War of the wolves

23. Kapitola

Bolest hlavy. Úporná bolest hlavy. To bylo první, co jsem ucítila. Měla jsem pocit, že má hlava každou chvílí exploduje a rozletí se na tisíce droboulinkých kousíčků. Ale pak tu byl ten úzkostný pocit beznaděje. Bylo to, jako bych utrpěla ještě nějaké další zranění. Vnitřní bolest, která mi připadala ještě stokrát horší. Jonathan! Došlo mi. Měla jsem chuť zůstat ležet ve své měkké posteli a nic neřešit. Chtěla jsem se na všechno vykašlat, počkat než se to vyřeší. Nic nedělat... Bylo mi do breku, ale udržela jsem se. Chtěla jsem brečet, ale slzy stále nepřicházely. Jako by mi vyschlo slzné jezero, plné slz, které se jednou spotřebují, a pak už nebude co brečet. Jonathan... On musí být živý! Jinak to nejde... Najednou jsem si uvědomila, že slyším hlasy. Venku na chodbě někdo tiše rozmlouval. Nejspíš mluvili už delší dobu, ale já jsem si toho zkrátka nevšimla. Přinutila jsem se otevřít oči a zamrkala jsem do jasného, slunečného dne. Můj pokoj vypadal jako jindy, vlastně byl krásně prosluněný. Úzkostný pocit ve mně bohužel stále zůstával. Pomalu jsem se posadila a chystala se vstát. Přidržela jsem se čela postele a opatrně položila nohy na zem. Cítila jsem v hlavě napětí, bylo to ještě horší, než když jsem ležela, ale stoupla jsem si a pustila se. Hlava se mi okamžitě zamotala a já spadla na chladnou zem. ,,Au," zasupěla jsem a vzápětí ztuhla hrůzou. Hlasy venku z nenadání ztichly. Neodvážila jsem se ani dýchat a slyšela jsem vlastní srdce, jak prudce bije. Poté, co lidé venku začali opět hovořit, pokusila jsem se znovu vstát. Hlava se mi stále točila, ale dokázala jsem se pomalu dosunout ke dveřím a přiložit k nim ucho. ,,Kolik má času?" slyšela jsem hlas. Hned jsem poznala, že patří tetě. Ten její přísný, ale přívětivý tón bych poznala snad všude. ,,Těžko říct, mohou to být dny, nebo týdny," odpověděl někdo. Netušila jsem, o čem mluví, ale měla jsem takové špatné tušení, že ať je to cokoliv, bude to důležité. ,,Jonathan měl smůlu," řekla teta. Teď jsem málem dostala infarkt. Je to hodně zlé? Přežil? Co přesně se mu stalo? ,,Měli bychom jí to říct," odpověděl druhý hlas. Komu? To jako mě? Co mi říct? Rychlým trhnutím jsem rozrazila dveře a zůstala s otevřenou pusou zírat na překvapenu tetu Lisu a Matthewa. ,,Emily, co tady děláš?" zeptala se teta. ,,To my vysvětlete vy," odpověděla jsem roztřeseně, ,,Chci vědět přesně, co se stalo." ,,Stejně by ses to dříve či později dozvěděla," začal Matthew takovým tím dramatickým tónem. Jenže tady nebylo co dramatizovat! Už takhle se toho stalo víc, než dost. Panika ve mně vzrůstala s každým dalším slovem. ,,Jonathana zranil oštěp," řekla teta Lisa. To mi došlo... ,,Strefili se do pravého ramene a oštěp se zabodl do masa pod klíční kostí a propíchl plíci." Další šok. Propíchnutá plíce. Chytla jsem se za hlavu a předklonila jsem se. Snažila jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout. Místo toho jsem dýchala rychle a panicky. ,,Proč? Proč?" opakovala jsem stále dokola, jako bych se zbláznila. Po pravdě k tomu nebylo daleko. Zavřela jsem