War of the wolves

16. Kapitola

,,Teď už se jenom bezpečně vrátit zpátky…“ přemýšlela jsem nahlas, zatímco Jonathan pečlivě uklízel relfus do malého, plátěného pytlíku. Jane s Lilií mezi tím obcházely místnost. Postávala jsem nerozhodně u vchodu, ale za nedlouho se ke mně připojil i Jonathan, s relfusem uloženým v batohu. Chvíli jsme tam mlčky stáli, a já se rozhodla jít napřed. Sotva jsem ale udělala dva kroky, za mnou se s hlasitým cvaknutím zaklaply dveře. ,,Haló?“ zeptala jsem se poněkud roztřeseným hlasem. ,,Emily? Jsi tam?“ slyšela jsem z druhé strany zbytek naší výpravy. A sakra! Co budeme dělat? Vypadalo to, že ve vstupu do místnosti byly ty dveře velmi dobře schované. ,,Jak se dají otevřít takovéto dveře?!“ vztekala se Lilie. Odpovídalo jí jen výmluvné ticho, což jasně dokazovalo, že i ostatní si neví rady. Horečnatě jsem se snažila přijít na nějaké rozumné řešení, ale najednou jsem měla pocit, jako by mě zezadu popadly něčí ruce. Chladný, nepřátelský dotyk. Otočila jsem se za sebe, ale nic ani nikoho jsem neviděla. ,,Co to-“ začala jsem, ale dál už jsem jenom ječela, protože ty neviditelné ruce mě zezadu chytly a obrovskou silou mě táhly pryč. ,,Emily, co je?“ slyšela jsem Jonathana. Snažila jsem se vykroutit z pevného sevření a docílila jsem akorát toho, že jsem se naplácla na studenou zem a bacila se do levého kolena. Sykla jsem bolestí, ale dál jsem se zmítala a mlátila sebou. Marně. Neviditelná síla mě pořád táhla dál; teď už jsem ani nešla, ležela jsem na zemi a snažila se nohama chytnout čehokoliv, co by mě zpomalilo. Dveře, za kterými byli uvěznění mí přátelé, mi pomalu mizely z dohledu a já se začínala čím dál víc strachovat, co se mnou bude. Ty ruce, či co to vlastně bylo, mě táhly jinou cestou, než jsme přišli. Nějakou dobu byla cesta stále stejná, ale postupně se začala mírně svažovat dolů. Odhadovala jsem, že uplynula necelá hodina, když byla cesta tak strmá, že připomínala spíš skluzavku, než cestu. Ruce mě táhly dál a já už dávno ukončila kouzlo, díky němuž jsem alespoň něco viděla. Najednou mě oslepilo měsíční světlo. Byla jsem venku, venku z jeskyně. Pohlédla jsem na hvězdnou oblohu a na velký měsíc. Úplněk! Napadlo mě. Nebyl úplněk nedávno? Zatímco mě ta neviditelná síla vlekla do lesa, dospěla jsem k závěru, že jelikož je to les vlčích králů, je zde úplněk každou noc. Kouzla… Noha se mi zahákla za jeden kořen a já hlasitě vykřikla. ,,Dávej sakra pozor!“ vykřikla jsem do tmy, i když jsem silně pochybovala o tom, že mě někdo slyší. Jako naschvál, ruce mě táhly pryč rychleji a stále jsem častěji a častěji narážela do stromů. Pak najednou jsme zastavili. Síla mě netáhla dál a já zjistila, že už mě ty ruce ani nedrží tolik pevně. Opatrně jsem se postavila a zjistila jsem, že přede mnou je obrovská brána, kterou tvořily tisíce drobounkých lístků a květů. ,,Kde to jsem?