War of the wolves

29. Kapitola

Břicho mě bolelo. Ten pocit, že mi utrhli kus masa stále přetrvával. Převalila jsem se na bok a vzápětí toho zalitovala. Nechybělo mnoho a málem bych vyzvracela skromnou večeři, kterou do mě Sharlotte a její babička dostaly. Kdyby bylo po mém, dávno bych tady neležela a místo spaní bych se ztemnělou krajinou vracela k tetě Lise domů. K Jonathanovi... Už to takhle dál nejde. Stejně neusnu. Tak alespoň mohu ten čas, který takhle promarním, využít nějak jinak. Nepatrně jsem pootevřela jedno oko. Nikoho jsem neviděla. Vůbec nikoho. ,,Vstávat," přikázala jsem si. Posadila jsem se a zaskuhrala. ,,Blbý břicho!" zaklela jsem. Srdce, které na tom původně bylo mnohem hůř už moc nebolelo. Hlavně díky tomu, že opatrovnice léku- ta stará paní, jménem Mathylda, mi společně s jídlem dala dvě lahvičky toho kouzelného odvaru- jednu pro mě a druhou pro Jonathana. Nejprve jsem protestovala, že já to nepotřebuji, ale nakonec jsem obsah celé ampulky vděčně vypila. A to už předtím, než mi ukázaly jezero, do mě nějaký ten lék vpravily. Po pravdě jsem věděla, že bez léku bych to pravděpodobně nepřežila ani náhodou. Nejistě jsem si postavila. Odejít nepřipadá v úvahu, to bych se jim moc neodvděčila, když bych ani nepoděkovala. Chvíli jsem se rozmýšlela, a pak jsem bázlivě přešla k jezírku, u kterého jsem se posadila. Chytla jsem se za bolavé břicho a předklonila jsem se. ,,Bože," zaklela jsem. Počkala jsem chvilku a pak si sedla rovně. Překvapením jsem sebou trhla, když jsem si uvědomila, že přede mnou stojí Mathylda. ,,Nemůžeš spát?" zeptala se a já přikývla. ,,Pojď za mnou," řekla. Opět jsem se postavila a jako poslušný psík jsem se vydala za tou starou paní. Vedla mě někam, skrze jeskyní uličky, které osvětlovaly pochodně, jež celému místo dodávaly přívětivý pocit radosti a bezpečí. Žena se zastavila v kruhové místnosti, dost velké na to, aby se sem vešla celá naše vlčí louka. Všimla jsem si, že po na stěnách se nacházejí jakési jeskynní malby a uvědomila jsem si, že začínám mít pocit, že celá tahle jeskyně je nějaké staré a posvátné místo- pravděpodobně jsem to dokonce, pro jednou uhodla správně. ,,Tady máš," podala mi Mathylda lahvičku. Já byla až příliš unesená krásou tohoto místa, že, jak jsem pohledem přelétala z jednoho kresleného obrázku, na druhý, jsem zapomněla, proč jsme sem vůbec přišly. ,,Co to je?" zeptala jsem se. ,,Na spaní," odpověděla Mathylda s úsměvem. Přikývla jsem. Povzbudivé vědět, že už mám i sklerózu. Napadlo mě, ale s úsměvem jsem si od ženy vzala lektvar na spaní a zamumlala prosté: ,,Děkuji." Pak, za doprovodu Mathyldy, která se snad bála, že bych se toulala v jeskynních, přestože mi dala lék, jsem se vrátila až k mému provizornímu lůžku. Rozhodla jsem se, že přece jen bude lepší se alespoň trochu vyspat a několika doušky jsem chladivou tekutinu vypila. Téměř okamžitě se mi začaly zavírat oči a já se propadala hlouběji a hlouběji, do spánku. Ještě jsem viděla Mathyldu, která tvrdohlavě počkala, než vyprázdním celý obsah lahvičky, a teprve potom spokojeně odešla pryč. Pak, sotva Mathylda zmizela z mého zorného pole, se mi oči naprosto zavřely a já usnula. Bohužel mě ale nečekal bezesný spánek, ale další noční můra...

