War of the wolves

4. Kapitola

Nedokázala jsem pochopit, jak jsem večer mohla usnout, ale když jsem otevřela oči, bylo ráno a ta hrozivá noc konečně skončila. Slyšela jsem kroky. Někdo, tedy samozřejmě teta přecházela po pokoji a čekala, než se vzbudím. Nemůžu jí věřit, je to vlkodlak! Blesklo mi hlavou, když jsem si vzpomněla na kousek té knihy. Zároveň jsem však chtěla vědět, jaké věci mi bude povídat, aby si získala zpět mou důvěru. Možná neví, že jsem odhalila její tajemství… Když to teď dobře zahraju, poskytne mi to na nějakou dobu čas a pak bych mohla utéct… Zároveň se mi však nikam utíkat nechtělo. Bylo tu až příliš krásně… Otevřela jsem oči a pohlédla na tetu. Měla na sobě stejné šaty, jako včera, ale vlasy měla svázané do drdolu. Je docela milá. Jak by mohl být milý člověk zrůda? Právě o tohle jí jde, nesmím se nechat obalamutit! Znova jsem pohlédla na tetu Lisu, která se právě posadila na židli. Něco držela v pravé ruce, něco co se až příliš podobalo mé vonné svíčce. Takže tam byla! Ví, že jsem to četla. A teď mě zabije… Napadaly mě hrůzné způsoby smrti, jeden horší než druhý. Vždyť mě mohla zabít, když jsem spala. Takovou možnost by přece nepromarnila… ,,Vím, co si myslíš, ale nech mě ti to nejdřív vysvětlit ano?“ začala mírně, jako by se bála, že někam uteču. Utéct.. Ano, nejradši bych utekla, jenže něco mi říkalo, že bych jí měla dát ještě jednu šanci. Když se mi to bude zdát jako lež, počkám si, než usne a pak uteču. ,,Proč?“ zachraptěla jsem. Můj hlas zněl hrozně a měla jsem pocit, že se za chvíli rozkašlu a kašlat nepřestanu. ,,Měla bys vědět, že za prvé nejsem vlkodlak,“ začala, ale větu nedokončila, jelikož jsem ji přerušila: ,,A co teda? Jestli nejsi vlkodlak, tak co?“ ,,Ty si to nedočetla viď,“ obvinila mě. ,,Nedočetla, protože ty si mi tam zakázala chodit,“ rozkřičela jsem se. ,,Kdybys to dočetla, věděla bys, že zákaz chodit ven a do věže byl jenom pro tvé vlastní dobro,“ řekla a v jejím hlase byla opět známka lítosti. ,,Proč? K čemu by mi bylo to nevědět, jenom bych pak byla ještě překvapenější, až by ses příště znovu změnila do své vlkodlačí podoby. ,,Já nejsem vlkodlak!“ zahřměla teta rozzlobeně, ,,Vlkodlak je člověk, kterého kousne vlk, neovládá svou přeměnu, mění se o úplňku, nebo když ho někdo rozzuří. Vlkodlaci… Ano, ti jsou netvoři, ale já ne. Jestli tě to zajímá, tak patřím k těm, kteří chtějí útokům na lidi zabránit.“ Teta to na mě celé vychrlila a já si uvědomila, že ani nedýchám a jen ji poslouchám. Svým způsobem mě zajímalo, co dalšího by mi mohla teta Lisa říci, ale zároveň jsem měla strach. Začala jsem se neovladatelně třást a byla mi zima. ,,Co tedy jsi?“ zamumlala jsem. ,,Jsem vlk. Chápu, ty vůbec nechápeš, jaký je rozdíl mezi vlkodlakem vlkem a vlkem, který je zvíře.“ Přikývla jsem. ,,Takže samozřejmě je zvíře, vlk je prostě normální zvíře, to chápeš ne?“ Počkala, než přikývnu a pak pokračovala; ,,My vlci jsme lidé, kteří se mohou měnit, kdy chtějí. Proměnu máme dokonale pod kontrolou a po celou dobu si uvědomujeme, kdo jsme. Můžeme také spolu komunikovat prostřednictvím mysli.“ ,,Mysli?“ zeptala jsem se. ,,Ano myslí, ale o tom ti řeknu jindy, vlkodlak je člověk, kterého pokousal vlk. Pokud vím, tak o vlkodlacích jsi četla, takže blíže ti to vysvětlovat nemusím, jenom si pamatuj, že kousnout člověka aby se z něj stal vlkodlak je trestné. Zatímco vlk je vlkem ve svém nitru, vlkodlak je stále člověk, jen o úplňku prožívá muka, která si druhý den nepamatuje, z čehož vyplývá, že vlkodlaci ani neví, co jsou zač. Kdežto vlkem se člověk stane, pokud má nějakého příbuzného vlka. To zařídí, že má možnost být vlkem, ale není to to hlavní. Kdyby stačilo jen mít nějakého příbuzného vlka, byla by víc než půlka naší rodiny vlci. Ne, aby se člověk stal vlkem, musí nějakého vidět… Musí ho vidět a vědět, co je zač. Pak už se zpustí vlčí genetický proces, který se nedá zastavit. Proto jsem nikomu neřekla o svém sídle, proto jsem ti zakázala vycházet z pokoje, chtěla jsem tě tomu ušetřit. Já jsem vlk a nyní i ty budeš muset být vlk,“ dokončila teta větu. Teď jsem sice něco málo chápala, ale zmatek v mých myšlenkách se zdvojnásobil; udělalo se mi špatně od žaludku a já omdlela…

Asi za deset minut jsem přišla zpátky k sobě a první, čeho jsem si všimla, byla teta, která se na mě úzkostlivě koukala: ,,Čekala jsem, že to bude horší,“ prohodila zvesela. ,,Co bude horší?“ nechápala jsem. ,,Tvoje reakce na to všechno… Však víš,“ odpověděla lhostejně. ,,Dám ti teď trochu času, aby sis to mohla všechno urovnat v hlavě. Až se s tím srovnáš, přijď do jídelny, promluvíme si,“ řekla a chytala se odejít, ,,Jo a hlavně neutíkej, sama by ses s proměnou ve vlka srovnávala hůř.“ S těmi slovy za s sebou zabouchla dveře a nechala mě tam sedět úplně samotnou. Byla jsem vyděšená a nechápala jsem to o nic lépe, než předtím...