War of the wolves

28. Kapitola

Jen zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Člověka, který to má v hlavě v pořádku, by nikdy nenapadlo jít o půlnoci na hřbitov a vyvolávat ducha. Jenže já zoufalá byla, a tak, když jsem tu noc procházela chodbou, několik metrů za služebnou, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Jen si vzpomeň, jak skončili všichni hrdinové z filmů, kteří vyvolali ducha. Buď mrtví, nebo v blázinci. Popotáhla jsem. Už jsme byly za jídelnou a šly jsme napříč trůnním sálem. S každým krokem mi těžklo u srdce a nohy jsme měla jako z olova. ,,Můžete trochu zpomalit?" houkla jsem dopředu na ženu, která ale schválně přidala do kroku. Duchové... Proč vlastně duchové dělají naschvály lidem? Oh, jistě. Že se vůbec ptám. Závidí jim život. Najednou, zčista jasna služebná zastavila. Bylo to pro mě tak nečekané, že jsem do ní málem zezadu narazila. ,,Dávej bacha," řekla nevrle a ustoupila o několik kroků dál ode mě. ,,Tady máš ty věci," dodala a ukázala na hromádku jakýchsi věšteckých pomůcek. Přikývla jsem. ,,Díky," zachraplala jsem. ,,Hodně štěstí," odpověděla žena a škodolibě se na mě usmála. Pak se bez dalšího slova otočila, a už kráčela pryč. Protočila jsem panenky a vzala do jedné ruky poměrně těžkou, v kůži vázanou knihu. Do té druhé jsem posbírala všechny bílé svíčky. Povzdechla jsem si a na sucho polkla. Otočila jsem se k otevřeným dveřím na hřbitov. Za nimi jsem viděla to tajemné místo, plné hrobů a jako pod peřinou přikryté, ve tmě. Černočerné tmě, mnohem větší než té, co tu vládla odpoledne. Přesto jsem dost dobře viděla, už jen díky občasným svíčkám, které na hřbitově stále hořely. Celá bych se ponořila do té hrozivé nálady, kdybych ještě z dálky neslyšela klapající podpatky té nepříjemné služebné. ,,Nesmím se bát," zamumlala jsem potichu. Pravda ale byla opakem. Celá jsem se strachy klepala. Přesto jsem se odvážně vydala vpřed. Co mám dělat? Kolik mám ještě vůbec času do půlnoci? Napadaly mě různé, ne moc pěkné myšlenky, ohledně smrti. Kradla jsem se tmou kolem hrobů a nemohla jsem si pomoci a musela jsem přemýšlet o všech těch lidech, kteří zde spí... Spí svůj věčný spánek... Říkat smrti spánek se mi líbilo. Bylo to tak konejšivé. Až jsem se skoro přestala bát. ,,Jonathane, dělám to pro tebe. Chci, abys věděl, že když tady teď umřu, bylo to pro Tebe. Miluju tě a vždycky budu. Ať už budu živá, nebo mrtvá, budu Tě milovat, navždy," odříkala jsem tuto větu, jako modlitbu. Pak jsem opatrně položila všechno své náčiní na zem a odevzdaně si klekla. ,,Bože, prosím, ať to dopadne jakkoliv, chci, aby Jonathan přežil. Já ne. Mě zabij, odevzdám se smrti s klidem, jen když přežije Jonathan," zamumlala jsem a sepjala před sebou ruce tak, jak jsem to vždy viděla u starých lidí. Napadlo mě, že jsem se měla spíš modlit k Orianovi, který je nespíš jedinou bytostí, která se alespoň vzdáleně podobá bohovi. Neměla jsem ale náladu na to se smát. Po tvářích mi stékaly horké slzy a já věděla, že je konec. Hodlala jsem se obětovat. Bylo mi jasné, že když toho ducha vyruším ze spánku, bude se zlobit. Možná mi odpoví na jednu, či dvě otázky, ale vyvrcholení bude tak, jako tak stejné- smrt. Nevyhnutelná smrt. Třesoucíma se rukama jsem popadla starou knihu a rozevřela ji. Uvnitř, z jedné strany byly v tvrdých deskách hodiny, podle kterých jsem měla ještě