Když jsem tu srst spatřila, okamžitě mi bylo jasné, že dotyčného, tedy spíš dotyčnou znám. Tmavě šedý- možná spíš černý kožíšek, s bílou oháňkou mohl patřit jen jednomu člověku a já si to také moc dobře uvědomila. Věděla jsem, že o téhle holce se mi zdálo. Takže přežila! Blesklo mi hlavou a ihned jsem si za tu poznámku chtěla dát pohlavek. Ovšemže dívka přežila, byla na naprosto živá. Zatím... Podle tržných ran, na jejích tlapách a ošklivé jizvě jsem usoudila, že se jí nevede moc dobře. To už jsem ale začínala zapomínat, kdo jsem já a místo toho jsem vnímala myšlenky té vlčí holky...
Když jsem táhla poslední vůz, s nákladem dříví, měla jsem už skutečně sto chutí to tady zabalit a odejít domů... Kdyby to tak šlo. Na kratičký okamžik jsem si vzpomněla na rodiče a sestru. Stýská se jim? Ale jakmile jsem se zahloubala víc, do svých vlastních myšlenek, přestala jsem se soustředit na vůz a nepatrně jsem zpomalila. Kapitán Green si toho všiml a mě nepřekvapilo, že mi uštědřil ránu bičem. Zatnula jsem zuby a ihned zrychlila. Mohla bych zkusit utéct. Po třetí... Jak velká je pravděpodobnost, že se mi to povede? Necelý týden tvrdé práce se na mně dost podepsal. Cítila jsem obrovský úbytek sil už teď a zahanbeně jsem si uvědomovala, že jsem na tom hůř, než někteří vlci, kteří zde strávili celé měsíce. A já chci pryč po pěti dnech. Mávla jsem ocasem, ale kapitán si toho nejspíš všiml a nepříjemně na mě sykl. Jako bych byla zvíře. Vůbec se mi nelíbilo zacházení s vězni. Celý den jsme museli tahat vozy, po okraj přeplněné dřívím, které kácela zase jiná vlčí četa. Pozdě večer jsme mohli jít spát, jen proto, aby nás ráno v pět hodin probudili ohlušujícím řinčením starých, zrezivělých zvonů a během dne jsme dostávali trochu najíst a s lepším jídlem, než je okoralý krajíc chleba, jsme nemohli počítat. Už jsme se blížili k dolům, což byla jedna z mála povzbudivých věcí. Za chvíli jsme vstoupili dovnitř a procházeli skrze temné, vykutané chodby dál do skladiště. Nejhorší tady bylo, že každý večer probíhalo vyřazování. Tenhle obřad mi naháněl hrůzu, už jen kvůli následkům; těsně, než jsme každý večer ulehli, prošla kolem nás skupina kapitánů a velitelů, kteří vybírali vlky s nejhorším zdravotním stavem. Ty pak odvedli okamžitě pryč do jiné místnosti, kde přečkali noc. No, a ráno... Vzali je do dolů, kde ještě nějakou dobu pracovali, za mnohem horších podmínek, než při tahání vozů, a pak... Odvedli je nad propast a zchodili je dolů, nebo je poslali do nejnebezpečnějších částí dolů, kde se často stávají nehody- tím byl váš osud tedy zpečetěn. Od momentu, kdy vlka vybrali, měl zhruba týden života. Takže shrnutí; kdo chce přežít, musí si udržet dostatek sil a utéct, dokud mu to zdravotní stav dovolí. S několika dalšími vlky jsme se konečně zastavili ve skladišti. Oddechla jsem si, teď už jsme měli konečně volno, tedy ne tak úplně... Zkousla jsem si ret a zaúpěla, při představě toho, jak mě vybírají. Bude to dobrý. Nevyberou tě. Vzpomeň si na Bridget, ta je na tom o dost hůř. Přesto mě to moc neuklidnilo, a když jsme se, už v lidské podobě jsme společně s dalšíma dvěma vlčicemi v mém věku procházeli kolem ostatních ještě zaneprázdněných vězňů, rovnou na místo shromáždění, cítila jsem se napjatější a nejistější, než v předešlých dnech. Ruce mě bolely, byla jsem samá modřina, pohybovala jsem se o něco pomaleji než mé dvě kamarádky a začínala jsem se obávat dnešního výběru stále víc a víc. Pak jsem si uvědomila, že je ale skutečně dost možné, že budu mezi přeřazenými vlky, a to i když prozatím vynechám svůj zdravotní stav. Green se docela dost naštval, když jsem se včera pokusila utéct. Ve velké hale, do které jsme po krátkém pochodu chodbami došly, už stála většina členů naší čety. Postavila jsem se úplně nakonec a hned mi došlo, že to nebyl nejlepší nápad. Green a další generálové procházeli kolem vlků a ne, že by šli hezky od začátku. Vzali to od konce dopředu. Green ušel pár kroků a okamžitě zastavil u mě, se svým typickým úšklebkem. Zarytě jsem hleděla do země a snažila se být nenápadná. Prosím, ať mě nevybere. Prosím! ,,Co tahle?" ukázal jeden kapitán na Dibbie, jednu z mých kamarádek, která zaujímala vojenský postoj těsně vedle mě. ,,Ta pracuje ještě dobře," odpověděl Green, který stále stál přede mnou. ,,A ta s modřinama?" ukázal tentýž kapitán na mě. Malinko jsem zvedla hlavu a všimla si, že Green se teď usmívá ještě mnohem, mnohem víc. Jak moc jsem toho kapitána nesnášela! ,,Ta už vypovídá službu, dokonce se dvakrát pokusila utéct," řekl Green. ,,Náhodou jsem jí viděl pracovat pilně. Pracuje lépe, než spousta jiných vlků, myslím že ta nám ještě bude k užitku," vmísil se do toho neznámý generál a já mu v duchu musela neskonale děkovat. Stejně to nebude o nic menší hajzl, než Green. Napomínala jsem se a trochu se zastyděla, za to, že takhle nadávám generálovi, který mi právě nejspíš zachránil život. ,,Jak že se jmenuje?" zeptal se neznámý. ,,Stacey. Stacey Lackettová," vyplivl Green mé jméno.