“ špitla jsem potichu a doufala, že tentokrát se ozve nějaká odpověď. Neozvala. Ruce mě opět chytly a táhly skrz bránu dovnitř. Ocitla jsem se v prostoru, dost podobném louce naší smečky, nedaleko tetina sídla. Avšak stromy byly vyšší a budily majestátní dojmem, podle kterého jsem usoudila, že stromy jsou velmi staré. Přede mnou byla velká kopule, kterou tvořily kmeny statných dubů. Ruce mě postrčily dopředu, abych vešla do místnosti. Udělala jsem jeden nerozhodný krok a ruce do mě znovu zezadu strčily, abych si pospíšila. Pomalu jsem klopýtala do místnosti, jelikož noha mě už zase bolela. V pokoji bylo rozmístěno devět trůnů. Devět trůnů, na kterých sedělo devět vlčích králů. Prohlíželi si mě zkoumavými pohledy a ke mně se zase vracel ten svíravý strach o můj život. Uvědomovala jsem si, že je to ode mě sobecké, jelikož moji přátelé jsou zavření v malé místnosti hluboko pod zemí a můžou se udusit. Jonathan! Napadlo mě. Stejně, když mě zabijí, tak už nesejde na tom, zda je živý, nebo mrtvý. Pomyslela jsem si kysele. Ale jo. Sejde, jestli umře, bude to moje vina! ,,Emily Collinsová,“ začal král, který měl trůn přesně veprostřed a měl také ze všech nezdobenější a největší korunu, ,,Jsi tady, aby ses zpovídala,“ řekl ceremoniálně. No to je úžasný! Kdybych alespoň věděla z čeho… Neměla jsem vůbec náladu na to, abych se tady s králi bavila, a úpěnlivě jsem si začala přát, abych byla někde úplně jinde. ,,Co jsem provedla?“ zeptala jsem se, ale můj hlas vůbec nezněl tak, jak jsem si přála. V půlce věty se mi hlas dokonce zlomil, takže jsem větu musela dvakrát opakovat, než mi konečně králové porozuměli. ,,Ty se ptáš, co jsi provedla?“ rozchechtal se vůdce králů, nejspíš tedy něco, jako král králů. Trochu zmateně jsem přikývla, čímž jsem způsobila, že se rozesmáli i ostatní. Co je tady tak vtipného? ,,Odpusť jim, tady nemají moc důvodů se bavit a smát,“ promluvil někdo těsně za mnou. Otočila jsem se a spatřila kluka. Mohlo mu být tak osmnáct let, ale odhadovala jsem, že podle toho, že je tady, mu je mnohem víc. Přes pravou polovinu obličeje se mu táhla široká jizva a měl sytě modré oči. Až teď mi s hrůzou došlo, že králové i tento kluk podivně svítí, stejně jako Leah ten večer. ,,To ty jsi mě sem dotáhl?“ zeptala jsem se nasupeně. Kluk přikývl. ,,Promiňte pánové, ale já potřebuju něco dokončit, moji přátelé zůstali uvěznění v malé místnosti a poslední, po čem toužím, je si tady vyprávět vtipy,“ řekla jsem rozhořčeně. Vlčí králové okamžitě ztichli, ale viděla jsem na nich, že by ze všeho nejraději znovu vybuchli smíchy. ,,Mohli byste mi konkrétněji říct, proč jsem tady?“ zeptala jsem se, teď už opravdu dopáleně. Už mi to fakt začínalo lézt na nervy. Nejvyšší král přikývl a začal vysvětlovat; ,,Úspěšně jste prošli přes příšeru, jejíž jméno nebudu jmenovat. Byla to ta, která vydávala ty cinkavé zvuky,“ řekl, když si všiml, že nevím, jakou příšeru myslí, ,,Poté jste se dostali do močálů, kde jste bojovali proti obří chobotnici. Přežili jste pokus Eringů o vraždu a úspěšně jste se vrátili zpátky na stezku. Utekli jste Alerseniím a našli jste relfus. Všechno to byly zkoušky, při jejichž plnění jste nesměli škobrtnout. Tohle je další zkouška. Pokud uspěješ, dáme ti klíč, s jehož pomocí budeš moci zachránit své přátele a cestu z lesa vám už nic komplikovat nebude,“ odmlčel se, aby dodal situaci patřičnou vážnost, ,,Ale pokud neuspěješ, tvé přátele čeká smrt a co se tebe týče, ty zůstaneš tady do konce svých dnů, nebo do té doby, než pro tebe vymyslíme pořádný trest,“ dokončil a na očích jsem mu viděla, že je to pro něj, jako skvělé divadelní představení. ,,A co mám udělat?“ zeptala jsem se. Teď už jsem si nepřipadala naštvaná. Měla jsem strach. ,,Nic zvláštního,“ řekl nejvyšší král s širokým úsměvem, ,,Odpovíš nám na jednu otázku.