War of the wolves

24. Kapitola

,,Dávej na sebe pozor," loučila se Julie, ,,Šla bych s tebou, ale tvá teta nesouhlasí," dodala ještě omluvně. ,,Neboj, zvládnu to," ujistila jsem ji a pokusila se o úsměv. Po pravdě jsem neměla nejmenší tušení, jak ten lék najdu, natož donesu zpět k tetě domů. Na to je ještě brzo. Stěžuj si, až bude proč si stěžovat. Zatím k tomu není důvod. Napomenula jsem se. ,,Emily!" vyhrkla Jessica a objala mě kolem krku, ,,Je mi moc líto, to co se stalo. Ani nevíš, jak," řekla. ,,Nemusí," odpověděla jsem, pevně rozhodnutá, že se nerozbrečím, ,,Najdu ten lék a všechno dopadne dobře." ,,Já vím," přitakala Jessica a bylo vidět, že je na dně. To já se mám složit! Ty nemáš proč! Usmála jsem se na ni. ,,Měj se Jess," řekla jsem. ,,Měj se Emily," odpověděla. Na okamžik jsem se vrátila myšlenkami k bitvě. Jak to, že Jessica, která neumí žádné kouzlo to přežila, jen s několika modřinami a Jonathan, který se učí s magií zacházet, téměř od narození, umírá? Pohlédla jsem na všechny, kteří se se mnou přišli rozloučit. ,,No ehm... Tak zatím," zamumlala jsem a všem zamávala. Pak jsem se rychle otočila a celá rudá jsem se vydala k lesu. Tak to bylo trapné. Skutečně hrozně moc trapné! Cítila jsem takové nepříjemné šimrání v břiše, které prozrazovalo, jak moc jsem nervózní. Na okraji lesa jsem se zastavila. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, ale neotočila jsem se, abych jim zamávala. Možná je to naposled. Poslední příležitost jim zamávat. Třeba už je nikdy neuvidím... Potlačila jsem nutkání ohlédnout se a zavřela oči. Představila jsem si, jak mě něco táhne pryč, jak odtud mizím a přemisťuji se někam daleko odtud. Téměř, jako bych viděla před očima to místo, kde začne má cesta...

Když jsem oči znovu otevřela, už jsem dávno nebyla v lese.

Stála jsem na rozlehlých planinách. Byl to obrovský rozlehlý prostor, až jsem se trochu bála, že by mě mohl kdokoliv vidět i z velké dálky... Rostla tu tráva-ne taková ta tráva, kterou známe ze zahrad a parků. Ta bývá čistá, zelená, upravená a až úzkostně krátká. Tahle byla na rozdíl od toho typického obrázku o tom, jak by měl správný trávník vypadat, spíš žlutá, než zelená a rozhodně ne krátká. Její dlouhá stébla se ohýbala ve větru a při každém kroku jemně šustila. Jinak tu nebylo skoro nic. Místy rostlo nějaké to houští, případně keře. Kousek ode mě byla nějaká rostlina, s bílými květy, kterou jsem označila za hloh. Bylo ale více, než pravděpodobné, že to je nějaká kouzelná rostlina. Spokojeně jsem se nadechla. Byla jsem v Kouzelné Dimenzi. ,,Takže kudy?" zeptala jsem se a má otázka zůstala nezodpovězená, viset ve vzduchu. ,,No nic," zabručela jsem trochu otráveně a rozhodla se, že půjdu směrem, odkud svítí slunce. Takže na západ. Přestože mi teta slíbila, že budu moct vyrazit hned ráno, nechala mě "náhodou" dospávat až do poledne, a pak mi laskavě připomněla, že nemám sbalené věci s sebou. Takže teď bylo kolem půl třetí, což znamenalo, že většinu dne jsem promarnila. Alespoň budu moci jít delší dobu po setmění. Jak to vlastně bude s hlídkou? Asi se budu muset spokojit s vědomím, že je tu jistá možnost, že se probudím s nožem u krku. Nejdřív jsem šla poměrně vesele. Koukala jsem se všude