War of the wolves

13. Kapitola

,,A co teď?“ zeptala jsem se. Z mého hlasu zněla panika, ale když jsem si prohlédla tváře ostatních, došlo mi, že si připadají stejně. Jane, zvedla nohu a její bota byla celá špinavá. Udělala to tak komicky, že jinde a jindy bych se tomu zasmála. Jenže jsme byli tady a mně bylo spíš do breku. ,,Třeba jsme jenom někde špatně odbočili a když se vrátíme zpátky, odkud jsme přišli, budeme moci pokračovat směrem do hor,“ řekl pochybovačně Jonathan. Z obličeje se mu zcela vytratil jeho typický úsměv a já začínala chápat, že je to asi vážnější, než se zdá. ,,Proboha, jenom jsme se spletli, to je toho, copak tady straší?“ zeptala jsem se a ihned mi došlo, jak hloupě moje otázka zní. Ne, tady určitě nestraší. Není bezpečnější místo, než močál v kouzelném lese, který zakleli dávní vlčí králové. Pomyslela jsem si a kysele se usmála. ,,Já nevím, jak vy, ale mně se dál jít nechce. Navrhovala bych se tady utábořit a počkat do rána. Za slunečního svitu určitě najdeme cestu lépe,“ promluvila Lilie. My ostatní jsme vděčně souhlasili a rozhodli jsme se porozhlédnout po nějakém dřevu na podpal. ,,Bylo by jednodušší, kdyby tady byla Sissi,“ slyšela jsem Lilii, jak si potichu mumlá jméno ohnivé víly. Protože tady nebil žádný “specialista“ na oheň, rozhodli jsme se, že bude jednodušší oheň rozdělat normálními lidskými způsoby. ,,Hledat dřevo v močále, koho by to napadlo, že budu hledat dřevo v močále?“ remcal vedle mě Jonathan. I přes všechny naše protesty jsme nakonec nakupili slušnou hromádku suchých větviček, kolem kterých jsme rozestavěli kameny. Ty kameny přinesla Jane a ani jsme se radši neptali, kde je sehnala. Podle zápachu a trochy bláta jsem však musela usoudit, že je Jane, vylovila z močálu. Fuj! Každopádně, když jsme konečně rozdělali oheň a svíravý chlad vystřídalo náhlé teplo, nikdo si nedovolil protestovat. Mlčky jsme si rozdali studenou večeři-suchý chléb a plátek sýra. Pak jsme, každý dostal půl hrnku vody, ale pořád se ani jednomu z nás nechtělo do řeči. Poslouchali jsme praskání ohně a ani se nám nechtělo přemýšlet o tom, jaké všechny příšery může ten oheň přivolat. ,,Vezmu si první hlídku,“ řekl najednou Jonathan. My ostatní jsme přikývli a já souhlasila, že si vezmu druhou hlídku. Rozestlali jsme si spacáky a začali si tiše přát dobrou noc.

