War of the wolves

50. Kapitola

Neuvěřitelně dlouho jsem jen seděla ve svém pokoji a brečela. Nechápala jsem to. Teta Lisa, ta která každou lest předem odhalí, a která by se nikdy nenechala jen tak zabít. Proč nic neudělala? Horké slzy se lily v dlouhých potocích a dopadaly na mé vesele barevné povlečení. ,,Nedokážu to," zašeptala jsem a rozbrečela se ještě víc. Samozřejmě, stále tu byl Jonathan, zbytek party, dospělí a Rada, jenže teta byla člověkem, bez nějž se neobejdu. Někdy přísná, jindy se proměnila v tu nejlaskavější paní, jakou svět kdy viděl. Ale co bylo nejdůležitější, kdykoliv jsem si s něčím nevěděla rady, nebo jsem potřebovala pomoct, byla tady. A obzvlášť v posledních dnech jsme s tetou trávily hodně času společně a teď najednou bych s ní už nikdy neměla mluvit. Přišlo to jako rána z děla...

Z rozjímání mě přerušilo zaklepání na dveře. ,,Jděte pryč," zamumlala jsem roztřeseně. ,,Emily, je to důležité," zaslechla jsem z druhé strany Abrahamův hlas, ,,To počká. Přijďte jindy." ,,Emily, otevři ty dveře," zamumlal Jonathan. Několik minut jsem neodpovídala, ,,Emily?" ,,No, jo," zamumlala jsem poraženě a přešla ke dveřím. Následně jsem otočila klíčem v zámku a vpustila tak do svého pokoje všechny tři členy Rady a Jonathana. Jakmile se ale ocitli uvnitř, ihned jsem zase zamkla a vrátila se na své pohodlné místečko v posteli. ,,O co jde?" zeptala jsem se. ,,Tvá teta," začal rozklepaně Matthew, ,,Byla alfou a pravidla říkají, že do dvaceti čtyř hodin po smrti vůdce musí být zvolen nový alfa." ,,Pro mě za mě, vyberte si, koho chcete," zamumlala jsem zamračeně. ,,Smečka už rozhodla a Rada souhlasí," odpověděl Abraham. Jen jsem kývla; ,,Proč za mnou tedy jdete?" ,,Emily, vybrali jsme tebe." Vykulila jsem oči. ,,Proč?" začala jsem se vztekat, ,,Vždyť o našem světě skoro nic nevím a nedokážu ani uhlídat vlastní život, na tož abych rozhodovala o osudech třiceti lidí!" ,,Říkal jsem, že nebude moc nadšená," zamumlal Jonathan. ,,Ještě to probereme," rozhodl Abraham a já jen rázně zavrtěla hlavou. Nesmlouvavé pohledy ostatních mi ale prozradily, že se z toho tak lehce nevykroutím. ,,Emily, byla to tvoje teta, tudíž chceme abys sama rozhodla, kdy se bude konat pohřeb." ,,Zítra," odpověděla jsem pevně. ,,Ale to nestihne přijet rodina a-" ,,Smečka je její rodina," odpověděla jsem a skrze slzy na Matthewa pohlédla. ,,Dobře," zamumlal Abraham, ,,Chceš, aby někdo pronesl řeč?" ,,Ne," odpověděla jsem, ,,Každý z nás ji znal dobře a myslím, že každý si dokáže něco říct sám za sebe ve své hlavě."