“ Do háje! Nesnáším hádanky! ,,Odpovíš na otázku, jejíž odpověď znáš jenom ty,“ přidal se král, který seděl na třetím trůnu z leva. Co budu dělat? Něco co vím jenom já… Co to může být? ,,Proč si Bílá vlčice?“ ,,Ehm… Co prosím?“ zeptala jsem se. ,,Proč máš jediná po několika tisíciletích čistě bílou srst?“ zopakoval nejvyšší král. Ono to má nějaký důvod? Co já vím proč. Jak bych měla vědět, proč jsem bílá?“ Co třeba je nějak oblbnout? Jestliže odpověď znám jenom já, můžu si to prostě vymyslet… ,,Nevíš?“ povytáhl obočí jeden král. Vždyť je to o náhodě! Zbarvení je čistě náhodné! Třeba si chtějí jenom ověřit, jestli lžu. ,,Barva srsti je náhodná,“ pronesla jsem pevně. Nejvyšší král se přestal usmívat, i ostatním králům úsměv povadl z tváře, což mi dalo důvod se radovat, jelikož jsem odpověděla správně. Široce jsem se na ně usmála. Jo! ,,Můžu tedy jít?“ zeptala jsem se a ukázala na dveře. V tu ránu nejvyšší král vytasil vítězoslavný úsměv; ,,A kam by, jsi chtěla jít?“ zeptal se a několik králů se pobaveně uchechtlo. ,,No přece-“ ,,Nikam nepůjdeš, odpověděla jsi špatně,“ řekl přísně jeden král, který vypadal ze všech nejstarší. Ou… To jsem asi podělala! Vztekala jsem se, ,,Luku, odveď Emily do žaláře,“ dával rozkazy nejvyšší král, ,,Myslím, že ta nejníže položená kobka by mohla stačit,“ dodal se škodolibým úsměvem. Ten kluk, který mě dotáhl až sem, mě surově chytl za ruku a vedl mě k jedněm dveřím. Potom dál ke schodišti, po kterém jsme sestupovali dolů, Procházeli jsme spletitými chodbami, a já se ani nesnažila utéct, protože bych stejně nikdy nenašla cestu ven, z tohohle “bludiště“. Stěny byly i nadále tvořené směsicí kmenů starých stromů a všechny místnosti měly takový žlutý nádech. Tedy až do té chvíle, než jsme došli k vězení. Do věznice se sestupovalo po točitých schodech, z kamení. Zdi byly celé vlhké a všechno působilo jakýmsi tíživým dojmem. Když jsem udělala první krok, ovanul mě studený vítr, který mi rozevlál mé zacuchané vlasy. Šli jsme po schodech dolů a já si čím dál víc uvědomovala závažnost situace. Je to moje chyba! Kdybych alespoň trochu přemýšlela, nemusela bych být tady. A teď neumřu jenom já, já vlastně nějakou dobu neumřu, ale ostatní můžou každou chvílí umřít a to jenom kvůli mně! Došli jsme do toho nejnižšího patra a Luke mi ukázal mou celu. Byla strašně malá, nebylo tam jediné okno. Na jedné straně stála malá postel, jinak byla místnost, až na pár nechutných krys, zcela prázdná. Rozhodla jsem se, že dál už neudělám ani krok, a tak jsem se zastavila metr před celou a ruce jsem si založila v bok. ,,Jdi,“ přikázal Luke. ,,Ne,“ odpověděla jsem. ,,Jdi,“ zopakoval Luke a já okamžitě zavrtěla hlavou. Luke mě chytl za ruku a strčil mě do kobky. ,,Hele, já nic neudělala, vztekala jsem se. ,,Měla jsi odpovědět po pravdě,“ řekl bezcitně. ,,Ale já to nevím,“ řekla jsem. Luke zbledl a bez dalšího slova odešel pryč. Zdálky jsem ještě slyšela krále, jak se o něčem dohadují s jejich služebníkem. Sedla jsem si na postel a propalovala krysy vražedným pohledem. Neubránila jsem se vzpomínkám na mé přátele a po chvíli mi po tvářích začaly stékat slzy. Neuspěla jsem. A kvůli mně zemřou… Je tohle konec? Nedokázala jsem odhadnout čas, ale za nějakou dobu jsem usnula, velice neklidným spánkem. Zase se mi zdály sny.

