War of the wolves

49. Kapitola

Pomalu jsem otevřela oči. Kde jsem? Co tu dělám? A co se vlastně stalo? Hlavou mi vířilo obrovské množství otázek a neskutečně mě deprimovala skutečnost, že si ani na jednu z nich nedokážu odpovědět. Někdo mě držel za ruku. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a pohlédla na Jonathana. ,,Páni," hlesl tiše, ,,Ten kámen asi skutečně byl kouzelný." Zamračila jsem se. S jeho slovy se mi ale také začaly vybavovat vzpomínky, které bych nejraději zapomněla. Rychlým pohybem jsem odkryla deku a vyhrnula si čisté, bílé tričko. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem zjistila, že na břiše není vůbec žádná jizva. ,,Byl to jenom sen?" zeptala jsem se pochybovačně, ,,Nebo jsem mrtvá?" ,,Ani jedno," odpověděl Jonathan vesele, ,,Sama jsi vyhrála nad posledním vůdcem, čímž jsi nám zajistila vítězství." ,,Ale jak to, že mi nic není?!" vyptávala jsem se dál a v mém hlase zazněl lehce zděšený podtón. ,,To by ses měla podívat," zamumlal Jonathan a opatrně mi pomohl se postavit. Pak mě chytil kolem pasu a s jeho pomocí jsem se dostala k zrcadlu- mě vlastně velmi povědomému zrcadlu. Až teď mi došlo, že jsem se nacházela ve stejné místnosti, v jaké jsme před nějakou dobou přespávali s ostatními. Jak je to vlastně dlouho? Den? Dva dny? Týden? Nebo víc? Když jsem ale pohlédla na svůj odraz, čekalo mě obrovské překvapení. Mé do teď hnědé oči, které barvou ze všeho nejvíce připomínaly měď, už nebyly měděné. Vlastně nebyly ani hnědé. Nabyly tyrkysového, neuvěřitelně zářivého odstínu, přesně takového, jaký měl krystalek, jež mi vlastně nejspíš zachránil život. ,,Vypadá to hodně špatně?" zeptala jsem se Jonathana a popotáhla. Mě osobně ta barva ani moc nevadila, přiznám se, že se mi skoro líbila. Ale bála jsem se, že Jonathan měl radši ty měděné, mé pravé oči. ,,Nevypadá to špatně," ujistil mě klidně, ,,Jsou stejně tak hezké, jako ty první. A jsou naprosto jedinečné." ,,Díky," zašeptala jsem a postavila se na špičky. On se ke mně sklonil a políbil mě. ,,Miluju tě," zašeptal. ,,Já tebe taky."

Po chvíli jsme se od sebe odrhli a Jonathan navrhl, abychom se vypravili dolů, do jedné velké místnosti v této kamenné budově, kde se na počest vítězství konala oslava. Společně jsme sestoupali po místy poničených schodech a došli do kupodivu prázdné síně. ,,Jste tady!" Zavýskla Julie, když nás spatřila a už se k nám hnala, aby nás mohla pořádně obejmout, ,,Emily, pěkný oči." ,,Díky," odpověděla jsem s širokým úsměvem. ,,Kde jsou všichni?" zajímal se Jonathan. ,,Venku," odpověděla Julie bezstarostně a okamžitě nám ukázala směr, kterým jsme se všichni tři následně vydali. ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, Julie," zamumlala jsem po chvilce chůze za příjemného ticha. ,,Já?" zasmála se, ,,Nic mi nebylo, spíš jsme všichni měli strach o tebe." S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, ale to už jsme došli do velkého parku, o němž jsme nevěděla, že se zde vůbec nachází. Lidé seděli po skupinkách na kostkovaných, piknikových dekách, pojídali jídlo a vesele o něčem hovořili. Chvíli jsem hledala, než jsem spatřila i naši partu, jejíž členové nás také zaregistrovali a teď na nás zuřivě mávali. Julie se okamžitě vydala k nim a my s Jonathanem ještě chvíli zůstali stát na místě. ,,Jsem ráda, že všechno tak dobře dopadlo," zamumlala jsem a opravdu jsem neměla daleko k tomu, abych se rozbrečela štěstím. ,,Já také," odpověděl Jonathan a už po několikáté za tuto půlhodinu se ke mně sklonil, aby mě dlouze a něžně políbil. ,,Měli bychom jít, nebo si ti šílenci utrhnou ruce," zamumlala jsem po chvíli a on se jen uchechtl; ,,To máš asi pravdu." S propletenýma rukama jsme došli ke zbytku skupinky a všichni nás přivítali nadšeným jásotem. Pak neskutečně dlouho všichni obdivovali mé oči, přičemž jsem měla co dělat, abych nezrudla, protože tolik lichotivých poznámek na mou osůbku se najednou sešlo jen málokdy.