XXXXX

Následující den jsem stála přesně v poledne oblečená v krásných, černých šatech, které jsem původně kupovala pro naprosto jinou příležitost, venku a pozorovala květiny. Zatím jsme ani nebyli na louce, za sídlem kde se měl pohřeb konat, ale já ustavičně brečela. Ještě před pár dny to bylo tak skvělé. Proč se musí všechno příjemné hned pokazit? S Jonathanem po boku jsme došli na to nepříjemné místo a usadili se do první lavice. Následoval obyčejný rozlučný ceremoniál, který každý zná, a pokud ne, ať chce nebo ne, stejně se s ním jednou seznámí. Když se už ale pohřeb chýlil ke konci, z ničeho nic jsem se rozhodla vybočit z původního plánu a nejistě jsem zvedla ruku. ,,Můžu něco říct?" zeptala jsem se rozklepaně a Abraham přikývl. Setřela jsme si slzy z tváří a nejistě vykročila. Zastavila jsem se až na místě, kde mě všichni viděli a slova pak začala přicházet sama; ,,Teta Lisa byla asi tím neodvážnějším, nejvyrovnanějším a nejchytřejším člověkem, kterého jsme měli to štěstí potkat. Vzpomeňte si na chvíle, kdy vám bylo nejhůř. Ona vám vždycky dokázala poradit. Uměla být přísná, avšak stejně tak dobře se uměla zachovat laskavě, mírně a přátelsky. Byla zkrátka člověkem, který měl srdce na pravém místě," na chvíli jsem se odmlčela, ,,A i když už není mezi námi, mám pocit, že budu mluvit za nás za všechny, když řeknu, že navždy bude mít místo v našich srdcích."

Víc už jsem toho neřekla a to proto, že jsem se ještě mnohem víc rozplakala, takže musel přijít Jonathan, aby mě alespoň trochu uklidnil. Ostatní se pomalu začali trousit pryč. Jak jsem ale Jonathana objímala, uviděla jsem jakýsi záblesk světýlka poblíž lesa. ,,Projdu se," rozhodla jsem se po chvíli. ,,Mám jít s tebou?" ,,Ne, dobrý." ,,Vážně?" ,,Vážně," odpověděla jsem. Pomalu jsem došla k lesu, kde jsem spatřila Ayshu. Vlčice na mě poněkud smutně koukala. ,,Chceš o tom mluvit?" ,,Ne!" vykřikla jsem a ona okamžitě, poslušně odběhla pryč. Brečela jsem stále víc a víc a pomalu jsem obcházela dům, až jsem se zastavila u místa nejblíže lesu, kde jsem se unaveně posadila. Když jsem se ale po chvíli uklidnila, zvedla hlavu a chystala se vrátit, musela jsem dostat infarkt. Nade mnou se vznášel svítivý obrys tety Lisy. ,,Já se asi zbláznila," hlesla jsem. ,,Nezbláznila," uklidňovala mě rychle. ,,Ty jsi duch?" Teta přikývla. ,,Fajn, asi mě pošlou do blázince," zamumlala jsem, ,,Co máš na srdci?" ,,Emily," začala teta konejšivě a posadila se vedle mě. ,,Duch nemůže odejít, z tohoto světa pryč, pokud musí ještě něco zařídit. Vzpomínáš si na proroctví o Sjednotitelovi?" přikývla jsem, ,,Byla jsem to já. Jenže když jsem zemřela, celá věštba se otřásla a její naplnění je nejisté. Protože jsi můj jediný příbuzný, který se může měnit ve vlka, padá tato odpovědnost na tebe a budeš se muset stát Sjednotitelkou." Dlouho jsem seděla a snažila se pochopit význam jejích slov. Jako kdyby na mě mluvila čínsky, jsem ničemu z toho co řekla, jsem nerozuměla. Pak jsem ale pomalu začínala chápat. Zamotala se mi hlava a já cítila, jak mi srdce bije jako splašené. Nevěděla jsem, co si počnu. Všechny věci, jež se udály za poslední dva měsíce, byly zcela neuvěřitelné, počínaje odhalením tetina tajemství, přes lov s několika smečkami, uzavření spojenectví s fénixy, výpravou za záchranu Jonathana, učení se u Gracie, až po bitvu která se udála teprve před týdnem a tetinu smrt.

Jenže těchto pět minut rozhovoru s člověkem, který má být mrtvý, byla dokonalá třešnička na dortu. Je možné, že jsem právě mluvila s duchem tety Lisy? Ty řeči o Sjednotitelovi- totiž Sjednotitelce. Je vůbec reálné, aby to byla pravda? A pokud ano, vypadá to, že nás čekají v příštích měsících těžké dny, protože proroctví se nejspíš právě začalo naplňovat... Jenže co když vůbec nechci převzít na svá bedra tetin úkol?

KONEC PRVNÍHO DÍLU