War of the wolves

21. Kapitola

Takže, moc moc moc děkuji za 312 vote a 2 963 čtení. Nedávno jsem si prohlížela komentáře a všimla jsem si, jak jsem děkovala za 114 přečtení! Chápu že spousta lidí má těch vote třeba třikrát víc, ale i tohle mi přijde, jako neuvěřitelné číslo... Jako poděkování jsem se zase pokusila něco nakreslit -jsem nenapravitelná. Ne, snad to nebude taková katastrofa. Zároveň se chci, omluvit, jelikož příští týden jedeme do ŠVP. I tak se pokusím něco napsat, ale nejspíš to nebudu stíhat... Ještě jednou moc děkuji, a teď už konec blábolení...

Prudce jsem rozrazila dveře kabinky. Třeba to nebyla ona, byl to jenom sen. Rozhodla jsem se, že potřebuji najít rozptýlení, což se jevilo jako téměř nemožné, vzhledem k tomu, že všichni cestující spali. I Jessica, která ještě před chvílí byla vzhůru, teď spokojeně podřimovala. Napadlo mě, že bych jí mohla vzít sluchátka a poslouchat hudbu, ale rozhodla jsem se, že jí nebudu budit. Posadila jsem se na své místo a zavřela oči. Co se bude dít dál? Co když to nebyl sen? Vždyť jsem to před chvílí sama zamítla! Je to sen, jen výplod mojí fantazie! Okřikla jsem se, ale pořád ve mně hlodaly pochybnosti. Najednou do mě někdo šťouchl. ,,Au!" vykřikla jsem a otevřela oči. Několik lidí jsem nejspíš probudila, a ti po mně teď vrhali vražedné výrazy. Jessica mě sledovala úzkostným pohledem. ,,Co je?" zeptala jsem se tiše. I přestože jsem šeptala, v tichém letadle, plném spících lidí, se můj hlas hlasitě rozléhal. Jessica zavrtěla hlavou a já chápavě vstala. Došli jsme na záchod a Jessica přibouchla dveře. Opřela jsem se o zeď, a čekala, až Jessica začne vyprávět. ,,Co řeknou rodiče?" zeptala se mě, ,,Co se mnou teď bude? Co budu dělat, až se ty a smečka budete prohánět po lesích?" Sklesle jsem pokrčila rameny. Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem, co s Jessicou ostatní zamýšlí. Přeměnit se nemohla, to by z ní byl vlkodlak... Ale na druhou stranu toho o našem světě už hodně věděla. ,,Ty!" vykřikla rozzuřeně Jessica, ,,Měla ses otočit, ale to by si to samozřejmě nebyla ty! Věděla jsi, že to dříve či později zjistím, a ani ses nenamáhala mi něco říct! Co takhle omluva? Rodiče budou bez sebe strachy a to jenom kvůli tobě!" hulákala, a já měla pocit, že už musela probudit celé letadlo. Omluvně jsem se na ní podívala, ale jí to nejspíš nestačilo. ,,Já teď budu trčet někde zavřená, bůhví jak dlouho, zatímco ty se budeš někde potulovat s těmi tvými dokonalými kamarády!" ječela. ,,Promiň," špitla jsem, ale tím jsem u Jessici jen vyvolala další vlnu vzteku. ,,To bych tedy prosila! Měla by ses mi omluvit, ale co řeknu rodičům?" ,,Tak jim napiš," zamumlala jsem, ale hned mi došlo, že to nebyl nejlepší nápad. Jessica mě chytla pod krkem a přirazila ke zdi. Vlastně jsem se dost divila, kde se v ní ta síla, bere. ,,Napsat? Jak jim mám podle tebe napsat? Mám jako říct; Omlouvám se, odjela jsem s partou vlkodlaků!" ,,Opovaž se ještě jednou říct vlkodlaci!" odpověděla jsem jí přidušeně. ,,Jo? A co mi uděláš? Bude ze mě taky potvora?" Po tváři se mi skutálela jedna velká slza. Nechápala jsem to. Jessica, která vždycky všechno pochopí. Zrovna u ní bych tohle chování ani v nejmenším nečekala. ,,Jess já se dusím," zamumlala jsem. Ona mě ale neposlouchala. ,,To si jim nemohla říct, ať mě nechají doma?" křičela. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se dívat na svou zuřící kamarádku. ,,Emily! Proč ke mně nemůžeš být alespoň jednou upřímná! Co já teď budu sakra dělat?" ,,V první řadě jí pustíš," uslyšela jsem známý hlas. Překvapeně jsem otevřela oči. Nezamkly jsme. Pomyslela jsem si, napůl s hrozivým uspokojením. Do místnosti totiž vešel Jonathan a Jessica vypadala, že si až teď pořádně uvědomila, co dělá. Najednou z ní zase byla ta ukecaná holka a do tváře se jí opět vkradl vyděšený výraz. Pustila mě a zděšeně se podívala na svou ruku. ,,Co jsem to provedla?" vypískla. Já jen vpadla Jonathanovi do náruče. ,,Jess, to bude dobrý," zamumlala jsem směrem ke své kamarádce, ale oči jsem měla pevně zavřené. ,,Ne, nebude, co jsem to udělala?" opakovala. ,,Jess, nic se nestalo," řekla jsem. ,,Promiň," zamumlala zahanbeně. Podívala jsem se na ní. Po tvářích jí stékaly slzy a pod očima měla velké, fialové kruhy. ,,To bude dobrý," řekla jsem a objala ji. ,,Já, zpanikařila jsem, bylo toho na mě moc..." vysvětlovala. Chápavě jsem přikývla. ,,Tak si pojďte sednout," řekla jsem a jako první vyšla ven. Když jsme došli až k našim místům, Julie se po nás nechápavě podívala. Mávla jsem rukou, ať to nechá plavat a posadila jsem se. Zanedlouho už nám hlásili, že brzy budeme přistávat ve Stockholmu... ,,Vejdeme se všichni do auta?" zeptala jsem se poté, co jsme došli k parkovišti. Vzpomínky ve mně vyvřeli na povrch a já si vzpomněla, jak jsem tu šla s tetou před měsícem. Opravdu už je to měsíc? Zdálo se, jako by to bylo včera... ,,Emily ty přeci jdeš pěšky," sdělil mi Jonathan s širokým úsměvem. ,,Jestli počítám dobře, tak pěšky bude muset jít ještě někdo," odpověděla jsem mu a měla jsem co dělat, abych se nerozchechtala, ,,A tím někým, budeš ty," dokončila jsem větu a ke zvýšení efektu jsem ukazováček zabodla do jeho hrudi. Viděla jsem, jak mu cukají koutky, ale udržel se a vážně odpověděl: ,,No já si myslel, že bych jel na střeše, ale jestli beze mě nemůžeš ani pár hodin vydržet..." Nakonec se ukázalo, že je tu ještě jedno auto, které řídil Matthew. ,,Kdo jede s kým?" zeptal se. Jessica si stoupla co nejblíž ke mně, aby si ostatní všimli, že buď pojede tam kde já, nebo že tady zůstane. S Jessicou a Ellie jsme se namáčkli na zadní sedačky tetina auta, Julie se posadila vedle tety a Randy s Jonathanem jeli s Matthewem. ,,Můžu se na něco zeptat?" vykoktala po chvíli Jessica. Došlo mi, že nejspíš strávila celou dobu tím, že si plánovala, co řekne. Vlastně by to vysvětlovalo, proč od přistání zaraženě mlčela. ,,Jen se ptej," odpověděla teta Lisa. ,,Ehm co se mnou bude? Budu taky vlk?" zeptala se. ,,To ti bohužel nepovím," odpověděla teta Lisa upjatě, ,,Pochybuji, že by si měla příbuzné vlky a vlkodlakem se nastaneš, to je proti pravidlům. Budeme se o tom nejdřív muset poradit se smečkou." Jessica přikývla a já viděla, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Musí to pro ni být těžké... Aby taky ne, kdo může čekat, že v lesích běhají polo lidé-polo vlci. Smíří se s tím... Já to taky zvládla. Přemýšlela jsem... To sice ano, ale já to zvládla spíš proto, že jsem vlk. Poté, co se člověk stane součástí smečky, má na práci víc věcí, než se litovat. Neříkej, že se nelituješ! Děláš to pořád! Povzdechla jsem si a pohlédla z okna. Kolem dálnice rostly stromy, a podle barvy oblohy jsem usoudila, že nejspíš bude pršet.

