War of the wolves

15. Kapitola

Alersenie byla stvoření s lidskou hlavou. Měly rudé oči bez bělma a bez zorniček. Jejich vlasy- tedy jestli se to vůbec dalo nazvat vlasy, měly podobu kořenů, takže to ve výsledku vypadalo tak, že jim z hlavy rostou kořeny, což možná nebylo tolik vzdálené pravdě. Tělo vypadalo, jako lidské, ale měly kůži hustě porostlou chlupy. Většina Arslersenií byla oblečena v černých, krátkých šatech. No, asi to nebudou moc přátelská stvoření. Pomyslela jsem si hořce, když jsem pohledem přelétla všechny Alersenie. ,,Utíkejte!“ vykřikla Jane. Každý popadl svůj batoh a chystal se utéct pryč, jen já pořád bezradně seděla na místě. Noha mě sice bolela míň, ale silně jsem pochybovala o tom, že bych byla schopná chodit, nebo dokonce utíkat. Jonathan už udělal krok směrem pryč, když si vzpomněl na mě. ,,Už jsem myslela, že mě tady necháte,“ řekla jsem naoko uraženě. Jonathan se na mě široce usmál, zvednul mě a utíkali jsme pryč. Pohlédla jsem dozadu a udělalo se mi špatně. Alersenie byly jen pár metrů za námi a vypadalo to, že si chystají nějaké pořádné kletby. ,,Hory,“ vydechla šťastně Lilie, která běžela před námi. Koukla jsem se daným směrem. Hory! ,,Vadí Alerseniím sníh?“ zeptala jsem se Leah, která měla co dělat, aby nám vůbec stačila. Chudák. Několik dní bloudění močálem a ztratit vědomí. Hned na to pak utíkat. To bych se zbláznila. ,,Ně.. Někdy ano, moc ho nemusí, ale pokud mají pádný důvod se vydat někam, kde je zima, nemají s tím problémy,“ odpověděla Leah. ,,Tady zahneme,“ rozhodla Jane. Cesta se zde rozdělovala; jedna vedla zpátky do močálů. Brr. A druhá vedla do hor. Vydali jsme se směrem do hor a již po chvíli mi došlo, že se viditelně ochladilo. Přitáhla jsem si svojí napůl zničenou a příšerně špinavou mikinu víc k tělu a přála si, aby nám Alersenie daly co nejdřív pokoj. ,,Zima co?“ zeptal se mě Jonathan s úšklebkem. Zavrtěla jsem hlavou a on se začal široce usmívat. Chvíli jsme ještě utíkali, když mí přátelé začali zpomalovat. Nechtělo se mi je komandovat- sama jsem nic nedělala, ale teď jsme se opravdu courali. ,,Něco mě napadlo!“ vykřikl najednou Jonathan, ,,Jednak jsme vysoko, tak to bude jednodušší, ale mohli bychom vyrobit mlhu. Pak by nás Alersenie těžko hledaly,“ vysvětlil s rozzářenýma očima. ,,No nevím,“ řekla Lilie pochybovačně. ,,Alespoň to můžeme zkusit,“ přidala se Jane. ,,Vodní vílu tady nemáme, takže to je na vlcích,“ řekla Leah zamyšleně. Zastavili jsme, ale ihned nám došlo, že to nebyl nejlepší nápad. Alersenie okamžitě zrychlily a teď byly hrozně blízko. Jonathan mě postavil a já si stoupla jen na zdravou nohu. Natáhla jsem ruce a představovala si, jak z nich vylétají obláčky mlhy. Mlha, která se okamžitě rozšíří do celého okolí. Za chvíli jsem ucítila, jak mi ubývá energie. Ale mlha se povedla. Ukončila jsem kouzlo a strčila si ruce do kapes. Jonathan se ještě chvíli snažil udělat mlhu hustší, a pak jsme se rychle vydali dál. Jonathan mě nesl, ale za chvíli to vypadalo, že si všichni budou potřebovat odpočinout. Cesta byla stále strmější a brzy jsme šli jen po úzké pěšince, namačkaní u kraje skal, jelikož pod námi se rozprostírala obrovská propast, ze které jsem si vůbec nepřála spadnout. ,,Nechcete si odpočinout?“ zeptala jsem se soucitně. ,,A kde asi? Já třeba nechci sedět na cestě, usnout a najednou spadnout tam dolů,“ odsekl mi Jonathan. ,,A co třeba támhle?“ navrhla jsem a ukázala k místu, dost prostornému, abychom se tam všichni vešli a nehrozilo, že někdo z nás “slítne“ dolů. ,,Hmm to už je lepší,“ souhlasil Jonathan. Všichni jsme se posadili do kruhu a odpočívali. ,,Co se ti vlastně stalo s nohou?“ zeptala se mě najednou Leah. ,,Vlastně sama nevím. Jeden Ering mi na ní dupl,“ řekla jsem zamračeně. ,,Můžu se na to podívat?“ zeptala se Leah a vytáhla odněkud malý pytlík. ,,Co v tom je?“ zajímala jsem se. ,,Bylinky,“ odpověděla Leah, ,,My nymfy se hodně zabýváme léčitelstvím.“ Přikývla jsem a povytáhla nohavici svých kalhot ke kolenu. Noha byla trochu zakrvácená, ale jinak vypadala v celku normálně. Leah se trochu zamračila a natáhla ruku asi dvacet centimetrů nad mou nohu. Zavřela oči a úporně se soustředila. ,,Je to v pořádku, máš jí jenom naraženou,“ řekla po chvíli docela vesele. Vytáhla z pytlíku několik bylinek a podala mi je do ruky; ,,Obvaž si to a ty bylinky si na to dej,“ poradila mi. ,,Dobře, moc díky,“ odpověděla jsem s úsměvem. Vytáhla jsem z batohu obvaz, který nás teta Lisa přinutila vzít s sebou, i přes všechny naše protesty. Rozdali jsme si hrnky s vodou a já se trochu napila. Zbytek vody jsem si vylila na nohu, abych se zbavila zaschlé krve. Pak jsem si na nohu položila bylinky a pečlivě ji obvázala. ,,Můžeme pokračovat?“ zeptala se Lilie. Všichni přikývli. ,,Myslím, že bys už mohla jít,“ řekla mi Leah s úsměvem, ,,Ty bylinky fungují velmi rychle,“ dodala. Široce jsem se na ní usmála a postavila jsem se. Opravdu se mi šlo celkem dobře, akorát jsem trošku kulhala. Šli jsme dál celé odpoledne a doufali jsme, že bychom mohli brzy najít relfus. Najednou jsme uslyšeli jakýsi skřek. Všichni jsme ztuhli hrůzou, jelikož to vypadalo, že stvoření, které skřek vydává, je velmi blízko. ,,Co to bylo?“ zeptal se Jonathan. ,,To nevím, ale radši bychom měli jít potichu,“ odpověděla Leah. My ostatní přikývli a šli jsme dál. Najednou jsem o něco zakopla a padala jsem dolů. Chytla jsem se skalní římsy a pode mě spadalo několik balvanů. Pohlédla jsem pod sebe, zatočila se mi hlava a málem jsem se pustila. Sakra! Jsme hrozně vysoko! Pode mnou byla obrovská jáma a já ani nechtěla přemýšlet o tom, co čeká na dně. ,,Emily?“ zeptala se Jane, trochu vystrašeně. ,,Mohli byste mě vytáhnout?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem. Jonathan mi podal ruku a vytáhl mě nahoru. ,,Díky,“ zamumlala jsem. Pak jsme pokračovali dál. K večeru jsme dorazili ke vstupu do jeskyně, ve které se podle Lilie nacházel relfus. Všichni jsme si oddychli a doufali, že už máme větší část cesty za sebou.