XXXXX

,,Vstávej Emily,“ probouzel mě někdo tichým hlasem. ,,Cože?“ zamumlala jsem rozespale. Promnula jsem si oči a posadila se. Hleděla jsem do očí Jonathanovi a přemýšlela o tom, že jsem si jeho oči nikdy pořádně neprohlédla. Byly celé kaštanově hnědé a hodili se k jeho světle hnědým vlasům. ,,Co se na mě tak díváš?“ zeptal se protivně. ,,Nic, jenom přemýšlím o tom, že máš takový nevyčerpaný výraz, nechceš si zaběhat, aby se ti líp usínalo?“ zeptala jsem se ho ironicky. ,,Nenapadlo tě, proč jsem tě vzbudil?“ zeptal se s pobaveným úsměvem. Já jen zavrtěla hlavou, že ne a on mi to začal vysvětlovat, jako bych byla tříleté dítě. ,,To víš, ty to ještě nemůžeš znát, ale až budeš číst fantasy knížky lépe to pochopíš. Na takovýchto výpravách vždycky jeden člověk musí držet hlí-“ ,,Dobře, myslím, že jsem to pochopila,“ přerušila jsem ho s úsměvem. Vytáhla jsem z batohu hřeben a rozhodla se, že si alespoň učešu vlasy. Když jsem batoh pečlivě zavřela, zjistila jsem, že se na mě Jonathan pořád dívá. ,,Nebyl si náhodou ještě před chvílí strašně unavený?“ zeptala jsem se ho. ,,Byl, ale teď už ne,“ řekl a usmál se. ,,A jelikož nemůžu usnout, budu muset být vzhůru a dohlížet na to, aby si neusnula ty,“ sdělil mi nadšeně. Protočila jsem panenky, ale přistihla jsem se, že se samovolně usmívám. Chvíli bylo ticho a já se nemohla nevrátit myšlenkami k včerejšímu večeru. Celá jsem zrudla, když jsem si vzpomněla, jak mě Jonathan políbil na tvář. Odvážila jsem se na něj podívat a zrudla jsem ještě víc, když mi to došlo. Ačkoliv jsem ho nenáviděla, a on mě nejspíš taky, konečně mi došlo, že se mi líbí. Dál už jsem však o Jonathanovi přemýšlet nemohla. Klid noci přerušil ostrý výkřik nedaleko od nás. Srdce se mi zastavilo a vnitřnosti se mi sevřely. Něco se děje! Uvědomila jsem si a s Jonathanem jsme začali probouzet ostatní. Sice ten výkřik slyšeli, ale komu by se chtělo vstávat, když k tomu není důvod. Nebo je? Během chvilky jsme měli celý tábor sbalený a jen jsme přemýšleli o tom, zda by bylo bezpečné se jít podívat, kdo to křičel. Mně se moc jít nechtělo, ale ostatní mě přemluvili. Uhasili jsme oheň a vydali se směrem, odkud křik přicházel. Noc byla temná a nám se nechtělo riskovat tím, že vykouzlíme světlo. Takže jsme šli po tmě a každou chvílí někdo zakopával. Když jsem spadla do bahna a ostatní mi pomohli na nohy, měla jsem sto chutí říct, že já v žádném případě nepůjdu nikam a rozhodně ne tam, kde někdo křičí. Ovládla jsem se a se zaťatými zuby jsem pokračovala. Najednou znovu někdo zakřičel. Bezděky jsem začala couvat a zbytek výpravy se držel mého příkladu. V tu chvíli jsem do něčeho zezadu narazila. Vypískla jsem a chytla se Jonathana, který ke mně stál nejblíž. Okamžitě jsem ho zase pustila, když se na mě podíval se zvednutým obočím a širokým úsměvem. Pohlédla jsem za sebe a spatřila nějakou dívku. Bylo jí asi tak, jako mně a Jonathanovi; měla blonďaté zacuchané vlasy a velké blankytně modré oči. Její oblečení bylo celé potrhané a já si uvědomila, že jí vidím jen díky mdlému světlu. Ta dívka, jakoby zářila. Dívala se na mě a zachraplala; ,,Díky,“ pak se skácela k zemi. Stála jsem jako v transu a přemýšlela, co mám dělat. Vypadalo to, že ostatní si jí nevšimli. ,,Jonathane,“ zašeptala jsem. Lilie s Jane se zatím šli podívat pár metrů napřed. Jonathan se na mě podíval a já ukázala k zemi, kde ležela ta dívka. ,,Co je, mám si sednout na zem, jako pejsek?“ zeptal se. ,,Ty… Ty jí nevidíš?“ zpanikařila jsem. ,,Koho bych měl vidět?