War of the wolves

30. Kapitola

Po několika prvních hodinách svěží chůze, nerušené žádnými příšerami, ani ničím jiným se postupně vytrácel pocit nervozity- předtím se mi zdálo, jako by v mém břiše létali motýli, ale to už naštěstí s každým krokem víc a víc mizelo. Dělala jsem pravidelné zastávky, abych se napila, případně najedla a odpočinula si. Ale také proto, abych si vyměnila obvaz na břiše. Všechno ostatní se zcela zahojilo, jen břicho ne. Zbyla tam malá, tenká jizva, která zůstala po tom, co mi Mathylda ránu zašívala. Snažila jsem se na to nemyslet, protože pokaždé, když jsem si představila Mathyldu s jehlou v ruce, jak vyšívá ornamenty na mé břicho, můj žaludek chtě, nechtě udělal kotrmelec. A nebylo to kvůli nedůvěře, kterou bych vkládala k Mathyldiným léčitelským schopnostem- to vůbec ne, spíš jen kvůli tomu, že lék měl zahojit všechny rány. Takže to břicho vůbec nemělo nárok na to, aby i sebe míň bolelo. Pak, jak jsem tak bezstarostně pokračovala dál a cestou jsem nepotkala vůbec nikoho- viděla jsem jen několik pestrobarevných, drobných ptáčků, kteří se podobali kolibříkům, jak přeletují z jednoho stromu na druhý, se mi ten klid začínal zdát až podezřelý. Předpokládala jsem, že cesta k Dolům hrůzy bude plná nástrah, které mají odradit nežádoucí návštěvníky. A tahle domněnka se po chvíli skutečně potvrdila. Právě jsem se dívala na oblohu, na které se hromadily černé mraky, které slibovaly pořádný déšť. Opravdu jsem nechtěla, aby pršelo, a to i z toho důvodu, že jsem od Mathyldy dostala nový vak, který stařenka během chvilky zaplnila chutnými, trvanlivými jídly, a já vážně neměla chuť na další mokré jídlo. Teď už jsem ale nemohla dál přemítat o dešti, protože když jsem chvilku sledovala mraky, zpustila jsem své nohy z přísného dohledu a za to jsem taky měla tvrdě zaplatit... V jeden moment jsem si všimla, že se mi do něčeho zamotala levá noha. A v druhý moment, ještě než jsem si to stačila pořádně uvědomit a pak nějak zareagovat, jsem už ležela napnutá na zemi, s nohou zamotanou do nějaké plazivé rostliny. ,,Sakra," zasupěla jsem a vrhala vražedné pohledy na tu křovinu, která můj pád způsobila. Bohužel to ale nebylo všechno, Ještě jsem ani nohu nevymotala a napadlo mě podívat se před sebe, jestli jsem nenatropila moc velký hluk a nepřilákala tudíž nějakého hlídače. Ehm, asi jsi přesně to udělala. Skoro jsem slyšela nějaký hlásek, jak mi ta slova našeptává do ucha- přímo přede mnou totiž stál poměrně vysoký, hubený muž. Tedy za předpokladu, že to byl muž... Vypadal dost zvláštně, jeho mátově zelená pokožka se přízračně leskla, ačkoliv nesvítilo žádné slunce. Jeho lokty pokrývaly drobné šupiny, které byly u zápěstí docela maličké, ale jak se blížily k rameni, stále se zvětšovaly... Obludka na mě třeštila své tři obrovské, tmavě modré oči- barvou se velmi podobaly noční obloze. To ale nebylo to nejhorší- muž pravděpodobně nebyl zvyklý na lidské oblečení, jelikož si zvolil dámský zimní kabát. Dlouhá skořicově hnědá látka končila někde nad jeho kotníky a nahoře, u krku měl bílý kožíšek, který by byl jistě velmi příjemný... kdyby byla zima. Ještě zarážející ale byl klobouk, který měl muž naražený co nejvíce na své podlouhlé hlavě. Tahle čepička vypadala, že