dvacet minut. Dvacet minut na to, abych vše připravila a smířila se se svým úkolem. Povzdechla jsem si a přelistovala na první stránku. Ihned jsem pochopila, co se ode mě čeká. Byl tam namalovaný obraz- několik bílých, zapálených svíček, sestavených do židovské hvězdice, tedy pentagramu. ,,Do toho," řekla jsem a začala rozmísťovat svíčky podobně, jako to bylo v knize. Když jsem s tím skončila, všechny jsem je znovu obešla a zapálila s pomocí tyčinky, kterou jsem také dostala od mága, tu jsem zapálila jednoduše od již hořící svíčky u nejbližšího hrobu. Pak jsem si sedla doprostřed, zpátky ke knize. Otočila jsem stránku. ,,Jak vyvolat ducha," přečetla jsem nahlas. Okamžitě jsem se otřásla. Na zbytku stránky byl podrobný postup. ,,Nezapomeňte duchovi poděkovat, když to neuděláte, mohl by se naštvat a zabít vás," dočetla jsem a uchechtla se. Nebylo na tom sice nic vtipného, ale smích byl pozitivnější, než pláč. A to, i když šlo o nervózní a neupřímný smích. Přelistovala jsem zpět na začátek a ostatní stránky nechala bez povšimnutí. Zatajila jsem dech. Tři minuty. Zbývají přesně tři minuty. Klid, zvládnu to. Co jiného mi taky zbývá? No tak. Soustřeď se. Výdech, nádech. Výdech, nádech. A znova a znova a znova. Otevřela jsem oči, právě v tu chvíli, kdy se na hodiny od tikaly půlnoc a zvon ve věži opodál stojícího kostela začal odbíjet hodinu duchů. Pospěš si. Prostě to řekni. Máš jen chvilku. Třeba se nic nestane, ale zkusit to musíš. Když to nevyzkoušíš, Jonathan zemře a mág nejspíš nebude ani k tobě moc přívětivý. Takhle má alespoň Jonathan šanci. Začala jsem nahlas předčítat text na přivolání ducha. Nerozuměla jsem sice ani slovu, ale podle toho, co bylo napsané v knize, šlo o něco podobného, jako je vyznání ďáblovi. Třásla jsem se. Hlas se mi několikrát zlomil. Nedokážu to. Mám strach. Ta slova se mi nelíbí. Nelíbí se mi něco říkat a nevědět, co to je. Dost! Chci pryč. Chci k tetě domů! Chci všechno vrátit zpátky! ,,Duchu Aurelia, velkého mága. Omlouvám se, že tě probouzím, ale jsou tu okolnosti, kvůli kterým s tebou musím mluvit. Přivolávám tě zpět z onoho světa sem a žádám odpovědi," dokončila jsem rituál, už anglicky a ani si neuvědomovala, co jsem to právě provedla. Sotva jsem to dořekla, po celém hřbitově pozhasínaly všechny svíčky. Otřásla jsem se. Teď musíš improvizovat. Nevíš, co máš dělat dál, tak něco řekni. Cokoliv. ,,Duchu Aurelia. Jestli jsi přítomen, dej mi prosím ještě jedno znamení," řekla jsem nahlas. Můj hlas zněl pevně, přestože jsem si tak vůbec nepřipadala. Zavál studený vítr a slyšela jsem meluzínu. Pak, v dálce zaburácel hrom a viděla jsem i blesky. Do háje! Co budu dělat? Chtěla jsem začít panikařit, ale zůstala jsem poslušně sedět na místě. ,,Nevykroč z kruhu. Nevykroč z kruhu," opakovala jsem nervózně. Proč se tomu vlastně říká kruh, když je to hvězda? ,,Co chceš?" ozval se najednou hlas. Plíživý a ostrý hlas. ,,Potřebuji odpovědi," zamumlala jsem. Co když mě zabije? Já nechci umřít. Ještě ne. Prosím! ,,Tak odpovědi," zasmál se Aurelius. Jeho hlas byl všudypřítomný, nešlo určit jediné místo, kde by stál původce. Rozklepala jsem se ještě víc. ,,Prosím, nezabíjej mě," hlesla jsem potichu. To Aurelia rozesmálo snad ještě víc. ,,Copak tady mluvil někdo o zabíjení? Ovšemže tě nakonec nejspíš zabiju, ale zatím ještě ne," řekl a já cítila, jak mi po tvářích