War of the wolves

26. Kapitola

Když jsem stála u mříží a odpočítávala poslední sekundy, měla jsem pocit, že mi srdce každou chvílí vyletí z hrudi. Cítila jsem svůj tep, slyšela svůj dech. Měla jsem strach. S Aliou jsme plán dokonale promyslely, ale měla jsem takové tušení, že básnit o útěku je mnohem snazší, než skutečně uprchnout. ,,Tři... Dva... Jedna... Teď!" Alia vykřikla a já vyslala útočné kouzlo proti mřížím. Ty se roztřískaly a menší části dopadly s hlasitým zařičením na zem. ,,Rychle!" zahulákala jsem. Opatrně jsme vyběhly a co nejtišeji jsme se snažily dostat na konec chodby, po jejímž obvodu byly různě rozestaveny cely. Zabočily jsme a v poslední vteřině jsem stihla zhasnout bílé světlo. Pak se se skřípotem otevřely dveře a do vězení někdo vstoupil. Alia se postavila na špičky a opatrně vykoukla zpoza rohu. Ihned hlavou cukla zpátky. ,,Vanessa," sykla nervózně. Přikývla jsem, i když jsem dost pochybovala o tom, že by to Alia mohla vidět. Slyšela jsem přibližující se kroky a pro jistotu jsem zavřela oči. Prosím, ať nejde až sem. Prosím! Vanessa se zastavila. Uf... ,,Teď je u naší cely," hlásila šeptem Alia. Ticho najednou prořízl jakýsi výkřik. Pak se Vanessa rozeběhla pryč a my ještě slyšely, jak cupitá po schodech nahoru. Při celém procesu vydávala zvuky, při kterých jsem si musela představit prase na porážce. Kvík. Kvík. ,,Můžeme," špitla Alia a já si uvědomila, že až do teď jsem tu stála ztuhlá hrůzou a pevně se něčeho držela. Železné mříže to rozhodně nebyly. Opatrně jsem pustila ten předmět a snažila se nepřemýšlet o tom, co to mohlo být. ,,Jdeme," řekla jsem, možná až moc hlasitě. Pak jsme se společně s Aliou rozeběhly ke dveřím. ,,Ještě se stavíme v kuchyni," připomněla Alia, která běžela jen pár metrů přede mnou. Vystoupaly jsme po schodech nahoru a vyběhly dál, rovně. Za chvíli jsem začala těžce oddychovat. ,,Já už nemůžu," zasupěla jsem a snažila se popadnout dech. ,,Kuchyně je za rohem," odpověděla Alia a trochu zpomalila. Zatím jsme nikoho nepotkaly. Naštěstí... Ale z dálky jsem slyšela hudbu z oslavy. ,,Asi jsem jim to tak moc nezkazila, když mají stále puštěnou hudbu, i několik hodin po tom," řekla jsem hořce. ,,Co si vlastně udělala?" napadlo Aliu. ,,Nejdřív jsem spadla do dortu, a pak polila králi oblek," zamumlala jsem. ,,Ou," odpověděla Alia, ale já slyšela, jak se potichu směje. ,,To není vtipné," řekla jsem jí kysele, ale ona se akorát ještě víc rozesmála. ,,Není? Emily, normální lidé nepadají do dortů." ,,Tak se směj," urazila jsem se, zrovna když jsme došly ke kuchyni. Opatrně jsem bouchla do dveří. Nikdo neodpovídal. ,,Myslím, že všichni jsou na oslavě," zamumlala jsem. ,,To je jedině dobře," odpověděla Alia a já otevřela dveře. Alia pak vběhla dovnitř a snažila se ukrást vše, co je k jídlu. Já zatím hlídala u dveří. ,,Hotovo," řekla nadšeně, po několika minutách. V ruce držela plátěný pytel, nejspíš přeplněný jídlem, a v té druhé koláč. ,,Vezmi si taky," pobídla mě. Nemusela mi to říkat dvakrát- vylovila jsem z pytle makový koláč a s chutí půlku ukousla. Obě jsme se rozeběhly pryč, teď už skutečně daleko odtud. ,,Hlavní vchod bude hlídaný, zkusíme jít zadem," řekla a s těmi slovy prudce zabočila. Já jen pokrčila rameny a následovala ji. ,,Vzduch je čistý," hlásila po chvíli. Stály jsme u zadní