War of the wolves

27. Kapitola

Pomalu jsem procházela jeskyní. I při sebemenším zvuku, který jsem způsobila třeba šlápnutím na kamínek, jsem se lekla. Na každém kroku mohlo číhat nebezpečí. Bílé světlo vrhalo na zdi strašidelné stíny a já věděla, že kdyby na mě teď někdo zezadu bafl, určitě bych dostala infarkt a nejspíš bych se z toho nikdy nevzpamatovala. Pomalu jsem postupovala dál a zanedlouho se dostavil tísnivý pocit. Zdálo se mi, jakoby se stěny blížily k sobě a chtěli mě rozmáčknout. Točila se mi hlava a prahla jsem po světle. Slunečním světle, a čerstvém vzduchu. Věděla jsem, že když tady zůstanu ještě chvíli, udusím se. Nemohla jsem se nadechnout. Zamotaly se mi nohy a já spadla na zem. V hlavě mi cukalo. ,,Takhle to nejde Emily. Jak je to dlouho, co ses naposledy napila?" promluvila jsem nahlas a s těmi slovy popadla pytel s jídlem od Alii. Nepila jsem posledních několik hodin. A nejedla ještě déle. Vyndala jsem čutoru a několika krátkými doušky jsem se napila. Ihned se mi ulevilo. Zavřu oči. Jen na chvilku zavřu oči a odpočinu si. Pak budu pokračovat. Jenže ta chvilinka se prodloužila na neurčito. Nechtělo se mi dál, hlava mě bolela, až jsem nakonec usnula.

Když jsem spatřila tmu, nejdřív jsem se lekla. Pak mi došlo, kde jsem a co zde dělám. Mávla jsem rukou, ale nic se nestalo. Žádné světlo. ,,Cože?" zpanikařila jsem hned. ,,Proč to nejde? Přece nebudu chodit v jeskyních po tmě!" Znovu a znovu jsem zkoušela mávat rukama a vyčarovat zářivou kouli. Pak jsem se pokusila lusknout prsty a zažehnout plamínek ohně. Všechno bylo marné. ,,Prosím! Potřebuji světlo!" zařvala jsem do temnoty. Sotva jsem to vyřkla, někde v dálce se rozsvítilo jakési oranžové světýlko. Bylo tak vzdálené, že jsem se skoro divila, že ho vidím. Také to muselo znamenat, že jsem v obrovském prostoru, ne v úzkých chodbičkách, jaké jsem si vybavovala. Půjdu za tou září. Sice tam možná čeká smrt, ale lepší jít na smrt, než jen sedět na místě a panikařit. A tak jsem se bez světla vydala k vzdálenému bodu světla. Okamžitě mi mělo dojít, že to nebyl dobrý nápad. Cestou jsem neustále zakopávala o kameny a nejspíš i zničila několik krápníků. Krápníky to přežijí, ale Jonathan ne. Připomínala jsem si. K cestě se po nějaké době přidaly i zvuky, které mi něco blízce připomínaly. Nemohla jsem si ale vzpomenout, co. Tedy až do té doby, kdy jsem zahučela do vody. Po pás jsem se vykoupala v řece. ,,Je to se mnou možné?" zaklela jsem. Rozhodla jsem se vyškrábat na břeh tak, že jsem se chytla jednoho velkého balvanu na svahu, ze kterého jsem před chvilkou musela sejít dolů. Jak se mi mohlo povést jen tak spadnout do vody? Šla jsem přeci rovně. Pořád v pohodě, po cestě... A najednou stojím ve vodě! Zapřáhla jsem se za balvan a pokusila se tak vytáhnout nahoru. Jenže kámen, který jsem si vybrala, zřejmě nedržel dost pevně. Jakmile jsem za něj trochu víc zatáhla, povolil a já s hlasitým žbluňknutím spadla zpět do vody. To ale ještě nebylo vše. Balvan, společně s dalšími, menšími, popadaly do vody. Super! Mohla bych si dát přezdívku Ničitelka jeskyní! S vypětím všech sil jsem se nakonec dostala na břeh. Tašku jsem měla stále přehozenou přes rameno, ale odhadovala jsem, že většina potravin bude mokrá, tudíž k jídlu nepoužitelná. Mokré