si ji muž přivezl z Hollywoodu, protože naprosto stejné klobouky nosí dobrodruzi, kteří se vydávají na různé, divoké výpravy do neprozkoumaných džunglí. ,,Co chceš?" zeptal se mě chraplavým, hrdelním hlasem. ,,Dobrý den pane Ehm-" ,,Hans," objasnil tříoký muž, ,,Jsem Hans, jeden ze zdejších hlídačů," oznámil mi, možná až přehnaně sebevědomě. To už jsem ale měla nohu zcela vymotanou, a tak jsem se postavila a překvapeně zjistila, že Hans je o dost vyšší, než se na první pohled zdálo. Celého hlídače jsem si tedy ještě jednou, důkladně prohlédla a obzvlášť obezřetně jsem přejížděla pohledem po dlouhém kopí, které Hans křečovitě svíral v pravé ruce. ,,Neodpověděla jsi," upozornil mě hlídač, s jedním obočím vysoko povytaženým. ,,Cože?" nechápala jsem. ,,Co tu pohledáváš?" zopakoval netrpělivě otázku. Aha. Myslím, že když mu řeknu, že jdu osvobodit jednoho vězně, rovnou spustí poplach, takže s nenápadným proplížením až k Dolům se mohu rovnou rozloučit. Povzdechla jsem si. Jestli se tam chci dostat, budu to muset udělat tak, aby to nezjistil. Kdo ví, jestli si nezapisuje jména všech, kteří tudy projdou do nějakého notýsku, který večer odevzdá lidem, kteří se o mém příchodu nesmí nikdy dozvědět? Přinutila jsem se vykouzlit na tváři nevinný úsměv. Byl sice nucený a většina lidí by ho ihned prokoukla, jenže Hans si pravděpodobně myslel, že je vše v nejlepším pořádku. ,,Promiňte, kde jsem? Šla jsem na výlet a navštívit mé příbuzné, nečekala jsem, že bych se mohla dostat někam, kde nemám co pohledávat," řekla jsem a pro větší efekt jsem co nejledabyleji ukázala na oštěp. V duchu jsem se ale okřikovala. Vůbec neumíš lhát! Takhle jsi mu přímo prozradila, že se chystáš udělat něco nekalého. Sklapni! Hans si mě zkoumavě měřil a nevěřícně zíral na můj vak s jídlem. Jasně že mi nevěří! Neoklamala bych ani to nejtupější zvíře, natož pak magickou bytost! Dělala jsem, že jsem si jeho pohledu nevšimla a vytáhla jsem mapu, kterou jsem pro všechny případy měla zastrčenou v postranní kapse pytle, což se teď rozhodně hodilo. Sundala jsem pásku, kterou byla mapa v půli převázaná, aby zůstala srolovaná. Pak jsem zažloutlý papír v ruce rozložila a horečnatě pátrala po jakémkoliv místě, které leží v blízkosti Dolů hrůzy. S vítězoslavným úsměvem jsem prstem bodla do jedné malé tečky, u které bylo černým inkoustem psáno: Zelfirn. ,,Nejdu snad správně?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl alespoň trochu panicky. ,,Ty jdeš do Zelfirnu?" zeptal se Hans a já viděla, že nezbývá mnoho, aby mi uvěřil. ,,Ehm jo, jasně," zamumlala jsem. Tak, teď tomu nasaď korunku! Když si budeš vymýšlet něco alespoň trochu věrohodného, měl by to spolknout i s navijákem. ,,Víte, moje teta bydlí v Zelfrinu a má narozeniny. Měla jsem dnes přijít, abych stihla její oslavu..." blábolila jsem a doufala, že vypadám beznadějně. ,,Jestli ale jdu špatně..." popotáhla jsem a v duchu děkovala jeskyním. Podle všeho jsem nastydla a budu mít rýmu, což ale v tento moment rozhodně nebylo na škodu, už jen proto, že teď jsem se mohla "rozbrečet" a obalamutit tím Hanse. To ale vůbec nebylo nutné, protože Hansovi se na tváři mihlo pochopení a hlídač pak s úlevou vydechl. Mé zlomyslné já se ušklíblo, ale zároveň jsem pocítila výčitky svědomí... Chceš Stacey zachránit nebo ne? Laskavě si to srovnej. Jestli ano, tak si uvědom, že s pravdou by ses tady moc daleko nedostala. ,,Zelfrin je opačným směrem, muselas ho nějak minout," řekl Hans a skoro bych přísahala, že se povzbudivě usmál. Začínalo mi ho být čím dál víc líto... Takhle ho obalamutit... Dost! Už na to nemysli, nebo se ještě zhroutíš! Přece nenecháš Stacey jen tak napospas Greenovi! ,,Když půjdeš tudy, stále rovně, nemůžeš to minout," sdělil mi a ukázal na pěšinu, po které jsem měla jít, ,,Pokud si pospíšíš, nejpozději za čtyři hodiny budeš v Zelfrinu," ujistil mě a já se na oplátku zářivě usmála. ,,Moc vám děkuji." ,,Ale to nestojí za řeč," odpověděl Hans a mávl rukou, ,,Ale pospěš si, ať na tebe zbyde dort." Chce se mě zbavit, takže bych měla radši rychle zmizet. Uvědomila jsem si, poté, co jsem si všimla Hansova mírně podrážděného podtónu. ,,Na shledanou," řekla jsem, co nejmileji to šlo, otočila jsem se a aniž bych čekala na odpověď, jsem hrdě odkráčela pryč. Musela jsem vypadat trochu hloupě a namyšleně, ale rozhodně jsem si nechtěla nechat od nikoho poroučet... Napadlo mě, že Jonathan by se mému chování jistě zasmál a při vzpomínce na jeho upřímný úsměv mě bodlo u srdce. Vydrž, Jonathane. Brzy se vrátím. Za pár dní už bude všechno jako dřív... Hans se za mnou ještě díval upřeným pohledem, který prozrazoval, že je rád, že konečně odcházím a já cítila, že jeho oči mě do zad propalují zabijáckým pohledem. To ti dám mě poslat pryč. Jen si nemysli, že ses mě zbavil a já teď odejdu. Kysele jsem se usmála, zatímco jsem se snažila uniknout Hansovým pátravým očím. Na moment mě napadlo, že tříoký hlídač toho asi vidí víc, než dvouoký a proto si sem najali zrovna Hanse, pak jsem si ale uvědomila, že tahle myšlenka je vlastně takový hloupý a neslušný vtip, který by mohl urážet víceoké obludy, tak jsem radši nepatrně zatřásla hlavou, abych ji měla naprosto čistou a mohla se naplno soustředit na můj nadcházející úkol. Sotva jsem se ztratila v nepřehledných houštinách a byla schovaná za stromy, uklidila jsem mapu, kterou jsem až do teď pevně držela v ruce, do pytle, který jsem následně hodila na zem. Zhluboka jsem se nadechla a zase pomalu vydechla. Od posledního úplňku jsem se do své vlčí podoby nepřeměnila. Sice to nebyla kdovíjak dlouhá doba, ale připadalo mi to jako věčnost- tedy měla jsem pocit, jako by se v momentě, kdy Jonathana zasáhl oštěp, můj život rozpoltil na dvě části. Jedna byla předtím, a druhá byly události, které následovaly po tom okamžiku, kdy mi oznámili, že Jonathan zemře- výprava do země za Zrcadlem, hřbitov... Trošku jsem se bála, co by přeměna mohla udělat s mým břichem- netušila jsem, co se stane... Znovu jsem se nadechla a pak se přeměnila... Kosti se mi prodlužovaly a zkracovaly podle potřeby, ale břicho se naštěstí neozvalo a teprve, když jsem stála na všech čtyřech bílých tlapách, mohla jsem naplno vnímat ten báječný pocit, o který jsem se poslední týden okrádala. Ačkoli to bylo nebezpečné a neuvážlivé, neodpustila jsem si jedno dlouhé, spokojené zavytí. Bylo na čase zpustit plán. Záchranou misi, jejímž koncem bude při troše štěstí návrat- za doprovodu Stacey, domů, k tetě Lise, za Jonathanem...