Král Zaklínačů zuřil. Ti vlci mu stále utíkali. Doufal, že když se spolčí s gongy, dopadne to lépe. Ale nové a přísně tajné zvěsti ho znepokojovali ještě víc. Zvěsti, které se šířili lesem vlčích králů, pověsti o kterých jej spravily Alersenie, jeho tajní spojenci. Bál se, že se začíná dít něco, čeho se tak dlouho obával. Najednou zuřivě vykřikl. Pak se sen změnil… Stála jsem na hřbitově. Byla noc a mně byla zima. Rozhlédla jsem se okolo a ztuhla jsem hrůzou, když jsem si přečetla jména na nejbližších hrobech. Byla to jména mých kamarádů. Najednou se něco začalo dít. Jonathan, Lilie i Jane přišli ke mně, ale vypadali tak jinak… S hrůzou jsem si uvědomila, že také tak podivně září, stejně jako vlčí králové. ,,Emily,“ promluvil Jonathan vyčítavým hlasem. ,,Emily,“ zopakoval to.

,,Emily?“ No super, už mám halucinace! Pomyslela jsem si. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že se celá třesu. Ale přede mnou stál Jonathan a jeho hnědé oči zářily radostí. ,,Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se s neskrývanou radostí, že žije. ,,Utekli jsme,“ vysvětloval, ,,Hrozně dlouho jsme vymýšleli, jak ty dveře otevřít a nakonec zabralo jedno jednoduché, výbušné kouzlo,“ pokračoval. ,,A jak jsi mě našel?“ napadlo mě. ,,No, stopování není nic těžkého,“ povídal, ,,Musel jsem se přeměnit, a tak jsem Lilii s Jane utekl, měly by na nás čekat na stezce, na úpatí hor,“ řekl. Já jen přikývla a postavila se. Jak se sem vloupal, mi bylo celkem, jedno, hlavní bylo, že je tady a že odsud mizíme. Jonathan mi podal ruku a já se ho s vděčností chytla. Pak už jsme se plížili chrámem vlčích králů a báli jsme se, aby nás náhodou nenachytali. Ve vstupní místnosti s trůny naštěstí nikdo nebyl, takže jsme se bezpečně dostali až ven. Utíkali jsme dál a zastavili jsme, když jsme uslyšeli vlčí krále, jak se vztekají. ,,Myslím, že cesta zpátky nebude moc příjemná,“ řekla jsem zamyšleně. ,,To máš jedno, hlavně že už tam nejsi,“ odpověděl Jonathan s úsměvem. Podívala jsem se na něj a on mi pohled oplatil. ,,Já… Chtěl jsem ti něco říct,“ začal koktat Jonathan. Celá rudá jsem zavrtěla hlavou, protože jsem měla takové tušení, že vím, co mi chce říct. Naklonila jsem se k němu a on se naklonil ke mně. Políbil mě na rty, podobně jako ten večer, ale rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem mu polibek oplatila…