kolem a přemýšlela, jak moc pěkné by bylo najít lék a zachránit Jonathana. Pak se ale slunce přehouplo na druhou stranu oblohy a svítilo mi za zády. Na okamžik mě napadlo, že to nedává smysl, protože slunce už mělo zůstat na straně, na které bylo, když jsem se sem přemístila, protože to už přece bylo po poledni... Na konec jsem si našla jednoduchý důvod, proč by to tak mělo být- Tohle přece není Země, ale Kouzelná Dimenze! Takže to tu může pochopitelně být se zapadáním slunce jinak... Stále neměnné prostředí mě ale už za chvíli omrzelo. Nebylo tu nic jiného, nebo nového. Vlastně na opak- ubývalo keřů, takže teď už jsem si opravdu připadala ztracená v nekončícím moři trávy. Co asi cítil, Kolumbus, když se snažil obeplout Zemi? Teď už skutečně zapadající slunce ozařovalo zlatavou září stébla trávy a já odhadovala, že do setmění už nezbývá tolik času. Najednou mi hlasitě zakručelo v břiše. Jedla jsem oběd! Najím se potom! Přikázala jsem si a mé břicho na protest vydalo další zvuk. ,,Vydrž!" okřikla jsem ho a šla dál. To už jsem se fakt zbláznila, nebo si právě povídám se svým žaludkem? Pár hodin bez lidí, do kterých bych mohla něco hustit a už se uchyluji k tak primitivním věcem. Poté, co v batohu zachrastily konzervy, už jsem to nevydržela. ,,Tohle bylo naschvál!" vykřikla jsem. ,,Dobře, už se najím," odpověděla jsem žaludku, který na souhlas zakručel. Vybrala jsem si místo u jednoho možná hlohu. ,,Promiň," omluvila jsem se keři, kterému jsem následně utrhla několik větviček na podpal. ,,Takhle si shánějí dřevo na táborák praví zálesáci," uchechtla jsem se, zatímco jsem v batohu hledala sirky. Hurá! Zajásala jsem a ještě poskládala kolem mé skromné hromádky dřeva kameny, které tu snad ležely připravené přímo pro mě. Pak jsem párkrát škrtla zápalkou a zapálila oheň. Ještě jsem spokojeně vytáhla konzervu a termosku s čajem. ,,Taky mě mohlo napadnout vzít si s sebou lžičku," zaklela jsem potichu a začala vydlabávat obsah konzervy prstem. Když jsem dojedla, kolem mě už byla dočista tma. Na nebi svítil měsíc, který mi připadal o něco větší, než ten na Zemi. Rozhodla jsem se, že dnes už zůstanu tady a vyspím se. Začala jsem vyndavat z batohu spacák, když jsem ztuhla hrůzou. Slyšela jsem zvuk podobný vlčímu vytí. Nedovolila jsem si ani pohnout se a jen jsem vraždila pohledem oheň, který by mohl přilákat původce toho vytí. Na neštěstí jsem měla pravdu. Než jsem stačila cokoliv udělat, přiběhla ke mně pětičlenná smečka kojotů. Jejich alfa na mě vrčel, a já se bála, že by mohl zaútočit. Přeměnila jsem se a zavrčela taky. Kojoti ustoupili. Byla jsem větší. Přestože jsem byla sama, vypadalo to, že ze mě mají strach. Jeden poměrně malý kojot přistoupil k ohni a zase ucukl. Jsou to jen zvířata. Uvědomila jsem si už víceméně v klidu. Hlasitě jsem na ně zavrčela a postavila se do obranného postoje. To jim nejspíš stačilo, protože se otočili a odběhli pryč. A dejte pokoj! Pomyslela jsem si ještě a přeměnila se zpátky do své lidské podoby. Pak jsem vybalila spacák, položila jsem ho dostatečně daleko od ohně a zavřela oči. Napadlo mě, že bych možná měla ten oheň uhasit, ale nechtěla jsem se zítra probudit promrzlá na kost, tak jsem ho nechala hořet. Když jsem se ráno