oblečení, zničené jídlo, mám s sebou ještě vůbec něco použitelného? Přemýšlela jsem zničeně. ,,No tak, Emily vzpamatuj se," promluvila jsem sama k sobě, zatímco jsem si ždímala vlasy. Lidi, kteří mluvili sami se sebou, jsem vždycky vnímala, jako šílence. V posledních hodinách se mi však samomluva zdála, jako přijatelné a navíc jediné řešení. Chvíli jsem zůstala ležet na zemi, a až poté jsem se donutila vstát. ,,Už ale nepadej do řek," přikázala jsem si a pomalu postupovala dál. Jak velká je možnost, že jsem se zbláznila? Asi hodně velká. Zanedlouho jsem však konečně došla ke zdroji světla. A ono to vlastně ani nebylo tak úplně světlo... Ve zdi byl otvor kruhovitého průřezu a odtamtud se linula oranžová záře. Nejistě jsem se naklonila dopředu, abych viděla dovnitř- vypadalo to, jako podzemní skluzavka. Podzemní dráha! Ano, tohle určitě musí být podzemní dráha! ,,Tak a teď tam mám jako vlézt?" nechápala jsem. Po pravdě se mi vůbec, ale vůbec nechtělo projíždět nějakou skluzavkou. Vždyť jsem ani nevěděla, co čeká na druhém konci. Povzdychla jsem si. Nemám jinou možnost... Zpátky už se vrátit nemůžu a navíc bych východ nenašla, ani kdyby tu ještě nějaký byl. Opatrně jsem se nasoukala dovnitř. Odrazila jsem se rukama a už jsem se řítila nesnesitelnou rychlostí někam dolů, do neznáma. Zatímco jsem nenávratně sjížděla dolů, vnímala jsem najednou několik věcí. Takže zaprvé, byl to zvláštní a neodolatelný pocit, vlasy za mnou vlály a já se cítila tak bezstarostně, že to snad ani nebylo možné. Za druhé jsem se bála. Nemohla jsem vědět, co může čekat dole. Klidně tam mohlo být něco- pravděpodobně nějaká obdivuhodná příšera, která by jen čekala, až vypadnu z téhle roury a ,,Chramst!" spolkla by mě, bez jediného mrknutí oka. Najednou jsem si všimla, že kus ode mě je zatáčka. Vlastně teď už jsem byla přední. Lehce jsem se nahnula na pravou stranu a projela zatáčkou bez úhony. Tím však nebezpečí nekončilo. Vlastně zde spíš začínalo. I když, lidé, kteří mají rádi pavouky, by možná jásali a skákali radostí. Já však k těmto nadšencům nikdy nepatřila. A tak, když jsem spatřila obrovskou pavučinu, jejíž průměr zabíral celý prostor v rouře, nemohla jsem si pomoci a zaječela. Ostatně, ječela bych mnohem víc, kdyby tam byl i pavouk. Toho jsem naštěstí nikde neviděla... Projela jsem přímo pavučinou, která se mi okamžitě dostala na oblečení a do obličeje. ,,Fuj!" vykřikla jsem, ,,Jestli mi kdokoliv, kdykoliv oznámí, že si domů hodlá pořídit nějakého "pavoučka" přísahám, že ho zabiju!" Naštěstí už jsem se blížila ke konci podzemní dráhy a ucítila z vnějšku chladný vzduch. Díky bohu! Konečně se dostanu ven! Než jsem pak stačila zareagovat, dojela jsem úplně na konec roury a zapomněla se na to nějak připravit. Takže jsem ve výsledku vypadla ven a skončila naplácnutá na tašce s jídlem. Super! Teď jsem rozmačkala poslední zbytky jídla, které se ještě daly sníst. Jen počkej, jaký budeš mít za pár hodin hlad. A budeš litovat, že sis na ten pytel nedala víc pozor. Postavila jsem se, s pytlem v ruce, abych se podívala, kde se nacházím. Stála jsem na konci dlouhé, temné chodby. Zdi, vlastně i podlaha, byly dělané z kamenných cihel. Neviděla jsem žádné okno a jediným zdrojem světla byly pochodně. Celý prostor měl však jakýsi