War of the wolves

12. Kapitola

Druhý den jsme se všichni sešli před Orianovou chalupou. Bylo teprve pět hodin ráno a já byla skutečně hodně unavená. Stoupli jsme si do dvou řad; v jedné jsme stáli my vlci a naproti nám byli fénixové. ,,Na co čekáme?“ ptala se zvědavě Ellie, která stála hned vedle mě. ,,No taky by mě to zajímalo,“ odpověděla jsem s úšklebkem. Jediné co nám teta řekla, bylo, ať dnes v pět hodin ráno čekáme všichni nastoupení tady. Na vysvětlení jsme však nemuseli čekat dlouho. Mezerou mezi oběma řadami prošli teta s Orianem. Vystoupali na podium, odkud mohli vidět na nás ostatní. Pak Orian promluvil; ,,Myslím, že víte, proč jsme se tady dnes sešli. Gongové uzavřeli spojenectví se Zaklínači… Doby, které přijdou, budou temné a bude nanejvýš potřebné mít spojence.“ Uvědomila jsem si, že to říká, jako by měla nastat válka. Možná že bude válka. Pomyslela jsem si hořce. ,,Vlčí tradice káže, že z každého klanu musí jít alespoň jeden zástupce. Všichni společně půjdou vysoko do hor pro relfus. Pak bude vykonán rituál spojenectví,“ ujala se slova teta. ,,Máme pro vás připravené batohy s jídlem a oblečení na cestu,“ přidal se věcně Orian. Další hodinu a půl pak probíhaly přípravy na cestu. Poté jsme si stoupli na okraji lesa a čekali na poslední tetiny pokyny; ,,Držte se stezky, ta vás dovede, kam potřebujete. Nezapomeňte odbočit vlevo do hor, ne vpravo do močálů. Ostatní byli od nás v úctyhodné vzdálenosti několika metrů a my se od nich vzdálili ještě kousek. Pak jsme se postavili do kruhu a chytli se za ruce. Dál už jsem cítila jen ten nepříjemný pocit, který jsem si pamatovala z včerejška. Najednou jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Byli jsme v lese; kolem nás rostly smrky, borovice a jedle. Ale neviděla jsem ani jediný listnatý strom. Na zemi se klikatila úzká pěšina, která mizela do nedohledna. Chystala jsem se vykročit, když mě Lilie zastavila; ,,Víte, proč každý smí jít tuhle cestu jen jednou?“ zeptala se s úsměvem, ,,Je to také důvod, proč jsme se nemohli jednoduše přemístit až k relfusu,“ pokračovala. Když viděla, jak se na ní překvapeně koukáme, vysvětlovala; ,,Na cestě je spousta překážek, které tu prý nastražili dávní králové vlků. Cílem je, aby všichni spolupracovali v jejich překonávání. Možná že to byli blázni, protože jsem slyšela o případu, kdy tu nějaká skupinka dokonce zemřela,“ zamyslela se Lilie a já cítila, jak mi mráz přebíhá po zádech. ,,Jak to, že toho o nás ví víc, než my?“ vztekal se potichu Jonathan. Lilie dělala, že si toho nevšimla a pomalu vykročila. My ostatní šli za ní. Zanedlouho už nám otrnulo a hlasitě jsme si povídali; nejdřív jsme museli mi s Jonathanem vykládat o životě vlků, takže jsem pochopitelně nechala mluvit Jonathana, který toho věděl víc. Pak byla na řadě Lilie; ,,Hmm,“ začala rozvážně a zkousla si ret jak přemýšlela, ,,Život víl může být až nepatřičně lehký. Já si vybrala něco jiného,“ povídala, ,,Jsem členkou Six clubu, což je parta magických bytostí…“ Six club? Zvláštní. ,,Kromě mě tam jsou i další víly; vodní víla Sara, ohnivá víla Sissi, Bella, která vládne přírodou, královna elfů Michi a můj mladší bratr James, který umí požívat elektriku a blesky, “ rozpovídala se, ,,Zabýváme se různými věcmi, od našich nepřátel, po bitvy, kde pomáháme přátelům…“ odmlčela se a vypadalo to, že chce něco dodat pak se usmála a ukázala na Jane; ,,S Jane se známe už delší dobu, pověz jim to,“ vybídla rusovlasou fénixku. Ta nejdřív protestovala, nakonec však začala vyprávět; ,,Nevyrůstala jsem jako ostatní fénixové, bydlela jsem totiž v malé chaloupce v lese s tatínkem. Uměla jsem číst psát i všechno ostatní, ale můj tatínek občas musel odjet do bitvy,“ vyprávěla a já si uvědomila, že to říká poněkud sklesle, ,,Jednou přišel dopis o otcově smrti a s dopisem i mapa,“ pokračovala, ,,Mapa mě dovedla k fénixům a také jsem se seznámila s Lilií. V jedné bitvě proti gongům, jsem jí potkala a myslela, že jí zabiju.