oči, protože jinak hrozilo, že bych se pozvracela. ,,Jak je na tom?" zeptala jsem se šeptem. ,,Žije," pocítila jsem obrovskou úlevu, ,,Ale ne na moc dlouho. Udělali jsme pro něho všechno, ale ztratil moc krve a ta propíchnutá plíce k tomu... Je v kómatu, ale zbývá mu nanejvýš pár týdnů." Teď už jsem se rozbrečela. Otevřela jsem oči a zírala na tetu s Matthewem, kteří se na mě soucitně dívali. Oba vypadali smířeněji, ale podle všeho na tom byli ještě před několika hodinami stejně, jako já. ,,Ne! Ne! Já bez Jonathana nemůžu..." Otřásaly mnou hlasité vzlyky. Teta mě objala kolem ramen a já jí obětí opětovala. Přesto jsem pochybovala, že ví, jak se cítím. Jonathan byl pro ni jen člen smečky, to vlastně už něco znamená, byl její rodinou, prakticky synem, ale pro mě byl člověkem, bez kterého svět ztratí všechny barvy... Copak teta někdy někoho milovala? ,,Smím ho vidět?" zeptala jsem se tiše. Zajiskřil ve mně plamínek naděje. Alespoň ho chci vidět. Musím ho vidět. Třeba to je jenom nějaký hloupý vtip. Teď mě k němu zavedou a on bude v pořádku. Bude se usmívat, až mě uvidí a všechno bude v pořádku... Řekne mi, že to byl vtip. Že ho sice oštěp zranil, ale není to nic vážného... Teta stále neodpovídala, ale Matthew přikývl. Vedli mě po schodech do čtvrtého patra, které jsem moc neznala. Do teď jsem vlastně neměla žádný pádný důvod sem chodit. Na stěnách chodby visely obrazy, nejčastěji portréty, a já odhadovala, že nejspíš patří tetiným předkům. Jeden vousatý muž, měl dokonce stejně špičatý nos a naprosto stejný, vyrovnaný úsměv, jako teta Lisa. Mimo obrazy tu byly také okna, kterými sem pronikalo sluneční světlo. Pohlédla jsem ven a zjistila, že na obloze není ani jeden mráček a slunce zlatavě září. Takhle měl vypadat letní den. Právě takových bylo ale v Anglii málo a ve Švédsku podle všeho ještě míň. Jenže ten den přišel naprosto nevhod. Co všechno se mohlo stát, kdyby na nás nezaútočili? Kdyby. Kdyby tohle a kdyby tamto. Tohle slovo mi začíná lézt čím dál víc na nervy. Nešla bych teď s tetou a Matthewem po chodbě, oblečená jen v noční košili, o které jsem si nepamatovala, že bych si ji vůbec kdy kupovala. Jonathan by neležel zraněný někde v jednom z tetiných pokojů a všichni bychom šli na louku... Matthew z ničeho nic zastavil a ukázal na jedny dveře. Opatrně a co nejtišeji jsem zatáhla za kliku a otevřela je, ale jen co jsem pohlédla do místnosti, pocítila jsem nutkání dveře zabouchnout a utéct pryč. Jonathan s fialovými, skoro až černými kruhy pod očima ležel v posteli. Tváře měl zapadlé a celý byl vyhublý. Co se ti proboha stalo? Co to s tebou udělali? Divila jsem se, jak se mohl tak změnit, za jediný den. Nebo to nebyl ani den? Kolik vlastně uplynulo času? Dýchal mělce, což vlastně bylo pochopitelné, vzhledem k probodnuté plíci. Ellie seděla vedle něj na židli a plakala. Pohled na ni mě ještě víc rozbrečel-vypadala ještě křehčeji než jindy, jak tu tak seděla, jako malá hromádka neštěstí. Když si mě všimla, stoupla si a nechala mě sednout si na její místo. Pak se posadila ke mně na klín. Chvíli jsem ji hladila po vlasech s