probudila, stejně mi byla zima a oheň už samozřejmě nehořel. Slunce teprve vycházelo, z čehož jsem měla poměrně velkou radost, protože alespoň mám větší šanci do večera narazit na nějaké město, nebo vesnici. Posnídala jsem suchý chléb, který jsem zapila studeným čajem, pak jsem rychle uklidila všechny věci, včetně prázdné konzervy, kterou jsem tady nechtěla nechávat, zpátky do batohu. Plná energie a nového odhodlání, jsem vstala a svižným krokem šla stejným směrem, jako včera. Napadlo mě, kam se asi poděli kojoti, ale dál už jsem se jimi nezabývala a jen hledala nějaké známky civilizace. Uběhly sotva dvě hodiny a já už se začala nudit. Rozhodla jsem se nedívat dopředu, abych neviděla, jak moc jsem daleko, od mého cíle. Přišlo mi daleko víc frustrující koukat se dopředu a vědět, že široko daleko nic není, než si prohlížet boty a doufat, že najednou narazím hlavou, do zdi nějakého domu. Jedna, dva... Tři, čtyři... Pět, šest... Uslyšela jsem zařehtání koně.Zastavila jsem se a vzhlédla. ,,Koně!" vykřikla jsem, když jsem spatřila stádo, pasoucí se nedaleko ode mě. Vydala jsem se k nim, s hřejivým pocitem, že jdu správně. Kde jsou koně, tam musí být i lidé. Ne snad? Teprve až pár metrů od nich mi došlo, že to nejsou jen tak obyčejní koně. Většina z nich byli bělouši a k tomu měli krásný, dlouhý roh na čele. Natáhla jsem ruku, abych si pohladila toho nejbližšího. ,,To bych nedělal," řekl někdo za mnou. ,,Proč?" zeptala jsem se a otočila se. Stál tam kluk, kterému mohlo být tak sedmnáct. Měl blonďaté vlasy a blankytně modré oči. ,,Ty asi nejsi zdejší," poznamenal a prohlížel si mě od hlavy až k patě. ,,Ne to opravdu nejsem," odpověděla jsem s úsměvem. Vlastně to šlo poznat už na první pohled. On byl oblečený v takovém tom středověkém oblečení a já v upnutých, modrých džínsech, modro-bílé kostkované košili a teniskách. ,,Kdybys vyrůstala tady, věděla bys, že když se dotkneš jednorožce, umřeš," řekl s úsměvem, ,,Kdy bys ale umírala, díky jejich léčivému rohu by sis mohla zachránit život," dodal. ,,Takže ven s tím." ,,Co?" nechápala jsem. ,,Přece, proč si tady?" zeptal se, ,,Pochybuji, že bys tu byla jen na výletě." ,,No vlastně já..." nechtěla jsem mu říkat pravdu, ale došlo mi, že jestli chci vědět, kudy do města, budu muset. ,,Potřebuji najít převozníka, začala jsem, ,,Je to důležité." Zvedl jedno obočí. ,,Proč převozníka. K čemu je ti jít do Země za Zrcadlem?" Ten se ale vyptává. ,,Musím najít lék," vysvětlovala jsem zdráhavě. ,,Víš, že přenášení věcí, z jedné strany Zrcadla do té druhé je pašování?" zeptal se s úšklebkem. ,,Skutečně?" zhrozila jsem se. ,,Ne, dělám si srandu," odpověděl a šibalsky se usmál, ,,I když nevím, možná to zakázané je," dodal. ,,Prosím, kudy se jde do města?" zeptala jsem se a vrhla po něm prosebný výraz. ,,Jak se jmenuješ?" odpověděl mi otázkou. ,,Emily," zamumlala jsem. ,,Já jsem Lucas," řekl a podal mi ruku. ,,Do města se jde tudy," dodal a ukázal cestu. ,,Děkuju," odpověděla jsem a vykročila daným směrem. Lucas mě ale podle všeho ještě nechtěl pustit. Přesněji řečeno se nejspíš rozhodl, že mě musí doprovodit až do města. ,,Proč tak nutně sháníš ten lék?" zeptal se vesele. Proč se mě pořád na něco vyptáváš? ,,Je to má