War of the wolves

9. Kapitola

,,Co tady chcete?“ zeptala se teta nepřátelsky. ,,Nic, jenom jsme si přišli pokecat,“ odvětil arogantně generál. Otřásla jsem se hrůzou a pokusila se přistoupit blíž k ostatním. Ezra si toho ale nejspíš všiml, jelikož mě okřikl; ,,Ty zůstaneš na místě, nebo tvoji kamarádi dopadnou moc špatně.“ Ukázal na Ellie a jeden ze Zaklínačů k ní přistoupil, chytil jí a pod bradu jí tiskl černou dýku. ,,Nechte mojí ségru na pokoji!“ vykřikl Jonathan a chystal se vrhnout na nejbližšího Zaklínače. ,,Počkej, chtějí mě,“ řekla jsem a chytla ho zezadu. ,,Cože?“ nechápal, ,,Jak to můžeš sakra vědět?!“ Zavrtěla jsem hlavou, že není čas o tom mluvit a horečnatě přemýšlela, co bychom mohli udělat. To je beznadějné! ,,Mohli byste laskavě nechat mou smečku na pokoji?“ vypěnila teta Lisa. ,,Myslel jsem si, že to bude snazší, ale vy si o to téměř říkáte…“ zamumlal generál. Otočil se a mávl na Zaklínače, jež držel Ellie. Ten ji velmi neochotně pustil a vydal se za Ezrem. Nechápala jsem to. To jako fakt odchází? Není to nějaký divný? Chtěla jsem jít za tetou, když se Zaklínači otočili a vítězoslavně se na nás usmívali. ,,Na ně!“ vykřikl generál. Jeho poskoci neztráceli ani chvilku a řítili se nesmírnou rychlostí přímo k nám. Připravila jsem si v ruce jednu ohnivou kouli a hodila ji po Zaklínači, který stál jen pár metrů ode mě. Ten ji odmrštil a oplatil mi to nějakým temným kouzlem. Vytvořila jsem si štít, ale ten mě před černou magií nezachránil a já skončila rozpláclá na zemi v bahně. Rychle jsem vstala a vyhnula se dalšímu kouzlu, které na mě poslal Zaklínač. Zběžně jsem pohlédla na ostatní, kteří měli stejné problémy, jako já. Popoběhla jsem kus k Jonathanovi, který byl nejblíž. ,,Hrůza,“ zamumlala jsem, když jsem spadla už po druhé na zem. ,,ty seš taková čistotná,“ urážel mě Jonathan, když si všiml, jak jsem špinavá. Blbeček! I v takovéto situaci si nemůže odpustit ty pitomé poznámky! Zaklínač teď vyslal kouzlo na něj a vypadalo to, jako kdyby dostal neviditelnou facku. ,,Hmm… Ty vypadáš hůř,“ vykřikla jsem a pokusila se uvěznit Zaklínače mezi kořeny. Nemůžu se soustředit! Uvědomila jsem si, když se nic nestalo. Zaklínač si teď vzal jakýsi černý meč, který mu až do teď visel u opasku. Vypadal docela nebezpečně. Blížil se ke mně s hrozivým úsměvem. Rozmáchl se a já se jen tak tak vyhnula. Přesto se mu podařilo zasáhnout mě do ruky, ze které mi teď tekla krev. ,,Sakra!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a poslala na něj spršku vody. Lehce se vyhnul a rozmáchl se k dalšímu útoku mečem. Tentokrát jsem ho zablokovala štítem. ,,Tohle nikdy nevyhrajeme,“ křikla jsem na Jonathana. ,,Dobře, že ti to došlo,“ odpověděl a usmál se, jako kdyby se nechumelilo. Já mu to oplatila kyselým úšklebkem a mrskla další kouzlo po Zaklínači, který se zdál čím dál víc rozzuřený. Pohlédla jsem na Jonathana a všimla jsem si, že jeden ze Zaklínačů po něm vyslal kletbu. Teta mě naučila dost, abych poznala, která kletba je smrtící. Tahle rozhodně byla. Jediná výhoda byla, že kletby jsou pomalé. Netušila jsem, co mě to popadlo a vrhla jsem se před něj. Věděla jsem, že teď kletba zasáhne mě, ale horečnatě jsem přemýšlela, jaké máme možnosti. Pak jsem si to uvědomila. Bylo to riskantní, protože jsem musela obětovat spoustu energie. Pokud by to nevyšlo, riskovala jsem život, ale byla to naše jediná naděje. Představila jsem si vítr. Malé tornádo, které jsem roztočila lehkým pohybem ruky do kola. Pak jsem si představila svou energii. Žlutá! Připomněla jsem si barvu, abych neudělala stejnou chybu, jako když jsem prvně tvořila štít. Natáhla jsem ruce a představila si, jak energie vstupuje do tornáda a jak se tornádo řítí na Zaklínače. Všechno to bylo jen během několika sekund, takže nikdo kromě mě nic nezaregistroval. Vyšlo to. Tornádo se řítilo na Zaklínače a já cítila, jak mě opouští síly. Podlomily se mi kolena, a já spadla na zem. Má poslední myšlenka byla, jak jsem nesnesitelně slabá… Rozmazaně jsem uviděla Jonathana, jak se na mě překvapeně dívá, pak jsem se ponořila do temnoty.

XXXXX

Ležela jsem ve své posteli. To jsem zase omdlela? Už zase? Přemýšlela jsem, jestli jsem někdy četla knížku, ve které by byli postavy tak slabé, jako já. Ne! Samozřejmě, že ne! Jsem totální troska! Otevřela jsem oči a pohlédla do usměvavých tváří Rady, tety a překvapivě Jonathana. Provinile jsem se na ně usmála. Jsem tak hrozná! Že jim ještě nelezu na nervy. No, sama sobě  hrozně vadím. Alespoň že tak… ,,Jak si to udělala?“ zeptala se mě teta. ,,Udělala co?“ nechápala jsem. ,,To tornádo,“ vysvětlovala teta. ,,No, já ani nevím,“ odpověděla jsem, když jsem se snažila si vzpomenout. ,,Bylo to docela pokročilé kouzlo, dobře, že tě to napadlo,“ řekl Abraham. Nedokázala jsem říct proč, ale chtěla jsem, aby Jonathan řekl nějakou z těch jeho urážlivých poznámek. Jenže on byl zticha, jako hrob. Pak všichni odešli a já okamžitě vstala z postele. Našla čisté oblečení v kufru, který jsem stále nestihla vybalit. Vzala jsem si modro-bílou košili, pod ní bílé tílko, světle modré džíny a bílé tenisky. Pak jsem vyběhla z pokoje s jasným cílem; najít Jonathana. Při nejmenším jsem se mu chtěla vysmát za to, jak se před tím vyjeveně koukal. Ve vstupní síni jsem potkala tetu. Tázavě jsem se na ni podívala, jestli nemá nic proti tomu, abych šla ven. Teta Lisa jen přikývla a já otevřela dveře a vyběhla ven. Letní slunce příjemně svítilo a já si připadala šťastná…