brány, která byla obrovská. Skoro jsem se až divila, že tohle je jen nouzový vchod. Jak tedy mohl vypadat ten hlavní? ,,Jdeme?" zeptala jsem se Alia a já jen přikývla přikývla. Opatrně jsme se plížily ven a doufaly, že nás cestou nikdo neuvidí. Nejspíš se tak nestalo a já si za bránou konečně prohlédla okolí. Byla to rozlehlá krajina, která mi připomínala Zemi, nebo Kouzelnou Dimenzi. Hrad, nebo možná spíš palác, ze kterého jsme právě unikly, stál na kopci, pod kterým se nalézaly pšeničné pole a malinké vesničky, s domky, roztroušenými všude kolem, ze kterých linula omamná vůně. ,,Není to tak odlišné od země před Zrcadlem," řekla jsem tiše. ,,To jsi neviděla ty jiné země," odpověděla Alia a mávla rukou. ,,Jen počkej, zítra už tohle tvrdit nebudeš." ,,To jsem zvědavá," zasmála jsem se. Ještě chvíli jsme postávaly na jednom místě a kochaly se tím pohledem, a pak jsme se pomalu vydaly z kopce dolů. Pozdně odpolední paprsky ještě hřály a rudé, zapadající slunce naznačovalo, že už tu dlouho nebude, totiž že brzy přijde noc. ,,Pravý čas najít hotel," řekla jsem zvesela. ,,Zločinci nemůžou jen tak na kráčet do hotelu," nesouhlasila Alia. ,,A my jsme zločinci?" ,,Utekly jsme z vězení, takže jistým způsobem ano." ,,Já ale nebudu tábořit někde venku, kde nás najdou až pojedou po cestě," řekla jsem tvrdohlavě. ,,A kdo říká, že budeme tábořit venku?" Povytáhla jsem jedno obočí, v pochybovačném úšklebku. ,,A kde?" ,,Myslím, že bychom odtud mohly prostě odejít," začala, ale došlo jí, že to nechápu o nic víc, než před chvilkou, ,,Přemístíme se, do země Noci." Proč se tolik věcí ze země před Zrcadlem podobá těm tady? Alia natáhla ruku směrem ke mně. Podala jsem jí tu svou, takže to ve výsledku vypadalo, jako by mi Alia chtěla popřát k narozeninám. Chytla jsem se jí a čekala. Přemísťování v zemi za Zrcadlem bylo skutečně jiné. Měla jsem pocit, že jsme v jakési bublině barev- modrá, fialová, žlutá, zelená, červená, oranžová... Všechny tyhle barvy se míchaly dohromady. Pak se mi začalo zatmívat před očima. Jako, když se prudce postavíte a zamotá se vám hlava. Jenže teď to bylo stokrát horší. Teprve za hodnou chvíli, konečně začaly barvy ustupovat a já mohla vidět okolí. Stály jsme v lese. Byla noc a jen díky obrovskému měsíci jsem alespoň trochu viděla. Až nereálně jasné hvězdy byly rozseté po celé obloze. Pohled to byl úchvatný. Obloha vypadala stokrát lépe, než ty nejlepší fotografie vesmíru. Viděla jsem i zvláštní seskupení hvězd, které připomínalo Mléčnou dráhu. ,,To je nádhera," vydechla jsem a pohlédla na Aliu, která se na mě potutelně usmívala. ,,Noc je tady pořád," zamumlala. Stále jsem tam zhypnotizovaně stála a až po chvíli jsem si uvědomila, že Alia šla napřed. Rychle jsem jí doběhla. ,,Kam máme namířeno?" zeptala jsem se. ,,Do Azdgoru," vysvětlovala moudře Alia. ,,Co je Azdgor?" nechápala jsem. ,,Město," povzdechla si. Sakra, zatím ze sebe dělám čím dál většího moulu. ,,Jak je to daleko?" napadlo mě a v duchu jsem se musela napomenout. Neustále se na něco vyptáváš. Zkus vydržet alespoň chvíli zticha. ,,Támhle," ukázala Alia s úsměvem. Nejspíš už se s mými hloupými otázkami smířila. Město Azdgor vlastně nebylo tak úplně město. Z místa, ze kterého jsme ho zatím pozorovaly, vypadalo, jako by bylo stavěné do kruhu. Na kraji města se