War of the wolves

2. Kapitola

,, Ano, to jsem já," vykoktala jsem. ,, Tak pojď, chci být doma alespoň do rána, " přikázala teta přísně. Cože? Do rána? Jak to sakra myslí? To jako, že nebydlí ve Stockholmu? Hlavou mi míhaly různé šílené myšlenky, ale to už mě teta Lisa táhla k parkovišti. Zastavila vedle stříbrného auta. ,, Wow, " neudržela jsem se a tiše jsem zahvízdla. I ve světle lamp jsem mohla poznat, jaká to je značka, ale bylo mi to jedno. Přestože jsem nebyla odborník na auta, bylo mi jasné, že tohle je krásné auto. Mezi ostatními levnými i drahými auty působilo až nepatřičně. Zatím co na nich byla vrstva prachu a špíny, tohle auto se lesklo a bylo dokonale čisté. Pak jsem si všimla malého otlučeného červeného auta zaparkovaného, vedle. Ach jo... Proč nemůžu mít alespoň jednou štěstí? K mému překvapení však teta vyndala z kabelky klíče na dálkové ovládání a odemkla stříbrné auto. ,,Na co čekáš?" obořila se na mě. ,, Nic, už jdu, " vyhrkla jsem a sedla si na místo spolujezdce. Teta nastartovala motor a zapnula vyhřívání sedaček. Pak už jsme ujížděly pryč z města, na sever. Po chvíli jsem ukousla kus bagety a dívala se z okna. Poznámka: Asi nebudeme bydlet v nějakém mrňavém bytu... Neodpustila jsem si ironickou myšlenku. ,,Ehm, kam to prosím vás jedeme?" Zeptala jsem se, když teta vjela na dálnici. ,, Jen mi tykej, jsem přece tvá teta," řekla a počkala, než přikývnu. ,,Jedeme ke mně domů, pochopitelně." dodala, jako by to bylo nad Slunce jasné. ,, A kde vlastně bydlíš?" zeptala jsem se znovu. ,, Však uvidíš," odpověděla teta. Zbytek cesty jsme jeli mlčky a já už radši nepromluvila...