zelený nádech a bylo tu cosi zvláštního, něco co mi nahánělo husí kůži. ,,Jdi rovně. Pořád rovně, dokud něco nenajdeš," zamumlala jsem a musela jsem se pousmát. Já jsem se fakt zbláznila! Ne, že bych si tu větu myslela hezky v hlavě, já musím to říct hezky nahlas, aby okolní lidé věděli, že jsem cvok. Kdyby tu byli nějací lidé, byl by to jiný případ. Tak si nestěžuj a jdi. Uchechtla jsem se a vydala se určeným směrem. Chodba byla tichá a vzduch chladný. Cítila jsem potřebu mluvit nahlas, abych se trochu uklidnila, jenže jsem místo toho ani necekla a dokonce jsem mohla slyšet svůj dech. Za chvíli už jsem přestala s odhadováním času. Vždyť je jedno, jestli se někam dostanu za deset minut, nebo až za půl hodiny. Stejně tam budu muset dojít, a že budu vědět, že tady bloudím už hodinu, mi v ničem, absolutně v ničem nepomůže. Jakmile jsem došla ke schodům, ztuhla jsem hrůzou. Vlastně jsem neviděla nic strašidelného, ale kvůli tomu to bylo ještě horší. Po schodech se šlo dolů. Už zase. Neodpustila jsem si ironickou poznámku. Proč nemůžu jednou jít nahoru? Proč? To, že schody vedly dál do podzemí, ale nebylo to, proč jsem se cítila tak nejistě. Z temných hlubin se ozývaly zvuky. Podle všech fantasy knih, které jsem přečetla, to nebylo moc dobré znamení. Obzvlášť, když jsem zřetelně slyšela skřeky, řinčení oceli a něco, co se až moc podobalo chrastění kostí. Takže si pravděpodobně dovedete představit mé pocity, když jsem sestupovala po chodech dolů. Došlápla jsem na poslední schod. ,,Teď mě čeká vítězství, nebo smrt," zamumlala jsem, přestože jsem věděla, že ani jedno z toho nejspíš nebude pravda. Každopádně mi to dodalo odvahu a já se podívala na obě strany- nejdřív doleva, pak doprava, s úmyslem zjistit, jaké mám možnosti. Zprava se ozývaly ty hrozivé skřeky, a vlastně všechny zvuky, které jsem právě slyšela. Zářilo odtamtud oranžové světlo- odhadovala jsem, že tam hoří oheň. Levá strana vypadala mnohem klidněji. Tmu rušila jen jakási fialovomodrá energie, která volně létala vzduchem. Pohni, než si tě někdo všimne. ,,Jo, vždyť už jdu," odpověděla jsem si. Došla jsem až k velkým tmavým dveřím a zdráhavě překročila práh. Jsem vlkodlak, ne upír, takže nemám jediný důvod, proč sem nejít. Ne snad? Místnost byla skutečně tmavá. Jen díky tomu, že jsem stála na kaji místnosti, jsem poznala, že stěny tvoří nějaký černý kámen. Kdybych byla na Zemi, nebo v Kouzelné Dimenzi, označila bych jej, jako onyx, nebo možná obsidián. Jenže jsem byla v zemi za Zcadlem, takže jsem se pravděpodobně neskonale mýlila. Putovala jsem pohledem po celé místnosti a snažila se, všimnout si něčeho neobvyklého. Mé oči se zastavily u velkého trůnu. Obrovského, tmavého trůnu, na kterém seděl muž. Měřil jistě přes dva metry a oblečen byl v dlouhé kápi, kterou měl přetaženou přes hlavu, takže mu nebylo vidět do obličeje. Při pohledu na něj jsem si vybavila smrtku. Jenže neměl žádnou kosu, takže to pravděpodobně smrtka nebyla. Postavil se. Otočil hlavu ke mně. Věděl o mně, díval se na mě. ,,Vítej Emily," pronesl chladným, vysokým a především bezcitným hlasem. Srdce se mi v hrudi zastavilo. Ale jen proto, aby se mohlo o pár sekund později rozbušit neuvěřitelnou rychlostí. Měla jsem strach. Obrovský strach. A věděla jsem, že tento muž