pohledem upřeným na Jonathana. Moc se změnil. Za takovou chvíli... Přece musí být způsob, jak ho zachránit! Napadlo mě se rozhlédnout, kdo další je v místnosti. Jonathanovi rodiče stáli v rohu a o něčem tiše hovořili. Jeho matka si všimla, že se na ně dívám a věnovala mi smutný úsměv. Já na ni jen uslzeně koukala. Pak jsem se podívala dál. Na terase seděla Julie a hned vedle ní Randy. Julie plakala a Randy měl zarudlé oči, podle čehož jsem usoudila, že ještě před chvílí brečel. ,,Matthewe přece musí existovat nějaký lék. Rada by třeba mohla uvařit lektvar a..." do očí mi vhrkly slzy. Posledních pár minut jsem téměř přestala brečet, najednou se ale ke mně slzy vrátily. Doufala jsem, že kdokoliv kladně odpoví. Přece musí být nějaký lék! Něco, co by mu pomohlo... ,,Mohli bychom zkusit sehnat nějaké bylinky," řekla jsem a vzpomněla si na Leah a její ,,zázračné" lístky nějaké kouzelné rostliny. Ellie zvedla hlavu s nadějným pohledem a oči všech přítomných se s očekáváním upřely na Matthewa, který bez hnutí stál společně s tetou Lisu u dveří pokoje. Překvapeně jsem si uvědomila, že teta pláče. Upřímně řečeno jsem nechápala, jak může žena, jako teta Lisa brečet. Měla jsem takový pocit, že jí nic nikdy nevykolejí a teď jsem se dokonce otřásla. Brala jsem tetu, jako někoho, kdo si bude vždycky vědět se vším rady a když jsem si teď naplno uvědomila, že je jen člověk, jen člověk z masa a kostí, dost mě to vyvedlo z míry. Trochu ses spletla. Ona není jen člověk. Je vlk a ten nejlepší alfa. Ale i ona má právo se někdy bát, nebo plakat. Opravila jsem se, ale nedokázala jsem se usmát. Konec konců nebyl k tomu žádný důvod. Jonathan umírá... Ta věta se mi nelíbila. Nešlo to... Nemohla to být pravda. Matthew stále neodpovídal, jen se díval někam do dálky, a pak pomalu zavrtěl hlavou. ,,Emily, říkal jsem, že jsme udělali všechno. Jenom díky lektvarům, bylinkám a kouzlům Jonathan vypadá tak, jak vypadá. Kdybychom nic neudělali, už by byl dávno..." Matthew větu nedokončil a zlomil se mu hlas. ,,Ne! Musí být něco, co můžeme udělat!" vztekala jsem se hystericky a doufala, že se mě někdo zastane. Nestalo se tak. Všichni na mě jen překvapeně koukali, ale nikdo nevznesl žádnou námitku, ani souhlasné mručení. ,,Vy už jste ho odepsali, ale on ještě není mrtvý! Ještě není pozdě, můžeme ho přinejmenším zkusit zachránit!" Jakmile jsem tu větu vypustila z úst, hluboce jsem se zastyděla. Tohle ode mě bylo ošklivé. Přímo příšerné. Tihle lidi chápou, jak se cítím. Vždyť Jonathan byl členem smečky. Pro ty, kteří nebyli jeho rodiče, stejně byl synem. A pro Julii s Randym byl stejným bratrem, jako pro Ellie. ,,Promiňte," pípla jsem a nechala Ellie vstát. Chtěla jsem jí ještě jednou pohladit po vlasech, ale její raněný výraz mi napovídal, že to není dobrý nápad. Všichni se na mě šokovaně dívali, a já už ale nic víc neřekla. Přešla jsem ke dveřím. Matthew i teta mi ustoupili a já otevřela dveře s náhlým nápadem. Věděla jsem, že za to co jsem řekla, mě budou nenávidět. Taky jsem věděla, že za to co se chystám udělat, mě budou nenávidět ještě víc. ,,Klidně sledujte, jak