“ ,,Jak to?“ chtěl vědět Jonathan, který upřímně doufal že příběh skončí Liliinou smrtí. Sice věděl, že to je nemožné, ale tahle malá víla mu očividně lezla na nervy. Nebylo to tak, že by si z ní dělal srandu, jako často ze mě, ale bylo vidět, že mu vadí, že Lilie zničila několik stromů v jeho teritoriu u jeho údolí. ,,No, vztekala jsem se, že mě to nebaví,“ řekla Lilie, ,,Měla jsem hlídat skupinku malých fénixek a mě to nebavilo, pak tam přišla Jane a byla naštvaná, protože jsem to vzala oklikou a ukázala jim některé zajímavosti z bitvy,“ řekla s úšklebkem. ,,Já se ale bála, že se vám něco stalo,“ oponovala Jane, ,,Vždyť jsme měli silové pole,“ nesouhlasila Lilie. Kolem poledne jsme se zastavili na oběd. Jonathan vytáhl z batohu studené párky a každý z nás si vzal dva. ,,Mňam,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, jak strašný mám hlad. Chvíli jsme všichni jen mlčky jedli, když jsme si uvědomila, že slyším potok. ,,Máte žízeň?“ zeptala jsem se. ,,Emily, tvoje teta říkala, že se máme držet stezky,“ připomenul Jonathan. ,,Neboj,“ je jen kousíček odtud. Kdoví, kdy narazíme na další a bylo by lepší se napít z potoka, než zbytečně plýtvat vodou, kterou budeme ještě potřebovat,“ připomněla jsem se vyskočila. Lilie vyndala z batohu hrnky, dva mi podala a řekla, že půjde se mnou. ,,Tudy,“ ukázala směrem, kterým jsme se hned dostali k potůčku. Tekla tam průzračná voda a já jsem hned znejistěla; ,,Nemůže ta voda být třeba otrávená?“ napadlo mě. ,,Neboj,“ odpověděla Lilie a naplnila hrnky po okraj vodou. Já ji napodobila, a pak už jsme se co nejrychleji vraceli k Jonathanovi a Jane. Rozdali jsme si hrníčky a pomalu upíjeli ledovou vodu. Potom jsme všechno sbalili a vydali se dál. Uvědomovala jsem si, že už se mi dál pokračovat nechce a že bych raději zůstala sedět na místě, nicméně jsme pokračovali dál. Vyprávěli jsme si další historky, ale atmosféra teď byla poněkud stísněná. Ani mně, a podle všeho ani ostatním se nechtělo dál. Každopádně jsme věděli, že musíme pokračovat alespoň do setmění a nikdo nic nenamítal. Já už se ani nedívala kolem sebe, prohlížela jsem si cestu. Byl to takový můj hloupý zvyk, který jsem dělala vždycky, když jsem věděla, že přede mnou je ještě kus cesty. Takhle mi to ubíhalo kupodivu trochu rychleji. Všimla jsem si, že na zemi se teď válí spadané listy. A to ještě ani není podzim! To počasí je fakt otravné… ,,Stát!“ vykřikla najednou Lilie. ,,Co je?“ zajímala se Jane, která během pochodu napůl usínala. ,,To vám nepřijde divné, že se tady válí listí?“ ptala se. ,,Co je na tom divného?“ nechápala jsem, ,,Počasí je šílený, ale s tím nic neuděláš,“ konejšila jsem Lilii. ,,Ne, ale vy to nechápete!“ vztekala se. ,,No jo, tak listí popadalo trochu dřív, co s tím naděláš…“ odpověděl znuděně Jonathan. ,,Tak se sakra koukněte kolem!“ vypěnila Lilie. Vzhlédla jsem a prohlédla si okolí. Kromě toho, že teď byly stromy uspořádány trochu jinak, se nic nezměnilo. Tázavě jsem se podívala na vílu, která se asi zbláznila. ,,To vám to pořád nedošlo? Všude kolem jsou jenom jehličnany. Viděli jste za celou dobu nějaký listnáč?