rozhodně není přívětivý. Byla jsem v průšvihu. A jistě neskonale velkém průšvihu. Ehm. Mám ho pozdravit, nebo zaraženě hledět do země? Můj hlas se rozhodl za mě. ,,Dobrý den," pípla jsem nejistě a hned jsem se v duchu proklínala. Dobrý den? Pochybuji, že je to dobrý den. Vždyť si se sem prakticky vloupala! A ani nevíš, jestli třeba není večer! A není to jedno? Hlavně, že jsem pozdravila. ,,Jak se ti tu líbí Emily?" zeptal se muž. ,,Odkud znáte mé jméno?" odpověděla jsem otázkou. ,,Mám pocit, že jsem se na něco ptal," připomněl muž přísně. ,,Není to tu špatné," povzdechla jsem si poraženě, ,,Jen by se snad dalo snížit množství trestů a křičení," dodala jsem. Muž se zamračil, ,,Ty jsi byla ve vedlejší místnosti?" ,,Ne," odpověděla jsem nevinně, ,,Ale ten jekot je slyšet na sto honů." Skoro bych tipla, že se muž pod svou kápí zamračil. ,,Tak, odkud znáte mé jméno?" vrátila jsem se ke své otázce. ,,Sama jsi ho řekla, pokud se dobře pamatuji," odvětil. ,,Kdy?" ,,Když jsi mluvila sama se sebou nahoře v jeskyni," odpověděl prostě. ,,Ale... Ale, jak to vy můžete vědět?" ,,V cizích jeskyních si dávej pozor na jazyk. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje. A kdyby se tvá tajemství doslechl špatný člověk... No, řekněme, že pro tebe by to nedopadlo nejlépe. ,,A vy nejste špatný člověk?" zeptala jsem se pochybovačně. ,,Tak v první řadě, já ani nejsem člověk," uchechtl se. Aha. Tak to jsem nevěděla. Jenom bydlí v podzemí a je tak vysoký. Ale jinak je tak moc podobný strýčkovi Scottovi, že to snad ani není možné. Pomyslela jsem si ironicky. ,,Takže Emily, ty jsi přišla pro lék a teď si jistě bláhově myslíš, že já ti ho dám jen tak." ,,Kdybych vás o to mohla poprosit," zamumlala jsem nejistě. ,,Ne!" vyštěkl muž. Ucouvla jsem o krok zpátky. ,,Prosím! Vy to nechápete... Já musím zachránit Jonathana, nebo zemře!" rozkřikla jsem se. Ze všech lidí, co jsem prozatím na této výpravě potkala, mi tento muž vadil nejvíc. Hádala jsem, že mi lék nedá. I kdyby měl třeba tisíce hektolitrů toho kouzelného nápoje, nedal by mi na malou ampulku a to z jednoho prostého důvodu. Protože já ten lék potřebuji. Byla jsem si skoro jistá, že tenhle muž, lord, král, nebo co byl vlastně zač, rád dělá lidem naschvály. ,,Prosím," řekla jsem potichu a sepjala ruce před sebe, jako bych se modlila. ,,Uvědom si Emily, že já nemám jediný důvod, proč bych ti měl ten lék dát," řekl a podle všeho z toho měl radost, ,,Když mám něco udělat, musí to být tak, abych z toho vytěžil i já. Jinak to nemá smysl." ,,Ale uděláte dobrý skutek. Zachráníte lidský život," odpověděla tiše a napůl doufala, že mě ani neslyšel. ,,Dobrý skutek? Mě nezajímají dobré skutky a lidské životy už vůbec ne," takže mě slyšel. ,,Mám to tedy chápat tak, že mi lék nedáte?" zeptala jsem se. ,,To jsem neřekl," odvětil. ,,Řekl jsem, že ti ho nedám, když z toho nebudu nic mít." Povzdechla jsem si. ,,Co tedy chcete?" Tipla bych, že se muž pod kápí ušklíbl. ,,Knihu," řekl vítězoslavně. ,,Knihu?" nechápala jsem. ,,Ach ti lidé. Tak nechápavá stvoření," povzdechl si a na mou otázku neodpověděl. ,,Pojď za mnou," zamumlal. Nejistě jsem vykročila. ,,Jsem lord Conor, mág z Temných dolů, král podzemní říše," začal vykládat. Je trochu namyšlený. Možná že trochu víc. ,,Kdysi