umírá. Já s tím budu něco dělat. Ať že se rozhodnete mi pomoci, nebo ne," s těmi slovy jsem se otočila a rozeběhla se pryč. Slané slzy mě pálily v očích. Když jsem na ně křičela, byla jsem víceméně v pořádku. Teď sem si ale sama přidala další důvod, proč být nešťastná. Bylo to odporné. Nechutné. Budou mě nesnášet. Omyl! Už mě nesnáší. Bez rozmýšlení jsem se rozeběhla směrem ke knihovně a zdálky jsem ještě slyšela hlasy. Nejspíš se o něčem dohadovali. Vlastně mě to ani nezajímalo. Jakoby se celý můj život spojil do jednoho jediného úkolu- najít knihu, kde by mohlo být něco o tom, jak Jonathanovi pomoci. A byla jsem naplno odhodlaná prohledat celou knihovnu klidně stokrát, jen když najdu to, co potřebuji. Pomalu jsem stoupala po zaprášených schodech, které vedly do knihovny ve věži. Na okamžik jsem zaváhala před dveřmi. Když jsem tu byla naposled, zjistila jsem hrozivou skutečnost. Možná tohle není ta správná knihovna. Měla bych jít do té velké, kde jsme s Jonathanem našli většinu knih... Samé výmluvy! Nejdřív se podívám tady a teprve když nic nenajdu, půjdu se poohlédnout jinde! Otevřela jsem dveře, které při mém vstupu do místnosti zaskřípaly. Přestože byl den, tady vládla tma, jako tu noc, kdy jsem se sem vydala poprvé. Udělala jsem dva rozvážné krůčky dopředu a najednou se za mnou dveře s hlasitým bouchnutím zavřely. ,,Co to má být?" zeptala jsem se. Žádný průvan nic. Proč tedy ty dveře nezůstaly otevřené? Teď jsem tu chvíli stála v naprosté tmě. Ale jen do té doby, než se sama zapálila svíčka na stojanu na knížky. Svítila modro-fialovým studeným světlem, které ve mně vyvolávalo pocit hrůzy. Byl to výjev, jako z hororu. Otřásla jsem se a uvědomila si jednu věc. Jsou dvě možnosti. Buď je tohle dílem nějakých kouzel, nebo tu nejsem sama. Při té představě mi začali drkotat zuby a kolena se mi nesnesitelně třásla. ,,Tak, někde to tu musí být," zamumlala jsem, abych se trochu povzbudila a přešla jsem k jedné hromadě knih. Chtěla jsem vzít tu první, ale pak jsem se zastavila. Měla jsem pocit, jako bych slyšela něčí kroky, hned vedle mě. A pak se to stalo. Bylo to, jako by někdo neviditelný popadl jednu knihu a odnesl jí na ten stojan. Pak jsem slyšela šustění pergamenových stránek, jak ten někdo listoval a horečnatě hledal správnou stránku. Stoupla jsem si na špičky, abych viděla, co je tam napsané. Nic. Byl to jen prázdný papír, ale to podle všeho nebylo všechno. Neviditelný člověk vzal pero. Skutečné psací pero, které se namáčí do inkoustu, přesně takové, jaké se používalo dřív na psaní. Pak začal do knihy psát vzkaz. Teprve, když byl se svým dílem spokojený, odložil pero zpět na jeho místo. ,,No tak. Pojď sem," uslyšela jsem zvláštní melodický hlas. Ne, hlas nějaké osoby. Spíš, jako by ke mně mluvila samotná místnost, což se jevilo, jako holý nesmysl, vzhledem k tomu, že mě zezadu postrčily něčí ruce, abych si šla ten vzkaz přečíst. Nebylo pochyb, že je určený pro mě. A tak jsem se jen velmi nerada vydala několika malinkými krůčky, do středu místnosti k rozevřené knize. Ozdobným písmem bylo na jedné stránce napsané: