchat, co vědma vypráví. ,,Tenhle svět," pokračovala Gracie jako na zavolanou, ,,Všechno, co tu vidíte, je vlastně uměle vytvořené. Jedná se o prazvláštní místo, které jsem společně s několika dalšími nejmenovanými, vybudovala z ničeho." Odmlčela se a počkala, než oba s Jonathanem přikývneme- jednalo se o ujištění, že ji posloucháme, ,,Po tisíce let se zdejší svět vyvíjí zcela odlišně, než ten lidský a za celou dobu ho navštívili jen čtyři lidé- před dlouhou dobou jedna dívka, o několik desetiletí později pak chlapec. A teď vy dva." Zarazila jsem se- To jako vážně? Tahle vědma sem přivedla jen čtyři lidi a já si tu pak běhám a pištím, aniž bych se nad sebou vůbec zamyslela? ,,A kdo byli ti zbylí dva?" zeptala jsem se a doufala, že mi vědma na tuhle otázku odpoví. ,,Jména nejsou důležitá," zašeptala, ,,Ale jestli vás to zajímá, tak naším cílem bude právě domov toho chlapce, ze kterého je ale v dnešní době již dospělý muž."

Pochod byl kupodivu dost zajímavá aktivita. Téměř na každém kroku jsme nalézali různé květiny, nebo dokonce viděli zvířata- jeleni, jež měli své majestátní parohy obsypané barevným kvítím, se potulovali po loukách, rozkošní králíčci hopkali přes cestu a byla tu ještě spousta dalších, pozoruhodných tvorů, které jsem do teď nikdy neviděla. Když se ale začínal blížit čas k obědu, už jsme nebyli ani zdaleka tak spokojení, jako prve. ,,Vždyť jsme přece nesnídali," protestovala jsem, ,,Musíme se někde zastavit a něco sníst." ,,Emily, ty si myslíš, že tady bude nějaká restaurace?" zeptal se mě Jonathan a já věděla, že přesně to by si přál. ,,Ještě vydržte," zamumlala vědma, ,,Zanedlouho dojdeme k jablečným sadům, tam se najíme." Gracie byla vlastně jediný důvod, proč jsem se ještě nepřeměnila a nevrhla se na nějaké z těch krásně vypadajících zvířat. Můj hlad byl dokonce tak velký, že by mi pro jednou ani trochu nevadilo zabíjet, bohužel jsem ale věděla, že vědma by se mnou rozhodně nesouhlasila. Došli jsme ke konci louky. Odtamtud se dál táhl dlouhý sad plný červených jablíček. ,,Co když mi ovoce nebude stačit?" zeptal se Jonathan s povytaženým obočím. Já se tomu jen usmála, protože jsem moc dobře věděla, že je pod tou nespokojenou maskou vlastně rád, že nějaký oběd vůbec bude. Zakousla jsem se do šťavnatého jablka, posadila jsem se na zem a zády jsem se opřela o kmen stromu. ,,Kdo se o ty sady stará?" zajímalo mě. Gracie se usmála; ,,Lesní skřítci a víly." ,,To je vtip?" zeptala jsem se vykuleně. ,,Ne," odpověděla vědma, s naprosto vážnou tváří. Jonathan vyprskl smíchy. ,,Ale no tak!" bránila jsem se, ,,Znělo to vcelku neuvěřitelně." Řekni rodičům, že jsi vlk a budou si myslet, že jsi blázen. Ani ve snu je nenapadne, že je to pravda. Jonathan přešel ke mně a posadil se vedle mě. Věnovala jsem mu široký úsměv a utrhla si další jablko.