Probudilo mě drncnutí. ,, Co se...?" Zamumlala jsem, pak mi ale došlo, proč teď sedím v autě a jsem hrozně unavená. Několik hodin jízdy mi působilo neuvěřitelná muka. Střídavě jsem se probouzela a usínala. Podívala jsem se z okna a došlo mi, že tma se proměnila v šero. Bude svítat... Došlo mi. Ale co bylo důležitější, teta ze silnice odbočila na lesní cestu. ,,Kdy už tam budeme?" zeptala jsem se znuděně. ,,Za chvíli," odpověděla teta. Posadila jsem se rovně a natáhla krk, abych lépe viděla. Auto teď drncalo čím dál víc... Všimla jsem si, že stromy napravo začínají řídnout. Za chvíli jsem za nimi viděla trávu, a pak už stromy zmizely úplně; pohled, který se mi naskytl byl úchvatný. Drncavá lesní cesta se změnila na upravenou asfaltovou cestu, která byla akorát tak široká, aby tam mohlo projet tetino auto. Po stranách ji lemovaly keře. Poznala jsem růže, fialky, lilie, ale byla tu ještě spousta dalších kytek, jejichž jméno jsem neznala. Cesta vedla rovně k sídlu. Před ním byla velká mramorová kašna, ze které vesele stříkala voda. No a to sídlo? Byla to ta nejkrásnější stavba, kterou jsem dosud viděla. Bylo obrovské a mělo minimálně čtyři patra. Na okrajích stály vysoké věže, ze kterých se člověk mohl jistě podívat na celou okolní krajinu. ,,Vezmi si kufr a počkej na mě ve vstupní síni," probudila mě teta z transu. Popadla jsem svůj kufr a vylezla z auta. Jemný vánek mi rozfoukal vlasy a já ucítila takový příjemný pocit... Jako, když se po několika letech vrátíte domů. Vždyť jsem tu nikdy nebyla! Okřikla mně část mého já. Ta, která chtěla, abych byla naštvaná, že mě sem rodiče poslali. Ale ta druhá část chtěla začít skákat radostí... Vyšla jsem po schodech, natáhla ruku a chystala se otevřít dveře. Pak jsem si to rozmyslela a znovu se podívala na tu změť krásně uspořádaných květin a keřů... U cesty jich bylo více, ale jak se blížily k lesu, postupně jich ubývalo, až zbyla jen neuvěřitelně zelená, dokonale sestříhaná tráva. ,,Nádhera," zašeptala jsem a otevřela dveře. To, co jsem spatřila, bylo však také nádherné; ocitla jsem se ve velké vstupní síni. Zprava vedlo do dalších pater široké bílé schodiště, podlahu pokrýval červeno-šedý tlustý koberec. Na obou stranách byly ve zdi velké ebenové dveře, které vedly do dalších místností. Vedle mě byl věšák. Vypadal tak staře... Baroko! Vzpomněla jsem si na jednu nudnou hodinu dějepisu, kdy nám náš sedmdesátiletý učitel říkal o barokní architektuře. Věšák, vlastně celý dům tam dokonale zapadal. Svlékla jsem si lehkou bundu a pověsila ji. Pak jsem si znovu začala prohlížet místnost... Poznala jsem další znaky baroka, ale jiné věci tam zase vůbec neseděly. Celá místnost byla ponurá, ale zároveň mi připadala vlídná a přívětivá... ,,Tak co? Líbí se ti tu?" zeptala se teta, která se nečekaně objevila za mnou. ,,Nádhera," zopakovala jsem a celé si to znovu prohlížela. ,,Jak to, že mi mamka s taťkou neřekli, že vlastníš takové sídlo?" zeptala jsem se. ,,Nevěděli to. Nikdo to neví, kromě některých přátel," odpověděla teta stroze. Proč to tají? Napadlo mě, ale už jsem o tom nemohla dál přemýšlet, jelikož teta pokračovala: ,,Tak teď už dost o tom, proč si udržuji svá tajemství a pojď se raději podívat na svůj pokoj, kufr nech tady," řekla, když si všimla, jak chytám kufr. Okamžitě jsem ho zase pustila a vydala se za tetou po schodech.

Došli jsme do třetího patra a teta ukázala na nejbližší dveře: ,,Prohlédni si to tu, musím ještě něco zařídit," pobídla mě a odešla, než jsem stačila něco říct. Otevřela jsem dveře a přejela jsem očima svůj pokoj. Na rozdíl od ostatních místností, tenhle jen zářil barvami. Byl vymalován žlutě a skříně byly z dubového dřeva. Obrovská postel s nebesy byla z březového dřeva a povlečení bylo oranžové. Zem pokrýval červený, velmi chlupatý koberec. Všimla jsem si dalších dveří, otevřela jsem je a spatřila koupelnu. Byla tam bílá velká vana a na poličce různé pěny do koupele. Naproti vaně se nacházelo velké zrcadlo a umyvadlo. Otočila jsem se a dveře za sebou zavřela. Pak jsem si všimla, že vedle postele u francouzských oken je i balkón. Vyšla jsem ven a pohlédla dolů. Dokonalé... Pohlédla jsem směrem k lesu a všimla si, že se tam něco hýbe. Viděla jsem chlupatou srst... Zamrkala jsem a bylo to pryč. Zívla jsem a došlo mi, že se mi to jen zdálo. Byla jsem neuvěřitelně unavená. Pootevřela jsem dveře z pokoje a zjistila, že před nimi stojí můj kufr. Chytla jsem ho a dotáhla jej před postel. Pak jsem vzala první pyžamo, které jsem uviděla, převlékla se a zachumlala se do peřiny. Pak jsem usnula... Poslední na co jsem myslela, bylo proč teta nikomu nechce říci, že je bohatá...