,,Lidičky, teď si dáme ten dort," rozhodla se Julie, i když jsme všichni byli narvaní až k prasknutí. ,,Kdo z vás pekl dort?" zeptala jsem se zvědavě. ,,No ehm," začala Julie a Jessica, její spolupachatelka, jež seděla vedle ní nepatrně zrudla, ,,Ellie neměla zrovna nic na práci, takže se nám nabídla, že si vezme na starosti pečení dortu," zamumlala po chvilce rozpačitého mlčení a nejistě koukla nejdřív na Ellie, potom na Jonathana. Maličká Ellie nejprve otevřela pusu na protest, pak ji ale zase zavřela. ,,Alespoň jsem nemusela vytírat podlahu," zamumlala po chvíli s širokým úsměvem, ,,Holky to zařídily s pomocí kouzla." Jonathan se usmál, a tak Jessica vytáhla ze snad bezedného košíku velký čokoládový dort, s marcipánovým logem Six clubu, červeným ptačím pírkem, symbolizujícím fénixe, lesní květinou- nymfy a vlkem. ,,Wow to je krásný," zamumlala jsem uznale a ti, kteří tohle malé mistrovské dílo ještě neviděli, se ke mně bez váhání přidali. Zbytek dne jsme pak strávili v naprosto příjemné atmosféře odpočívání a především nicnedělání. Po krátkém přemlouvání Oriana a dalších dospělých jsme docílili toho, že ve městě jsme zůstali ještě zhruba týden, než jsme se opět museli rozloučit a vrátit se do svých domovů. Za ten týden se naše přátelské vztahy ještě mnohem více prohloubily a s čistým svědomím se přiznám, že když jsem kamarádkám říkala "ahoj" předtím, než jsme se se smečkou přemístili zpět k tetě Lise domů, ukápla nejedna slza.

XXXXX

Společně s Jonathanem jsme se procházeli lesem, nedaleko od tetina sídla, pár dní po našem návratu. Vše se pomalu vracelo do starých kolejí- tedy jestli vůbec lze život ve smečce takto nazvat, a my si užívali slunečného odpoledne. ,,Nedokážu si představit, že jsem tě dokázala nesnášet," zamumlala jsem a přitiskla se ještě blíž k Jonathanovi, který s úsměvem přikývl. Všechno bylo dokonalé. Teta zrušila zákaz vycházení v noci ven, takže jsme se kolikrát toulali s celou partou až někdy do svítání venku, nebo jsme s Jonathanem chodili na příjemné procházky při měsíčku. Zdálo se to všechno tak perfektní. Tak krásné a dokonalé, že to nemohlo nic pokazit. Měla jsem si ale předem uvědomit, že nic netrvá věčně a i tyhle krásné, příjemné chvilky mají brzy skončit.

Právě jsme s Jonathanem vyšli na louku a chystali se zabočit k domu, když jsem si všimla, že mi tu něco nehraje. Poblíž vchodu stály dvě postavy- první jsem poznala už z dálky. Jednalo se o tetu Lisu, a ta druhá byl nejspíš někdo, koho jsem neznala, nebo jsem ho ani poznat nemohla, jelikož měl přes hlavu přehozenou kápi. Nejprve mi to ani nepřipadalo tak divné. Pak ale postava v kápi natáhla dopředu levou ruku a celým okolím se ozval ohlušující výkřik kletby. Nepřátelské kouzlo bylo mířené na tetu, která se ihned skácela k zemi. ,,Teto!" vykřikla jsem, co nejhlasitěji jsem dokázala a ani jsem se nesnažila zadržet slzy, jež se mi draly do očí. Byla bych se k ní hned rozeběhla, ale Jonathan mě zadržel a pustil mě, až když záhadný útočník zmizel tam, odkud pochází.

,,Teto!" křičela jsem dál a hlasitě vzlykala, zatímco jsem přes celou zahradu kolem sídla uháněla k ní. U ní jsem se zastavila a s brekem se k ní sklonila. Hrudník se jí nezvedal. Nedýchala. Zkusila jsem nahmatat tep. Nic. Brečela jsem stejně, jako když jsem se bála, že ztratím Jonathana a ještě víc, protože jsem nemusela být žádný detektiv, abych vyvodila jasný závěr. Byla mrtvá. Teta Lisa byla mrtvá.