“ zeptala se s vítězoslavným úsměvem. Znovu jsem se rozhlédla kolem. No jo! Docvaklo mi. ,,Takže tohle je první past?“ napadlo Jonathana, ,,Mohla by,“ souhlasila Jane. ,,Takže co uděláme?“ chtěla vědět Lilie, kterou zřejmě nenapadalo jediné řešení. ,,Mohli bychom to přeletět,“ navrhla Jane a ukázala na část cesty, která byla v délce několika metrů celá pokrytá listy. ,,Neřekl bych,“ odpověděl Jonathan, ,,Podle mě to není dobrý nápad, co mi víme, třeba přesně to chtějí.“ ,,Mohli bychom to prostě obejít,“ napadlo mě. ,,Tobě se ta cesta moc nelíbí co?“ odpověděl Jonathan, ,,Nejdřív půjdeme pro vodu do lesa a teď to chceš obcházet,“ řekl s širokým úšklebkem. ,,Co to prostě přejít? Třeba se nic nestane,“ vymýšlela, další možnosti Jane. Nakonec vypukla hádka… ,,Počkat!“ rozkřikla jsem se. Ostatní ihned zmlkli a poslouchali. ,,Co to je?“ špitla Lilie trochu vystrašeně. ,,Ať je to co je to, něco jsme provedli,“ odpověděla stejně vyděšeně Jane. Ozývaly se takové zvuky, které připomínaly cinkání. Vysoké pištivé cinkání. ,,Moje uši!“ vypískla jsem. ,,Neměli bychom utíkat, nebo tak něco?" napadlo Jonathana. ,,Rozhodně lepší zkusit někam utéct, než tady stát jako tvrdé y a čekat, než ta příšera, nebo co to je přijde sem.“ Souhlasila Lilie. A kudy?“ napadlo mě. Nechtělo se mi vracet, zároveň jsem fakt nechtěla jít přes tu cestu pokrytou listím. ,,Jasně že tam,“ odpověděl Jonathan, když si všiml že, se koukám směrem zpátky. ,,Obejdeme to,“ rozhodla Jane, ,,Rozhodně to není nejlepší nápad, ale teď už je stejně pozdě a je to nejrychlejší řešení. Oběhli jsme listy malou oklikou a dávali si pozor, abychom se nějak nezamotali do větví. Za chvíli jsme zase utíkali po cestě a cinkání bylo slyšet už jen vzdáleně. To však neznamenalo, že jsme zpomalili. Ba naopak jsme zrychlovali. ,,Proč se vlastně máme držet cesty?“ napadlo mě, když jsem si vzpomněla na fantasy knížku, která jakoby by byla přesně o tomhle místě. ,,Proč asi?“ odpověděl Jonathan, ,,Abychom se neztratili, když se ztratíš máš totiž čekat na pomoc, myslíš si, že tady by nějaká přišla?“ zeptal se s kyselým úsměvem. ,,Navíc nikdy nevíš, na co můžeš narazit,“ řekl a ukázal zpátky k místu, odkud se ozývalo cinkání. Po chvilce už jsme nemohli běžet dál, tak jsme jenom šli. Přemýšlela jsem o tom, že realita se neuvěřitelně opičí po knížkách… Nebo to bylo naopak? Za chvíli se začalo stmívat, a přestože jsme odhadovali, že nám zbývá několik hodin do úplné tmy, rozhodli jsme se, že musíme najít příhodné místo na přenocování. ,,Můžeme prostě přečkat noc na cestě a střídat se v hlídce,“ navrhl Jonathan, ale bylo vidět, že ani on sám tomu nevěří. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsme se chtěli všichni držet od cesty co nejdál. Ani jsme se tolik nebáli toho, co můžeme potkat v lese a že se můžeme ztratit… Větší hrůzu nám naháněl ten cinkavý zvuk, a ať ho vydávalo cokoliv, mohlo se to tiše plížit po pěšině za námi a čekat až usneme. V lese si nás to mohlo snadno splést s pařezy, ale na cestě… ,,Já šlápla do vody!“ vykřikla Jane. Rychle jsem vykouzlila světýlko a zjistili jsme, že je větší tma, než jsme si mysleli. Jane, měla jednu nohu ponořenou v bahnité vodě a my ostatní k tomu neměli daleko. Horší bylo, když nám došlo, že to není normální, trochu špinavá voda. Byla to totiž nechutná a zapáchající bažinná voda. Všichni jsme zbledli v matném kouzelném světle, když nám došlo, že jsme se dostali do močálu…