XXXXX

,,Kdo jde první?“ zeptala jsem se. ,,Tak jdi Emily,“ pobídl mě Jonathan. Ostatní horečnatě přikyvovali, takže jsem jako první vykouzlila bledě modré světýlko a vešla do jeskyně. Bylo brzo ráno a my se právě chystali vydat dál. Předešlou noc jsem si konečně pořádně odpočinula, takže mi ani nevadilo, že musím jít první. ,,Víš to, že ten, kdo jde úplně vepředu, umírá nejdřív?“ zeptal se mě Jonathan, s andělským úsměvem na tváři. ,,Jéé, to zní, jako povolání pro tebe, nechceš se se mnou vyměnit?“ oplatila jsem mu to. ,,Ani ne,“ odpověděl, ,,Ale Lilie by možná chtěla,“ řekl s neskrývanou radostí, že by se mohlo víle něco náhodou stát, a že bychom od ní měli pokoj. ,,Nech jí,“ řekla jsem mu. Lilie se na mě široce usmála a po Jonathanovi vrhla vražedný pohled. Procházeli jsme jeskyní a kolem nás byly stalagmity a stalaktity, ze kterých tu a tam odkapávaly kapky vody. Jonathanovi se dokonce stalo, že uklouzl na mokré zemi a my ostatní z toho měli záchvat smíchu a ani po deseti minutách jsme se zcela nevzpamatovali. Šli jsme pořád dál a dál, a jelikož jsme neviděli na slunce, nemohli jsme ani odhadnou, kolik je hodin. ,,Nevíte někdo, kdy bude poledne?“ zeptala se Lilie znuděně. ,,Poledne už přece bylo, spíš bych chtěla vědět, kdy bude devět hodin večer,“ nesouhlasila Jane. Ačkoliv byla jeskyně krásná a stále jiná, po nějaké době nás to začalo opravdu nudit. ,,Já si chci odpočinout,“ zakňourala jsem. Ostatní souhlasili, tak jsme složili všechny věci na hromadu a sedli jsme si. ,,Jak daleko to ještě může být?“ napadlo Leah. ,,Myslím, že moc daleko ne,“ odpověděl Jonathan, s pohledem upřeným někam za nás. Podívala jsem se tím směrem a všimla si, že zpoza rohu svítí zlatavé světlo. Buď je to východ, nebo náš cíl! Rychle jsem se postavila a sebrala ze země svůj batoh. Hodila jsem si ho přes jedno rameno a vyběhla za Jonathanem, který byl pár kroků napřed. Ostatní pořádně nechápali, co se nám stalo, ale vyběhli v těsné blízkosti za námi. Zahnuli jsme a ocitli se na kraji malé, kruhové místnosti. Byla celá osvětlena zlatavým světlem, díky němuž jsme si mohli vše dobře prohlédnout. Strop byl do tvaru polokoule a uprostřed místnosti stál sloup, na němž ležel malý, na jednom konci ostrý, šedý kámen. ,,My jsme to našli,“ vydechla šťastně Jane. Pak jsme se všichni hlasitě rozesmáli.