War of the wolves

44. Kapitola

,,Lidi já vás tak ráda vidím!" vykřikla jsem, když jsme se společně s Julií a Jonathanem konečně dostali do vstupního sálu. ,,Ahoj!" vykřikla Sissi a společně s dalšími třemi vílami, jednou elfkou a Jamesem se rozeběhli k nám a vteřinu na to už propukla všeobecná vřava. Každý se s každým objímal a já měla nejednou pocit, že se nedostatkem vzduchu udusím. Přesto jsem se, stejně jako všichni ostatní hlasitě smála a křičela z plných plic. Bylo by to tak pokračovalo až do večera, kdyby naše vítání neutnula teta, která z toho hluku nebyla zrovna dvakrát nadšená. ,,Ticho!" vykřikla a všichni okamžitě zmlkli. Teta se spokojeně usmála a pokračovala; ,,Protože už jste se dostatečně přivítali," významně kývla hlavou směrem k maličké Ellie, která pištěla snad ze všech nejvíc, ,,Mohli bychom si objasnit, proč nás někdo právě teď navštívil." Všichni přikývli, na důkaz toho že rozumí a teta předala slovo vodní víle Saře. ,,Takže protože se dospělí shodli na tom, že není vhodná doba na poflakování se a nicnedělání, dohodli se s námi, že tu s vámi zůstaneme jeden týden, přičemž se budeme navzájem učit a především se pokusíme zlepšit svou kondici." Všichni jen neochotně zaúpěli a jediný James se zářivě usmál; ,,Začínáme hned, takže se jděte převléknout do sportovního oblečení a..." na chvíli se odmlčel, aby mohl zkontrolovat čas, ,,Za čtvrt hodiny se všichni sejdeme tady." Přikývly jsme a začali se trousit různými směry. Já se rychle vydala do svého pokoje, kde jsem až z úplného dna kufru vyhrabala oblečení na běhání a sportovní boty. S úsměvem jsem se převlékla a nakonec jsem si ještě svázala vlasy do vysokého culíku. Když jsem ale bezmyšlenkovitě otvírala dveře, málem jsem už podruhé za tento den do někoho narazila. ,,Co tady děláš?" vyjekla jsem a sotva jsem se stihla zastavit. ,,Sluší ti to," odpověděl na místo toho Jonathan a vesele se na mě zašklebil. Jen jsem protočila očima.

Do vstupního sálu jsme dorazili s rukama propletenýma a širokými, připitomělými výrazy na tvářích. Překvapeně jsme však zjistili, že ostatní už čekají jen na nás. ,,Kolik je hodin?" zeptala jsem se šeptem Jonathana tak, že to nemohl slyšet nikdo jiný, než on. ,,Ještě máme minutu," zamumlal stejně tiše, jako já a kývl hlavou ke stěně, ,,Jen tak mimochodem, támhle máš hodiny." ,,No jo," uvědomila jsem si a plácla se do čela, ,,Že mě to nenapadlo." ,,Můžeme?" zeptala se Lilie, když jsme se postavili do kruhu ke zbytku skupiny. Všichni jen přikývli a celá naše parta se vydala ven před dům.

,,Začneme rozcvičkou," oznámila nám Lilie s omluvným úsměvem a Sara se dala do předcvičování pečlivě zvolených cviků. Pak, když tahle muka konečně skončila a my tajně doufali, že se půjdeme naobědvat, James se znovu podíval na své náramkové hodinky: ,,Lidi, ještě nikam nechoďte," začal a odpovědí mu bylo jen otrávené skučení všech ostatních, ke kterému se přidal i zbytek Six clubu, ,,Ještě stíháme posilování." ,,Tohle mi teda vážně chybělo," zabručela jsem směrem k Jonathanovi po následující půlhodině, jež jsme vyplnili úmorným děláním kliků, sedů lehů, dřepů a dalších snad ještě otravnějších cviků. Nebylo proto divu, že jsme se všichni okamžitě nahrnuli ke dveřím sídla a co nejrychleji se dopravili do jídelny, kde se banda vyčerpaných a hladových lidí konečně mohla posilnit.

Odpoledne bylo už o něco mírnější. Po skupinkách jsme chodili k jednotlivým vílám, které nám ochotně vysvětlovaly, jak máme poupravit naše cvičení kouzel s jednotlivými živly. Každopádně pořádně jsme si všichni odpočinuli až při večeři.

,,Teto?" zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem se snažila ukrojit kus masa. ,,Ano?" ,,Říkala jsi, že v noci nesmím chodit nikam mimo dům?" ,,Přesně tak," odpověděla s úsměvem. ,,A to znamená, že uvnitř mohu jít, kam chci a kdy chci?" ujišťovala jsem se. Teta se zatvářila trochu neochotně, ale nakonec přikývla. ,,Děkuju," zamumlala jsem potěšeně. Teta jen zavrtěla hlavou. ,,Taky děkuju," odpověděl Jonathan, který seděl po mé levici, a celý rozhovor s tetou soustředěně odposlouchával. Otočila jsem se na něj s nechápavým výrazem a vzápětí jsem zjistila, že mé pečlivě ukrojené maso si vzal přímo z mého talíře a ten nebohý kousek prasete již byl na cestě k jeho ústům. ,,Hele!" okřikla jsem ho a spokojeně jsem sledovala jeho překvapený výraz, když jsem mu ukradla několik brambor. Nakonec se jen zašklebil a pokračoval v jídle, jako by se vůbec nic nestalo. ,,Takže všichni budeme následující týden přespávat v sídle?" vyrušil mě po chvíli Randy z bezmyšlenkovitého přijímání potravy. S vykulenýma očima jsem vzhlédla a spatřila jsem tetu, která kývla na souhlas.