nacházela úzká pěšinka, sypaná štěrkem. Po obou stranách cesty rostl živý plot a kolem místo trávy byly jakési poléhavé rostliny, které modře zářily. Vypadaly, jako svítící mech, ale měly i kvítky. Mohutné a všudypřítomné stromy působily zvláštním dojmem a na větvích, které se nakláněly nad cestu, byly zavěšené oranžové lampióny. Dál jsem viděla samotné město. Nebyly tam žádné budovy. Jen stromy. Obrovské stromy, s vykotlanými vchody. Takže lidé zde nejspíš bydleli ve stromech. ,,Jdeme?" zeptala jsem se, ale Alia mě nevnímala. Připadala mi duchem nepřítomná. Stála na místě a dívala se na město. Nejspíš si vybavovala nějaké dávno zapomenuté vzpomínky. ,,Přijde mi to, jako věčnost," zamumlala. Pořádně jsem se na ni podívala. V jejích velkých temně modrých očích se leskly slzy. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem si znovu začala prohlížet město. ,,Tak pojď," řekla. Vypadala sice smutně, ale pokusila se usmát. Když mě potom vedla kolem stromových domů, potkávaly jsme čím dál více lidí. Někteří Aliu srdečně zdravili, jiní nad námi jen mávli rukou. Mě ale většinou sledovali se zvednutým obočím a kamenným výrazem. Zanedlouho mi konečně došlo, kam jdeme. Na vzdáleném konci města stál zatím největší stromový dům. Právě z něj vyšel nějaký kluk. Mohlo mu být přibližně stejně, jako mně, nebo Aliu. Nicméně se tvářil mnohem dospěleji. Princ. Určitě to bude princ. Nejprve se podíval na levou stranu, kde si u fontány s tryskající vodou, hrály děti. Sledoval je s opovržením, ale měla jsem takové tušení, že to není proto, že by mu vadily. Trápilo ho něco jiného, co s těmi dětmi nemělo nic společného. Pak si teprve všiml nás. Když spatřil Aliu, rozzářily se mu oči. Tady máš ten důvod, proč je smutný. Pak se ale princova radost změnila spíš ve vztek. ,,Alie, co tady proboha děláš?" řekl a několika ráznými kroky se vydal k nám. Alia jen zaraženě hleděla do země. Neměla bys je poslouchat, odejdi pryč. Ať si to vyříkají sami. Pomalu jsem se otočila a odkráčela pryč. Takže, kam teď půjdu? Chvilku jsem váhala, nakonec jsem se vydala k cestě na hranici města a posadila se na lavičku. Alia za chvíli přijde. Do té doby na ni můžu počkat tady. ,,Kdo jsi?" přistoupila ke mně z nenadání nějaká holčička. Ani jsem si jí nevšimla, posledních pár minut jsem totiž strávila prohlížením si svých bot. ,,Jmenuju se Emily," řekla jsem a usmála jsem se na ni. Nejspíš jí nebylo ani šest let. Vypadala docela roztomile. ,,Tebe jsem tu ale nikdy neviděla," řekla zamyšleně. Než jsem však stihla odpovědět, přihnala se k nám Alia. Vypadala docela spokojeně, takže nejspíš ta její a princova hádka nedopadla tak katastrofálně. Nepřemýšlej o cizích záležitostech. Není to slušné. ,,Teresso, co tady děláš? Běž si hrát s ostatními," řekla malé holčičce, která ihned uposlechla a odběhla za skupinkou dětí, stojících opodál. ,,Promiň, jestli tě otravovala," řekla a malinko se usmála. ,,Ne, v pohodě, byla milá." Alia přikývla. ,,Myslím, že vím kde je ten lék, který hledáš. Nejprve se pojď najíst, pak to probereme," řekla. Chvíli jsem na ni zírala s otevřenou pusou a přemýšlela, co všechno by mi mohla o léku povědět. Samozřejmě mi bylo jasné, že teď to z ní nevymlátím. Možná, s nožem u krku... Ale sama jsem také měla hlad, tak jsem jen šla za ní, zpět ke královskému sídlu.