XXXXX

Vystupovali jsme z auta a Jessica vypadala, zhruba stejně ohromeně, jako já, když jsem sem poprvé přijela... Vlci se tu různě potulovali a já se divila, proč všichni nejsou na mýtině. Nejspíš čekali, až se teta vrátí... Až se vrátí jejich alfa. Uvědomila jsem si, když se začali zvedat a natěšeně se hrnuli k nám. Nadšeně jsem se objímala s každým, kdo ke mně přišel a na otázky typu: Jak bylo v Anglii? Jsem stále odpovídala stejně přihlouple: Ne tak dobře, jako tady. ,,Emily, odveď Jessicu do jejího pokoje," řekla mi teta. ,,Ale do jakého?" zeptala jsem se. Teta tu má snad dvě stě pokojů, tak jak mám vědět, který má zrovna na mysli? ,,Hned vedle toho tvého, nalevo," řekla teta. ,,Ať si pak Jessica vybalí a ty přijď do jídelny," křikla ještě za námi, když jsme se s našimi plnými kufry trmácely po schodech ke vstupu do sídla. ,,Možná jsem se přece jen měla spolehnout, na to co mi vybere teta," zafuněla jsem, když jsme vlezly dovnitř. ,,Ty si neříkala, že je tvá teta bohatá," řekla Jessica co nejtišeji, aby snad nenarušila klid domu. Musela jsem se usmát... Tolik mi to připomnělo mě, také jsem se tety takhle ptala. Přešla jsem Jessičinu otázku bez odpovědi a ukázala na schody. Když jsme konečně došly do patra s mým pokojem, ukázala jsem na dveře. Jessica přikývla a otevřela je. Její pokoj byl v celku podobný tomu mému, akorát barvy byly trochu jinak sladěné. ,,Ehm asi to bude znít blbě, ale neobětujete mě, nebo tak něco, že ně?" ujišťovala se Jessica. Musela jsem se zasmát; ,,Co to je za nesmysly? Proč bychom tě obětovávali?" řekla jsem, mezi záchvaty smíchu. ,,Mě to nepřijde moc vtipné," pronesla Jessica kousavě. ,,Neboj, to se dělalo tak ve třináctém století, i tak o tom dost pochybuji," odpověděla jsem a snažila jsem se přestat smát. Podle všeho jsem takhle Jessicu moc neuklidňovala. ,,Oni tě nekousnou," řekla jsem a hned toho zalitovala. Alespoň, že nejsme upíři, to by tahle věta vypadala ještě stokrát hůř... ,,Tak já jdu do jídelny, asi počkej tady," řekla jsem. Jessica přikývla a začala rozepínat kufr. Usmála jsem se na ni a vyběhla s pokoje dolů, směrem k jídelně. Konec konců, byla jsem ráda, že Jessica je tady. Až se budu muset vrátit, nebudu si připadat tak odříznutá... No pochybuji... Ale bude to lepší, než kdybych to před ní musela skrývat. V jídelně už všichni seděli. Teta byla v čele a po její pravé straně seděli členové Rady. Jediné zbylé místo bylo po tetině levé ruce, tak jsem se tam posadila. Abraham, který seděl naproti mně, na mě mrkl. Usmála jsem se a vzpomněla jsem si na jeho příběh, moc dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, jelikož teta začala ihned mluvit. ,,Takže, musíme prodiskutovat jednu záležitost. Emily s Jessicou-" ,,Tou lidskou holkou?" zeptal se jeden vlk- Owen. Teta přikývla, ,,Potkali jednu Zaklínačku a Jessica se o nás dozvěděla, musíme se domluvit, jak s ní bude naloženo." ,,Co jí prostě někam zavřít?" navrhl někdo. Ani jsem se neobtěžovala podívat se, kdo; ,,Neexistuje způsob, jak by se mohla stát vlkem?" zeptala jsem se tety. Ta na okamžik zaváhala, ale pak odsekla; ,,Emily, kdyby si byla opatrnější, nemuseli bychom to teď řešit." ,,Ale teto, přece to musí nějak jít..." odporovala jsem. Teta zavrtěla hlavou, ,,Má někdo další nápad?" Překvapivě se přihlásila Julie: ,,Co Calummova kletba?" ,,Ne," odpověděla teta. ,,Co to je?" zeptala jsem se. ,,Způsob, jak z normálního člověka může být-" chtěla odpovědět Julie, ale teta jí přerušila dřív, než to stihla doříct; ,,Jestliže nikoho nic nenapadá..." začala, ale já jí už nevnímala. Věděla jsem, že je způsob, jak by z Jessici mohla být vlčice, ale nebyla jsem si jistá, že by s tím souhlasila. ,,Do té doby, než něco vymyslíme, bude Jessica muset zůstat tady." Dořekla teta. Proč vlastně nechce, aby Jessica byla vlk? Přemítala jsem, když jsem se vracela do pokoje. ,,Vypadáš legračně, když přemýšlíš," posmíval se Jonathan, který čekal na rohu, kousek od mého pokoje. ,,A kdo ne?" Natáhla jsem se na špičky a políbila ho...