stékají nové potůčky slz. ,,Tak a na co si se chtěla zeptat?" vzpomněl si. ,,Jen na jednu věc," začala jsem, ale mág mě přerušil: ,,To máš štěstí, i tak mě dost otravuješ, nešlo by to povídání nějak zkrátit? Než se vůbec vyžvýkneš, už tady usnu." Povzdychla jsem si. ,,Váš bratr. Conor. Vzpomínáte si na něj?" ,,Ano, ovšemže ano. Jak bych mohl zapomenout?" odpověděl duch povrchně. Polkla jsem. ,,On, hledá vaši knihu kouzel a-" nestačila jsem větu dokončit, protože mě mág přerušil: ,,A jestli se nemýlím, tebe poslal, aby si zjistila, kam jsem ji schoval." ,,Ano," hlesla jsem potichu a doufala, že mi Aurelius pomůže. ,,Ale proč jen ses rozhodla udělat to, co od tebe žádá? Hrozil ti smrtí?" ,,Ne, potřebuji lék, abych mohla zachránit jednu osobu," odpověděla jsem nejistě. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Řekne mi, kde tu knihu najdu, nebo mě zabije? ,,Ale víš o tom, že si moc nepomůžeš? Já ti to klidně řeknu a pak tě zabiju. Ty nedostaneš lék a dokonce umřeš, zatímco můj milý, mladší bratříček, který celou dobu bedlivě sleduje, co děláš, co říkáš, co říkám já, bude vědět, kde hledat tu knihu a ani za to nebude muset nic platit," řekl výsměšně Aurelius, ale já věděla, že nejspíš bude mít pravdu. ,,Ale co mám dělat?" zeptala jsem se sama sebe. K mému překvapení ale Aurelius odpověděl. ,,Můžeme ho donutit přísahat," napadlo ho. ,,Jak to myslíte?" nechápala jsem. ,,Cena za odpověď na závažnou otázku je jeden život. To tudíž znamená, že když ti řeknu, kam jsem tu knihu schoval, budu tě muset zabít, ať už chci, nebo ne. Ale, jestliže ty chceš někoho zachránit s pomocí toho léku, můžeme udělat výměnu životů. Ty se obětuješ a zeptáš se mě, kam jsem tu knihu schoval, já tě potom zabiji. Ale můj bratr od přísáhne, že zařídí, aby se lék dostal k tomu, ke komu chceš." ,,Jonathne," šeptla jsem pro sebe. ,,Myslím, že když zjistíš, co jsem udělala, budeš naštvaný. Promiň, ale jinak nemůžu, život bez tebe nemá cenu," doufala jsem, že to ani jeden z mágů neslyšel, vzhledem k naprostému a tísnivému tichu, které tu zavládlo jsem předpokládala, že však slyšeli každé mé slovo. ,,Jak ses tedy rozhodla?" zeptal se duch, přestože už to dávno věděl. ,,Ano, obětuji se pro Jonathana," slyšela jsem svůj hlas, jak odpovídá. Srdce mi prudce naráželo do hrudi a ve spáncích mi tepalo- nebylo těžké uhodnout, že se bojím a bylo mi jasné, že to mágové ví. ,,Bratře, tak přísahej," řekl Aurelius. Sotva to dořekl, několik metrů ode mě se objevil Conor. ,,Přísahám," zahřměl. Snad je spolehlivý. Docela by mi vadilo, kdybych teď umřela a on své slovo nedodržel. ,,Mohu Jonathanovi zanechat vzkaz?" zeptala jsem se a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Už zase. ,,Pro mě za mě," svolil Conor a rozmáchl se rukama. ,,Máte papír a tužku?" zeptala jsem se. Conor mi neochotně podal lahvičku inkoustu a pero. Tohle jsem vždycky chtěla zkusit! Psát tak, jak se psalo ve středověku. Pořád jsem ale neměla papír. Rozhlédla jsem se a pohled mi utkvěl na knize, která stále ležela přede mnou. Conor, který předtím přistoupil ke mně, aby mi mohl podat psací potřeby, se zase vrátil na své předchozí stanoviště a obezřetně mě pozoroval. Chvíli jsem váhala a pak přelistovala na poslední stránku v knize. Byla z jedné strany nepopsaná, což se hodilo. Jedním škubnutím jsem ji vytrhla a začala škrábat vzkaz: