War of the wolves

17. Kapitola

Stezku jsme našli celkem snadno. Vlastně jsem se hodně divila, jak dobrou má Jonathan paměť. Postupovali jsme svižným krokem a za svítání jsme v dálce spatřili svítit malý ohýnek, nad kterým vyčnívaly mohutné hory. Vydechla jsem úlevou, protože posledních pár hodin jsem cítila nesmírnou úzkost. Bála jsem se, že nic nevyjde, že se může pokazit tolik věcí... Šli jsme dál, až tak blízko, že jsme rozeznali dvě postavy sedící vedle ohně; Lilie a Jane. Prohlédla jsem si je, a pak mi došlo, že asi měly ještě horší noc, než já. Lilie měla fialové kruhy pod očima a Jane jakbysmet. ,,Počkat, kde je Leah?" zeptala jsem se místo pozdravu. Konečně mi totiž došlo, že se o nymfě zapomněl Jonathan zmínit a tady chyběla. ,,Šla se ještě porozhlédnout kolem a vypátrat Alersenie," vysvětlovala pohotově Jane. Přikývla jsem a posadila jsem se k ohni, vedle Lilie. Zavládlo rozpačité ticho. ,,Co se vlastně stalo?" chtěla vědět Lilie. Pokusila jsem se spolknout knedlík, který se mi najednou utvořil v krku. Tak a je to tady. Jak jim vysvětlím, že kvůli mně se odtud možná nikdy nedostaneme? Jak jim řeknu, že jsem selhala? Že jejich životy možná skončí, kvůli mně? ,,Unesli mě," začala jsem zamyšleně. ,,Kdo?" zeptala se zvědavě Jane. ,,Luke, služebník vlčích králů," odpověděla jsem, jako by to byla samozřejmost. ,,Vlčí králové?" opakovala nedůvěřivě Lilie. Tak to bude na dlouho... Pomyslela jsem si a přemítala o tom, jak hrozné to ještě může být. ,,Nevím, říkali si králové," odpověděla jsem. Lilie přikývla, abych pokračovala. ,,Řekli mi, že když odpovím správně na otázku, můžu jít a dají mi klíč na otevření dveří, za nimiž jste byli zavření. Povídali, že cestu by nám už nic nemělo komplikovat, ale když odpovím špatně, řekli, že mě zavřou do vězení," dokončila jsem co nejrychleji a nejjednodušeji vyprávění. ,,A ty jsi odpověděla?" zeptala se Jane. ,,Špatně," řekla jsem zahanbeně. ,,Smím se zeptat, jaká byla ta otázka?" řekl Jonathan, který až do teď zaraženě mlčel. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Ptali se mě, proč mám čistě bílou srst," odpověděla jsem. ,,Ale to přece nemá žádný důvod," vybuchl Jonathan. ,,To jsem jim taky řekla," zamumlala jsem zdrceně. V tu chvíli zpoza několika stromů vystoupila Leah. Super! Teď to budu muset všechno vykládat znova. Pomyslela jsem si trochu mrzutě, jelikož jsem se dokonce bála na tu příhodu myslet. Nelíbilo se mi, že jsem při zkoušce vlčích králů neuspěla... ,,Měli bychom jít," řekla Leah. ,,Slyšela jsem Alersenie, jak se baví o tom, že nás musí najít," vysvětlila unaveně Leah. Otevřela jsem pusu a přemýšlela, co mám říct. ,,Mluvili taky o tobě a o tom, že tě unesli vlčí králové," řekla když si mě všimla. Takže to ví... S úlevou jsem ústa zase zaklapla a postavila jsem se na nohy. Byla jsem nesmírně unavená, ale jasně jsem si uvědomila, že musíme co nejrychleji zmizet z lesa...

XXXXX

Byl večer. Na noc jsme se utábořili nedaleko stezky, u skupinky převrácených stromů. Příliš jsme se báli, abychom nevzbudili nechtěnou pozornost, a tak jsme si netroufli ani rozdělat oheň. Takže jsem teď ležela na zemi a mrzla zimou. Otočila jsem se na záda a s radostí jsem si uvědomila, že nade mnou nejsou žádné stromy, tudíž jsem viděla na noční oblohu. Prohlížela jsem si hvězdy, jejichž jména jsem si nikdy nebyla schopná zapamatovat a přemýšlela jsem o Jonathanovi. Od toho polibku se mnou takřka nepromluvil. Udělala jsem snad něco špatně? Ptala jsem se. Najednou mi však něco zakrylo mé zorné pole. Byla to Jonathanova hlava. ,,Na co koukáš?" zeptal se, jako by ho to nemohlo napadnout. ,,Na hvězdy," odpověděla jsem s širokým úsměvem a posadila jsem se vedle něho. ,,Hvězdy už dávno nejsou v módě," řekl mi, ,,Pojď, ukážu ti něco lepšího," řekl a vzal mě za ruku. Táhl mě skrze stromy dál a já vůbec netušila, kam mě to vede. Táhl mě do kopce a já se už zase divila, jak moc dobře se Jonathan vyzná v okolí. ,,Tady opatrně," pošeptal mi do ucha, až mi přejel mráz po zádech. Šli jsme po úzké skalní římse a já se bála, že každou chvílí spadnu dolů. Za chvíli se římsa trochu zvětšila a my s Jonathanem jsme se posadili těsně vedle sebe. Pod námi jsem viděla tisíce korun stromů, říčku a v dálce hory. A na nebi hvězdy. ,,Neříkal jsi, že hvězdy už nejsou cool?" zeptala jsem se ho s úsměvem. ,,Ano, ale musíš být na správném místě," odpověděl a rozmáchl se rukou, aby mi ukázal všechnu tu nádheru, kolem nás. Měsíc, který byl opět v úplňku, vše nezvykle jasně ozařoval a prostředí kolem nás dostalo jakýsi modro-bílý nádech. ,,Emily?" zeptal se mě Jonathan a já si uvědomila, že moje srdce bije zběsile rychle. ,,Ano?" vykoktala jsem. ,,Chceš se mnou chodit?" zeptal se a vrhal na mě psí oči. ,,Jo," špitla jsem a lehce ho políbila. ,,Miluju tě," řekl se spokojeným úsměvem. ,,Miluju tě," odpověděla jsem. Ve skutečnosti jsem to však nechápala. Nikdy jsem neměla kluka, ale myslela jsem si, že to člověk pozná při prvním pohledu. Že jediný kratičký pohled vše nadobro změní. Jenže to tak nebylo. Jonathana jsem nenáviděla, otravoval mi život. Teď jsem si však uvědomovala, že mě k němu něco táhne... Že bych bez něj nemohla žít. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a pozorovala okolí...