jsem měl bratra," povídal dál, zatímco vzpomínal, ,,Můj bratr- Aurelius se jmenoval, byl chytrý, často si říkám, že až moc. Jakožto ten mladší, měl jsem spoustu nevýhod. Když bratrovi bylo devatenáct, stal se králem. Mě si nikdo nevšímal, byl jsem jen od kopnutý malý kluk, kterého ani lidé naznali. Pak bratr dostal tu knihu-" ,,Jakou knihu?" skočila jsem mu do řeči. ,,Knihu mocných kouzel. Její držitel patřil k nejmocnějším lidem planety, díky těm kouzlům, v ní obsažených." Klasika. ,,Jenže Aurelius pak zemřel. Jsem si jist, že věděl, že smrt si pro něj brzy přijde, a tak knihu schoval, aby ji nemohl nikdo najít," mág se na chvíli odmlčel, ,,Od té doby uplynulou už několik tisíc let- dávno jsem to přestal počítat. Ale celý život se snažím jen o jednu věc- najít tu knihu." ,,Ale, jestli vy ji hledáte tak dlouho, jak jí mám já najít za pár hodin?" nechápala jsem. ,,Neskákej mi do řeči," přikázal stejným tónem, jaký používala dost často teta. Pak se mág Conor zasmál. ,,Nechci po tobě, abys tu knihu našla. Chci jen, abys zjistila, kde je." ,,A jaký je v tom rozdíl?" Mág se v chodbě, kterou jsme až doteď procházeli, zastavil před tmavými dveřmi. Otevřel je a já pohlédla ven. Před námi se rozléhal jakýsi hřbitov. Všude jsem viděla náhrobky, temné, zkroucené stromy, svíčky... V dálce se tyčil starodávný kostel. Celý hřbitov byl oplocen kovovým plotem a vrátka v mírném vánku strašidelně vrzala. ,,Hřbitov," zamumlal Conor, téměř s posvátnou úctou. ,,Co má společného hřbitov s tou knihou?" napadlo mě. ,,Emily. Nikdy nevyvolávej duchy sama o půlnoci na hřbitově," řekl a já stále nechápala, co tím myslí. Přeskakoval od jednoho tématu, k druhému. ,, Slyšela jsem, že se to nemá dělat, ale proč?" ,,Něco se stane. Vždycky se něco stane," odpověděl. Nejspíš čekal, že něco řeknu. Já jen zaraženě stála na místě a snažila se rozluštit záhadné nápisy na nejbližších hrobech. ,,Proč že jsme sem šli?" zeptala jsem se po hodné chvíli. ,,Emily, myslím, že jsem tě měl rovnou nechat poslat k vězňům," řekl zamyšleně, ,,Ale když lidi sem zavítají jednou za tisíce let a já už skutečně nechci čekat." Kdybys mi vysvětlil, oč tu běží. Takhle musím vypadat, jako hlupák. Pošetilý blázen, který vůbec nic neví. ,,Emily, nabízím ti obchod, čehož bys měla využít, protože další příležitost už dlouho nedostaneš," přikývla jsem, ,,Ty se sem na hřbitov vrátíš v noci a přesně, až hodiny odbijí půlnoc vyvoláš ducha mého zesnulého bratra," sdělil to tak, jako by snad šlo o státní tajemství a já musela uznat, že to znělo dost tajemně. ,,Neříkal jste snad, že nikdy nemám vyvolávat duchy sama a na hřbitově?" zeptala jsem se. ,,No konečně nějaká chytrá poznámka," zamumlal, ,,Máš pravdu, skutečně jsem to říkal, ale teď po tobě chci, abys přesně to udělala." Pokusila jsem se spolknout obrovský knedlík, který se mi najednou udělal v krku. Vzpomněla jsem si na ten osudný večer, kdy jsem se plížila tetiným domem odhodlaná a vystrašená. Na ten strach nikdy nezapomenu. Nikdy. Nechtěla jsem si to zopakovat. A teď jsem měla nejen jít sama na strašidelné místo, ale dokonce vyvolávat duchy. Tyhle rituály jsem nikdy neměla ráda. Zatímco ostatní holky ve třídě vyvolávaly duchy, já se vždycky snažila vymluvit a odejít stranou. Ne proto, že bych se bála. Tedy