War of the wolves

48. Kapitola

U jindy poklidného, tichého města zuřila bitva. Gongové se s hlasitými pokřiky řítili na fénixy a gralini nepříjemně syčeli na každého, kdo jim zkřížil cestu. Tu a tam se ozval zděšený jekot, když někoho zranili, zbytek klení a tichých nadávek však zcela zanikl v řinčení oceli. Nikdo si nevšímal drobné postavy, celé oblečené ve stříbrné zbroji a já toho plně využila. Rychlostí světla jsem se hnala přímo k nepřátelskému vůdci, jelikož mi bylo jasné jediné- pokud zneškodníme hlavní článek, ostatní zpanikaří, což nám poskytne dostatečně dlouhou chvíli na to, abychom vymysleli způsob, jak je dostat na kolena. Několik metrů před velitelem jsem však byla náhle nucena zastavit. Do cesty se mi postavilo několik jiných příšer a hrozivě se na mě usmívali. ,,Kam pak, kam pak?" zeptal se jeden z nich a já se snažila nevnímat žlutou slinu, jež mu přitom odkapávala z úst na černou srst potřísněnou krví. ,,Pánové, myslím, že bychom ji mohli zabít pomalu. A nejprve ji můžeme odvézt do vězení a natáhnout na skřipec," broukal si tiše druhý, ,,Je to už dávno, co jsem někoho slyšel pořádně ječet." První s hrozivým úšklebkem spokojeně přikývl, ,,Tomu říkám správný přístup Tede." ,,Kdo ale řekl, že se nechám chytit?" vyrušila jsem gongy, jež se blaženě usmívali, z jejich krátkého rozhovoru. ,,Ale děvče, nás je šest a ty jsi sama. Myslíš si, že bys nás dokázala přeprat?" Otevřela jsem ústa a už jsem chtěla něco říct, když jsem těsně za zády zaslechla povědomý hlas. ,,Ona si je jistá tím, že by vás dokázala přeprat. A navíc není sama." Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu. Já se na Jonathana usmála, a přestože jsem na hlavě měla naraženou přilbu a nebylo mi tudíž vidět do obličeje, byla jsem si jistá, že Jonathan to viděl. ,,Dost okecávání, chlapi," zamumlal znuděně další z gongů a ostatní se jako na povel připravili k útoku. I my s Jonathanem jsme zaujali bojové postavení a už jsme byli připraveni zaútočit. Než však kdokoliv stačil něco udělat, celý prostor okolo nás ozářil blesk. Chvíli po něm následovalo dunivé zahřmění a pak se zpustil déšť. ,,No super, to nám tak scházelo," zamumlala jsem podrážděně a i s Jonathanem jsme se lehce vzdálili od kapku omámených gongů, kteří zarytě sledovali oblohu, jakoby odtamtud měl co chvíli vyletět meteorit. ,,Támhle!" vykřikla jsem, sotva jsem pohlédla směrem k hradbám. Teta Lisa se společně s Orianem potýkala s dalším velitelem gongů a vypadalo to, že by se jim hodila pomoc. Nemusela jsem nic dalšího říkat a s Jonathanem jsme oba vteřinku nato už uháněli směrem k nim. ,,Nemůžeme nikdy vyhrát," dumala jsem nahlas. ,,Nesmysl," odpověděl Jonathan, ale v jeho hlase jsem vycítila pochybnosti. ,,Neviděl jsi Lilii?" zeptala jsem se po chvíli. ,,Ne, proč?" otázal se překvapeně. ,,Zvláštní," zamumlala jsem, ,,Nikdo ji nemůže najít."

