War of the wolves

31. Kapitola

Už z dálky jsem mohla pozorovat opuštěné vlky, kteří nikdy nepoznali, jaké to je mít smečku, a kteří to pravděpodobně ani nikdy nepoznají. Bylo mi okamžitě jasné, že pokud nechci vzbudit nechtěnou pozornost, budu se muset přeměnit. Ta bílá srst by byla nenápadná leda tak na severním pólu. Chvíli jsem se soustředila na to, že chci být zase člověk, a zanedlouho jsem už stála v lese, s pytlem ruce a bála se dokonce i nadechnout, aby mě někdo nezahlédl. Tak, co udělám s tím pytlem? Nech ho tady, někde dobře ukrytý. Jen by ti překážel. Dobře, dobře. Rozhlédla jsem se kolem sebe a začala jsem očima pozorně prohledávat terén, abych si ujasnila, jakou strategii tentokrát zvolím. Nacházela jsem se v jehličnatém lesíku- rostly tu stromy vcelku podobné borovicím a smrkům, kromě nich ale i mnohanásobně větší množství jiných stromků, které jsem do teď nikdy neviděla. Všude přede mnou byla spousta vlků, kteří táhli vozy naložené dřívím. Pak tu ale byli i vlci, kteří ve svých lidských podobách stáli u stromů a za pomoci dřevěných pil káceli stromy. Zamyslela jsem se. Moje barva srsti jasně vylučovala možnost nenápadného přidání se k vlkům, jež táhnou dříví, takže mi zbývalo jediné... Pytel jsem položila ke dvěma borovicím, které stály těsně blízko u sebe a jejich kořeny tvořily jednoduchou skrýš, kterou později jistě najdu, ale ne tak nápadnou, aby přilákala někoho z kapitánů. Pak jsem přešla k nejbližší skupince vlků- dřevorubců, abych se k nim přidala. ,,Co tady chceš?" zeptal se mě jeden kluk, když jsem chytla pilu. ,,Jdu vám pomoct," řekla jsem s úsměvem. ,,Utéct?" zeptala se dívka, nápadně podobná tomu chlapci, který na mě prve promluvil. Provinile jsem se usmála. Šla jsem pomoct někomu utéct, ale bohužel ne jim. ,,Ty jsi nová?" zeptal se mě další kluk, který mohl být maximálně o rok starší, než já. ,,Ehm... Ano, jo, jsem," drmolila jsem nejistě. Nechci jim lhát. Jestli nechceš vzbudit podezření, nezbývá ti nic jiného. Musí si být stoprocentně jistí, že jsem jen další vlk, kterého chytili. Prudce jsem zatáhla za pilu a vzápětí sykla bolestí. ,,Co je? Snad jsi nám přišla pomoct ne?" ušklíbl se ten druhý kluk. Vrhla jsem na něj kyselý pohled, pevně rozhodnutá, že mu nebudu odpovídat. Blbý rameno. Blbý šíp, blbého ducha jménem Aurelius! Pomyslela jsem si a samovolně jsem se otřásla při vzpomínce na šípy, které po mě bez váhání střílel. Znovu jsem popadla pilu a tentokrát zatáhla pomaleji, jenže téměř okamžitě jsem pocítila novou vlnu bolesti a měla jsem chuť opět pilu pustit. Už jsem se chystala zahájit třetí pokus, když jsem si všimla opodál stojící Stacey. Její srst byla zcela nezaměnitelná, jenže vlčice vypadala poněkud zuboženě. Mnohem hůř, než ve snu, ale to mohlo být také tím, že jeden z kapitánů- pravděpodobně Green, který seděl na naloženém voze, na ní hulákal, ať přidá, že je příliš pomalá. Chudák! Uvědomila jsem si, že tak zbídačeného vlka jsem ještě nikdy neviděla. ,,Kam zíráš?" zeptal se mě první kluk, který si mě stále měřil zkoumavým pohledem. ,,Nikam," odpověděla jsem a rychle jsem sklopila pohled, abych měla v zorném poli pilu. Kluk povytáhl obočí, ale dál už se tím nezabýval, za což jsem mu byla vděčná. Chvíli jsem se snažila soustředit jen na pilu a strom, jenže nemohla jsem si pomoci a musela se stále dívat Staceyným směrem. Konec konců nesměla jsem ji ztratit z dohledu, pak už bych ji jen těžko hledala. ,,Ta holka se jmenuje Stacey Lackettová. Dvakrát se pokusila utéct, ale obojí bylo marné, jen docílila toho, že ji nesnáší Green," pošeptal mi někdo do ucha tak, abych to slyšela jen já. Překvapeně jsem se na dotyčného podívala. Měl krátce zastřižené, blonďaté vlasy, snědnou pleť a olivově zelené oči-, ,,Vím, že tě nechytli. Přišla jsi sama a chceš zachránit jí," řekl a pokynul hlavou ke Stacey, ,,Až budete utíkat, počítejte s tím, že já půjdu s vámi," dodal tiše. Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách a po celém těle vyskakuje husí kůže. ,,Můžu zajít za Greenem a o tvých plánech mu povědět. On se o tebe potom postará. Myslím, že tě pošle do dolů, nebo tě rovnou zchodí do propasti. Po pravdě nemyslím si, že s tím svým břichem bys nám byla k užitku," sdělil a arogantně se ušklíbl. Cože? Do háje! Jak to může vědět? Překvapeně jsem se na něj podívala. Nemohla jsem se nadechnout. ,,Aurelius není moc přívětivý co?" zeptal se. Věděla jsem, že rudnu. Vzteky. Chtěla jsem ho poslat pryč. Začít na něj ječet, a vymlátit z něj, odkud to zjistil... Ale zmohla jsem se jen na tiché: ,,Jak to víš?" Pak jsem od něj rychle odvrátila zrak, aby si mého zděšení nevšiml zbytek skupiny. ,,Chceš utéct," zeptala jsem se ho a on přikývl. Tentokrát jsem byla já, kdo se umíval, ,,Tak jdi. Prostě odejdi pryč," řekla jsem mu a mávla rukou směrem k lesu, pro větší důraz. ,,Taky, že půjdu," odvětil, ,,Ale až s tebou a Stacey," sdělil mi a věnoval mi andělský úsměv. Stejně tě s sebou nevezmu. Pomyslela jsem si hořce a snažila se nedát na sobě znát jakékoliv emoce. V hlavě mi ale ve skutečnosti vřeštěl poplašný systém- Jak se to mohl dozvědět? Jak? ,,Jsem Peter," představil se ještě. ,,Emily," odpověděla jsem poněkud podrážděně. ,,Já vím," odsekl mi s úšklebkem.