poslední naděje. Jediný způsob, jak..." hlas se mi v půlce věty zlomil a beznaděj, která mě pro zatím opustila, se vrátila v plné síle. ,,Jak co?" zeptal se. ,,Jak ho zachránit," odpověděla jsem a bylo mi jasné, že to nemohl pochopit. ,,Koho?" ,,Jonathana!" vykřikla jsem a z očí mi vytryskly slzy. ,,Promiň, já... Jsi v pohodě?" zeptal se. ,,Vypadám snad, že bych byla v pohodě?" vybuchla jsem. ,,Promiň, neměl jsem se ptát..." řekl se soucitným výrazem na tváři. ,,Ne, ty se nemáš, za co omlouvat, nemohl si to vědět," zamumlala jsem a setřela si slzy. ,,Támhle je město," řekl, nejspíš proto, aby se mě pokusil rozveselit. Usmála jsem se. ,,Moc děkuji, nevíš, kde bych se měla zeptat na cestu?" napadlo mě. ,,Můžeš zajít za věštkyní," řekl a tajemně se usmál, ,,Pojď, ukážu ti, kam jít," řekl. Koně jsme nechali před branami a společně jsme vešli do města. Okamžitě jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Vypadalo to tu přesně, jako ve středověku. Rušné ulice, byly plné lidí, kteří někam spěchali, nebo šli nejspíš na trh a za sebou si vedli svého koně s povozem, plným zboží. ,,To je krása," zamumlala jsem. ,,Odkud že jsi?" zeptal se. ,,Ze Země," odpověděla jsem. ,,Aha, tak to tohle nemůžeš znát," řekl a bylo vidět, že je mu mě líto. Vždyť u nás to není tak špatné. Máme spoustu věcí, o kterých lidé tady ani nemají tušení. ,,Tady to je," zastavil se Lucas, před jedním poměrně malým domkem. Odtud jsem neviděla žádné okna a z otevřených dveří, se linula omamná vůně. ,,Ať najdeš svůj cíl, Emily ze Země," řekl Lucas a otočil se. ,,Ahoj," křikla jsem ještě za ním a pomalu jsem vstoupila do toho malého, zastrčeného domku, který byl sevřený dvěma postranními domy, v prázdné ulici, na kterou vrhaly stíny velké budovy naproti. Ani jsem nestihla přemýšlet o té zvláštní větě, kterou se se mnou Lucas rozloučil, protože hned po mém vchodu jsem měla spatřit věštkyni. ,,Dobrý den," zahuhlala jsem. ,,Ráda tě poznávám Emily," odpověděla. To jsou tady všichni tak divní? ,,Prý byste mi mohla říct, kde najdu převozníka," řekla jsem nejistě. ,,Ano, ovšem, že mohla," řekla, ,,A taky, že to udělám." ,,Kam mám jít?" zeptala jsem se. ,,Počkej Emily, do všeho se moc hrneš," řekla. ,,Jste věštkyně, myslím, že moc víte, proč," řekla jsem. ,,Ano vím, ale těch pár chvil to nezmění," odpověděla. ,,To přece nemůžete vědět," nesouhlasila jsem. ,,Ale ano, mohu. Jsem přece věštkyně," usmála se na mě. ,,Tak jistě víte, jestli ho zachráním," napadlo mě. ,,Ano, ale to ti neřeknu," začala věštkyně, ,,Pojď za mnou." Věštkyně mě zavedla, do poměrně velké místnosti s bazénem. ,,Nejdřív se vykoupeš, smrdíš kouřem z táboráku a převozník by z tebe nebyl nadšený, ani kdy bys za ním přitančila v plesových šatech, takže takhle by tě poslal pryč rovnou," přikázala věštkyně. ,,Je to nutné?" zeptala jsem se neochotně. ,,Ano je," odpověděla věštkyně a odešla z místnosti. Zavřela za sebou dveře a já ještě chvíli postávala u okraje bazénu, tedy možná spíš vany. Jen neochotně jsem se svlékla, a pak jsem skočila kufr. Dopadla jsem do horké vody a došlo mi, že přesně to jsem potřebovala. Pomalu jsem se vynořila na hladinu a uvědomila jsem si, že při skákání do bazénu jsem vystříkala dost vody. No snad to