,,Pozor!" vykřikl rychle Jonathan. V posledním momentě jsem se skrčila a vyhnula jsem se tak srážce s obzvlášť nechutným gongem. Gongem, kterému Jonathan bez váhání vrazil pěstí. Příšera v bezvědomí padla k zemi. ,,To se ti povedlo," zamumlala jsem. Jonathan pobaveně pokrčil rameny a mou poznámku nijak nekomentoval. Po chvíli jsem se nenápadně otočila, jelikož jsem se stále nemohla zbavit pocitu, že nás někdo zezadu sleduje. K naší smůle jsem měla pravdu. ,,Jdou za námi," sykla jsem, ,,Hlavně se neotáčej." Pozdě. Jonathan se právě zastavil a obrátil hlavu přesně na gongy, kteří si toho samozřejmě všimli. On překvapeným příšerám vesele zamával a bezstarostně pokračoval dál. Když se ale k našim pronásledovatelům z postranní uličky přidali další a malá skupina nám vyrazila zepředu naproti, nejistě jsem se otřásla. ,,Emily, oni na nás zaútočí. Támhle u té odbočky," zamumlal jistě Jonathan, ,,Já je zaměstnám a ty utečeš, ano?" ,,Ale nemůžeš s nimi bojovat sám," protestovala jsem. ,,Neboj, zdrhnu, jakmile jim zmizíš z očí, támhletou druhou cestou," odpověděl a já jen přikývla. ,,Fajn," zamumlala jsem, i když se mi to ani trochu nelíbilo. Pokračovali jsme ještě kousek dál, jakoby se nechumelilo a když před námi zastavila banda nepřátel s tasenými zbraněmi, byli jsme už dokonale připravení. ,,Teď!" vykřikl Jonathan přesně podle naší dohody a já, seč nerada ihned zahnula do užší, postranní uličky, jež se nacházela po mé pravici. On to zvládne. Uklidňovala jsem se, a co nejrychleji jsem kličkovala prázdnou částí města dál. Pak jsem ale zaslechla něčí kroky. Nebylo pochyb o tom, že mým směrem si to túruje i nějaký gong. Kousla jsem se do rtu a horečnatě se snažila vymyslet nějaký způsob, jak se vyhnout setkání s ne zrovna přátelským a mírumilovným tvorem. Prudce jsem zastavila v místě, kde ulička zahýbala nahoru, a se zděšením jsme zjistila, že gong byl daleko blíž, než jsem si myslela. ,,Sakra," vztekala jsem se tiše a okamžitě jsem se otočila, abych se vrátila zpět. Gong ale nebyl tak daleko, abych si tuhle chybu mohla dovolit a mým jediným štěstím v tuto chvíli bylo, že nepřítel neměl luk. Gong se několika skoky dostal přímo ke mně. A sakra. Zaklela jsem poněkud zpožděně. Bohužel jsem si uvědomila, že bych měla něco dělat, asi vteřinku poté, co jsem tuto možnost ztratila. Gong se prudce rozmáchl a jednou dobře mířenou ranou mě svým palcátem zasáhl. Jeho cílem ale podle všeho byla už trochu poničená část brnění, které nyní s rachotem dopadlo na kamennou zem, a já si ustrašeně uvědomila, že kdyby na mě nyní kdokoliv zaútočil s mečem, nebo i třeba jinou smrtící zbraní, byla bych proti jeho útokům zcela bezbranná. ,,Ehm, asi bych měla utéct, co?" zeptala jsem se gonga, který na mě na oplátku jen tupě zíral. Než jsem se ale stačila dostatečně vzpamatovat, celým okolím znovu zaburácel hrom. To mě už konečně probralo z transu, a tak jsem se rychle otočila a už jsem uháněla pryč. Jediný pohled dozadu mi ale prozradil, že nepříjemného gonga se tak snadno nezbavím. Otráveně jsem si povzdechla, a aniž bych vnímala ledové kapičky deště, jež se lily z oblohy děsivou rychlostí, a jejichž následkem jsem teď běžela městem v promáčené mikině a zhruba stejně dobře vypraných kalhotách, jsem úspěšně kličkovala městem a snažila se skrýt za nějakým domem. Pokaždé, když jsem se ale na několik milisekund zastavila, abych si alespoň na kratičkou chvíli mohla odpočinout, zpoza rohu jsem zaslechla těžké kroky a chrastění brnění, jež svědčilo o tom, že pronásledovatel nebude daleko. Proto tedy uběhla pořádně dlouhá doba, než jsem se dostala k hradbám, u nichž jsem zahlédla stát Oriana, tetu Lisu a díky bohu živého Jonathana. Teprve, když jsem ale zastavila několik kroků od nich, došlo mi, že jsem na gonga celou dobu mohla použít nějaké kouzlo. Nemusela bych pak dvacet minut běhat po městě a hrát si na schovávanou s nepříjemným vychovatelem v podobě rozzuřeného gonga.