ano, bála jsem se. Ale na duchy jsem ani za mák nevěřila. Teď jsem si byla více, než jistá že existují. ,,Stále čekám na odpověď," připomenul mág. ,,Jo, jo," kývla jsem. ,,Uděláš to?" ,,Ne!" ,,Takže ne?" ,,Ne, počkejte. Rozmýšlím se," umlčela jsem Conora zvednutím ruky. Zamysli se. Děláš to pro Jonathana. Jiná možnost není. Buď vyvoláš ducha, nebo už Jonathana nikdy neuvidíš. Nikdy tě neobejme. Už nikdy se na tebe neusměje. Nikdy... ,,Dobře, udělám to," špitla jsem. Vzápětí jsem úlevou a napůl hrůzou vydechla. Řekla jsem to! Já to řekla nahlas. Co když se něco stane a ten duch mě zabije? ,,Dobře, dnes v noci se sem vrátíš, služebnictvo ti tady nechá bílou svíčku. Až mi řekneš, kde je ta kniha. Dostaneš lék, abys mohla zachránit toho svého přiblblého Jonathana." To, jak mluvil o Jonathanovi, se mi nelíbilo. Ale věděla jsem, že musím mlčet. Zatnula jsem ruce v pěst a vyčkávala. ,,Tak, po tom všem vysvětlování a objasňování mi celkem vyhládlo. Večeře už bude na stole. Myslím, že mohu udělat výjimku a pozvat tě k jídlu," řekl a vydal se zpět do svého podzemního království. ,,V pořádku, mám s sebou jídlo," odpověděla jsem a stále se nehnula ze svého stanoviště. ,,Myslíš to, co si vymáchala v řece?" zeptal se. ,,Jo, přesně to," odpověděla jsem chladně. ,,Toho se moc nenajíš," sdělil mi a uchechtl se. ,,Proč?" ,,Řekněme, že voda z řeky je otrávená." To si dělá srandu. Určitě. ,,Já večeři nenechal otrávit. Přísahám. Potřebuji, abys vyvolala toho ducha, a kdybych tě chtěl zabít, udělám to až potom." Třeba použil jed, který funguje až po nějaké době. Neměla bych mu věřit. ,,Dobře," odpověděla jsem dřív, než jsem se nad tím stihla pořádně zamyslet. A tak jsem se, ačkoliv nerada, vydala za mágem. V břiše mi kručelo a jedna má polovina už se těšila na jídlo. Ta druhá však uvnitř mě ječela, že tam nejde, že jíst nebude. Jenže když nikdo nemluvil nahlas, nemohla jsem si pomoci a musela myslet především na to, co se chystám udělat. Vyvolávání duchů. Jenže holky to vždycky zkoušely z legrace, myslím, že věděly, že nikoho nevyvolají. Mně teď bylo jasné, že nejspíš už za pár hodin budu mluvit s duchem. Někdo by se na to těšil, ale já ne. Hrozila jsem se toho, co se může stát, když něco řeknu špatně. Jediné, co mě drželo na nohách, bylo vědomí, že to dělám pro Jonathana. A když zemřu, naše duše se setkají na onom světě. Přesto, mi po tvářích stékaly slzy, když jsem si po večeři sedala na postel v mém dočasném pokoji. ,,Jonathane," řekla jsem šeptem. Jeho jméno znělo tak hezky. ,,Jonathane, Jonathane!" teď už jsem napůl křičela mezi vzlyky. Chyběl mi. Tolik mi chyběl. Beznaděj. Ano, beznaděj. Ale té se nemám poddávat. Nesmím. Zatím mám naději. Nechtěla jsem, ale nechala jsem strach, aby mě ovládl. Ponořila jsem se do jeho bezedné náruče. Strach. Co vlastně znamená slovo strach? Brečela jsem v náhlém záchvatu paniky. Třásla jsem se. Bála jsem se víc, než kdy jindy. Když někdo zaklepal na dveře, téměř jsem to nevnímala. Tedy až do té doby, kdy do pokoje vstoupila žena, oblečená v černých, sametových šatech. Otřela jsem si slzy, oči jsem měla jistě rudé a opuchlé od pláče. Žena bezcitně pronesla dvě slova. Dvě slova, která způsobila, že se mi strachem zastavilo srdce a sevřely všechny vnitřnosti. ,,Je čas..."