ta věštkyně přežije. Opravdu to vypadalo spíš, jako vana. Udělala jsem několik temp tam a zpátky a vylezla ven. Došla jsem do rohu místnosti přesně tam, kde stála dubová skříň, přímo naproti dveřím, kterými jsem sem přišla. Otevřela jsem ji a zjistila jsem, že je plná ručníků. No, speciálních ručníků... Byly ze zvláštní látky, ale rozhodla jsem se, že mi musí postačit. Nakonec jsem si obmotala ručník kolem těla, právě v tu chvíli, kdy se vrátila věštkyně, v ruce s čistým oblečením. Prohlédla si tu spoušť a nejspíš se rozhodla, že tu vodu mimo okraj bazénu bude ignorovat. ,,Na, obleč si tohle," řekla a podala mi to oblečení. ,,Proč? Nemůžu jít v tom svém?" nechápala jsem. ,,Víš, budeš vypadat hodně nápadně," odpověděla mi. Protočila jsem oči a vzala si od ní to oblečení. Věštkyně se spokojeně otočila a odkráčela z místnosti. Dostala jsem od ní kožené legíny, jednoduché, bíle triko, kozačky a něco, jako loveckou bundu. Uf. Ještě, že mi nedala šaty. Ne, že by mi nějak vadily, ale přišlo mi nevhodné, jít pro lék v šatech, jelikož jsem měla takové tušení, že budu muset utíkat... No a šaty nejsou to pravé oblečení, na běhání maratonu. Rychle jsem se oblékla a musela uznat, že tohle oblečení je na výpravu mnohem vhodnější, než mé džíny a tenisky. Tiše jsem otevřela dveře, s batohem přehozeným přes jedno rameno. ,,Kudy se tedy dostanu k převozníkovi?" zeptala jsem se věštkyně. ,,Na večer zavírají hlavní bránu, nemůže no počkat na zítra?" zeptala se. Já jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Už bylo promrháno času až, až. ,,Myslela jsem si to," odpověděla věštkyně, odvedu tě k zadní bráně, která by mohla být ještě otevřená.

Věštkyně mi skutečně ukázala cestu ven. Za hradbami mi ještě pověděla, kudy dál a já s úlevou zjistila, že za městem už končí planiny a začínají tam kopce a lesy. ,,Za necelou hodinu by si měla být na místě," dávala mi ještě poslední pokyny. ,,Moc vám za všechno děkuji, na shledanou," rozloučila jsem se a vydala se určeným směrem. Cesta teď byla mnohem příjemnější, bylo více věcí, které jsem mohla pozorovat, a tak jsem byla skutečně překvapená, když jsem po necelé hodině dorazila k jezeru, na kterém se blýskaly poslední sluneční paprsky. Kolem byly vysoké hory s bílými, špičkami, pokrytými sněhem. Jezero bylo spíše po mé pravé straně a nalevo se nacházela menší louka se stromy a travinami. A přímo naproti mně, na opačném konci jezera jsem viděla převozníkovu malou, dřevěnou chaloupku. Došla jsem k okraji jezera a všila si malé loďky. Mohla bych jezero přeplout. Pomyslela jsem si, ale hned jsem ten nápad zavrhla a vydala se pěšky, přes louku. Těch pár metrů mě přece nezabije. To by ses divila. Došla jsem až k chalupě a zaklepala. Nic. Znovu jsem zaklepala. Pořád nic. ,,Haló?" zeptala jsem se. Žádná odpověď. Otevřela jsem dveře, které nebyly zamčené, a spěšně si prohlédla chatu. Pak jsem spatřila převozníka. Upřímně řečeno, jsem čekala všechno, ale tohle rozhodně ne...

24. Kapitola. Přidávám ji dneska, proto, že to nejspíš nestihnu přes víkend-z pátku na sobotu máme soustředění se sborem (no jo zpívám :D) a budeme přespávat ve škole... Doufám, že se vám kapitolka bude líbit a fakt moc děkuji za všechny vote a čtení... :)