XXXXX
Ráno se mi jen těžko vstávalo a jediné, co mě postavilo na nohy, bylo vědomí, že vím, kde hledat lék, a že ho s trochou štěstí dokonce najdu. Večer mě Alia odvedla na večeři do paláce, a pak jsme probírali všechno možné, ohledně léku. Takže, zkráceně mi ale ani Alia, ani princ moc nepomohli. Věděli jen, kam se musím dostat, ohledně toho, co mám udělat, abych lék našla, mi moc neporadili. Víš toho víc, než včera. Tak si nestěžuj. Darovanému koni na zuby nehleď. Sakra! Už mluvím, jako teta Lisa! Stoupla jsem si k zrcadlu a pozorně se prohlédla. Vypadala jsem o něco odpočatěji, než včera. Oblékla jsem si oblečení, v tmavě modrých a černých barvách, které jsem dostala, jako pozornost od lidí noci. Spletla jsem si vlasy do jednoho copu, což jsem už velmi dlouho neudělala, a proto jsem si teď připadala tak nezvykle. Teprve poté jsem otevřela dveře, za kterými na mě už čekala Alia. Povzbudivě se na mě usmála. Dnes si vzala černé šaty s bílými proužky a své černé vlasy, s občasnými pramínky modré, nechala volně splývat přes ramena. Vskutku vypadala mnohem lépe, než včera. Nepromluvila, ale vedla mě skrze užší i širší chodby, až jsem si najednou uvědomila, že stojíme před vstupem do sídla. ,,Tady máš ještě nějaké věci," řekla a podala mi černý pytel. Proč je tu všechno v barvách noci? Že se vůbec ptáš. Tohle by došlo i tříletému děcku. ,,Moc děkuji," zamumlala jsem vděčně. ,,Nemáš zač," mávla rukou Alia, ,,Takže půjdeš k Měsíčnímu prameni, a odtamtud se jeskyní dostaneš do soustavy podzemních drah. Pak už jen najít tu správnou..." Přikývla jsem. ,,Ráda jsem tě poznala," řekla jsem. Alia mě místo odpovědi objala. ,,Já tebe taky," řekla nakonec potichu a pustila mě. Usmála jsem se na ni a s posledním: ,,Ahoj," jsem se otočila a chystala se vypravit dál. U fontány, kde si včerejší večer hrály děti, jsem ještě uslyšela Aliu, jak na mě něco volá. Nechápavě jsem se podívala zpět. ,,Emily?" ,,Ano?" ,,Nezapomeň pozdravovat Jane." ,,Jasně, neboj," zamávala jsem jí, ,,Tak ahoj." ,,Měj se," slyšela jsem jí, ale to už jsem šla dál. Tak. Jak jenom mi tu cestu popisovali? U fontány jsem se vydala doleva. Pak už jsem šla jen po cestičce dál. Bohužel jsem brzy dorazila na konec města, a tak jsem se musela spolehnout na vyšlapané trasy a nepřesné stezky. Nicméně byla to příjemná procházka, všude okolo rostly neznámé květiny a stromy, a já mohla jen hádat, jaká jsou jejich jména. Čas mi rychle ubíhal a po necelé čtvrthodině jsem dorazila k prameni. Tedy doufala jsem, že to bylo to, co jsem hledala, a ne nějaký obyčejný potok, který zde náhodou pramení. Přímo ze skály vytékal potůček průzračné vody a napravo od něj byla jakási jeskyně. Jsem tady! Tohle musí být to správné místo! Nejistě jsem překročila jeden balvan a spočinula na kraji jeskyně. ,,Do toho," zamumlala jsem. Ozvala se má ozvěna. Tak to bude ještě zajímavé. Mávla jsem rukou a po mé pravici se rozsvítilo bílé světlo. Na chvíli jsem zaváhala. V jeskyních je spousta pavouků, netopýrů a podobných "ble" věcí. Ale nekecej, už jsme v jeskyni byli předtím, když jsme šli pro relfus. Máš pravdu. Byli. Teď si sama. Sklapni! Přikázala jsem si a nervózně se zasmála. Jen lidé, kteří to nemají v hlavě v pořádku, mluví sami se sebou. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do jeskyně. Po několika prvních a velmi nejistých krůčcích jsem se ohlédla. Nebyl tam žádný vchod. Jakoby cesta, kterou jsem přišla, nikdy neexistovala. Klišé. Povzdechla jsem si. Teď už nebylo cesty zpět. Měla jsem jen jednu možnost. Jeden úkol, jeden cíl.

Konečně 26. Kapitola. Chtěla jsem ji přidat už dávno, ale měla jsem teď hodně učení... Každopádně zítra máme stop stav, což znamená žádné písemky, žádné učení. Takže budou kapitoly častěji :) Moc vám děkuji za všechny vote. Knížka byla jeden den dokonce první!!! Moc, moc moc děkuji... Už skoro 5 000 přečtení! :) Děkujuuu