“ nechápal Jonathan. Já jen zavrtěla hlavou a zamaskovala to; ,,Tu mlhu, myslím, že ráno budeme špatně hledat tu cestu,“ řekla jsem a v duchu se pochválila. Vůbec jsem to nechápala a bylo to ještě divnější, když nás zavolaly, Jane s Lilií, že někoho našli.    Na zemi ležela přesně ta dívka, kterou jsem předtím viděla. Lilie se k ní posadila na zem a zkontrolovala jí tep. ,,Žije, ale je slabá,“ sdělila nám. ,,Co je zač?“ chtěla jsem vědět. Došlo mi, že to není člověk, ale nepřišla mi, jako žádná magická bytost, kterou jsem dosud potkala. ,,Lesní nymfa,“ odpověděla Jane. ,,Není zdejší, musela se sem nějak dostat.“ ,,Co když je to druhá zkouška?“ zeptal se Jonathan, ,,Přes cinkání jsme se dostali, třeba nás teď králové zkouší takhle,“ přemýšlel nahlas. Uff. Oddechla jsem si, když mi došlo, že ta dívka, která svítila, byla určitě jedno z kouzel vlčích králů. Chtěli nás vyzkoušet tak, že se někdo “zblázní“. Uvědomila jsem si s hřejivým klidem. ,,Vezmeme jí s sebou, nebo ji tady necháme?“ zeptala se Jane. ,,Přeci jí tady nenecháme umřít,“ odpověděla jsem bez váhání. ,,Ale jak můžeme vědět, že to není příšera? Co by tady dělala lesní nymfa?“ řekla Jane zamyšleně. ,,Myslím, že Emily má pravdu,“ přidal se ke mně Jonathan, ,,Jestliže je to pravá lesní nymfa, můžou se na naší stranu přidat i ostatní lesní nymfy,“ řekl důležitě. To Jane přesvědčilo. Lilie souhlasila, ale pak nastal ten větší problém. Jak můžeme vzít nymfu s sebou? ,,Asi se nevejde do batohu?“ zkusil zažertovat Jonathan. ,,Můžeme zkusit použít kouzlo vznášení,“ napadlo Lilii, ,,Každou hodinu by jeden z nás přidal trochu energie a mohli bychom se tak někam dostat.“ My ostatní jsme souhlasili a vydali jsme se dál, zrovna když začalo svítat. Naše naděje na nalezení správné cesty okamžitě pohasly, když se vyplnila moje předpověď. Mlha byla tak hustá, že by se dala krájet. Pomalu jsme neviděli ani na třicet centimetrů a šlo se nám ještě hůř, než v noci. Opravdové problémy ale nastaly, až když jsme si chtěli odpočinout a sedli si na kamennou suť. Jonathan se opřel a kameny se začali sesouvat. ,,Ne, ne, ne!“ vykřikla jsem a snažila se kameny nějak zastavit. Marně. Kameny popadali z menšího srázu dolů a s hlasitým žblunknutím spadly do vody. ,,Dobrý,“ pochválil se Jonathan. ,,Dobrý?“ zeptala jsem se ho. ,,Dobrý?“ zopakovala jsem otázku, když se z vody začala vynořovat nějaká příšera. ,,No zas tak dobrý to asi není,“ odpověděl Jonathan a Lilie po něm vrhla vražedný pohled. ,,To neumíš být ani chvíli zticha?“ zeptala se ho. ,,Ne,“ odpověděl Jonathan s andělským úsměvem. Ještě tomu nasadil korunku, když nad hlavou přejel rukou dokola, jako by opisoval kružnici. Ta kružnice měla být svatozář. ,,Nerada ruším vaší konverzaci, ale myslím, že máme menší problém,“ upozornila nás Jane. Příšera před námi byla celá šedo-modrá a měla obludné bílé oči bez zorniček. Rozviřovala vodu obrovskými chapadly a já přemýšlela, co budeme dělat. ,,Máš ráda chobotnice?“ zeptal se mě Jonathan. ,,Ani moc ne.“ ,,Tak se připrav, že od teď je budeš nesnášet,“ upozornil mě. Trochu jsem se usmála a snažila se být klidná. Připomínalo mi to ty minuty, kdy učitelka rozdávala písemky a my museli jen čekat a bát se, co si na nás zase vymyslela. Obvykle někdo ze třídy řekl něco zábavného, nebo se jinak bavil s učitelkou a my ostatní se tomu nervózně smáli. Jenže teď jsem nebyla ve škole, bylo to mnohem vážnější. Dřív, než jsem si stihla připravit nějaké kouzlo, Lilie vzlétla do vzduchu a poslala na obří chobotnici tornádo. Jane metala po chobotnici nějaká kouzla, jež umí jen fénixové a Jonathan už měl v ruce ohnivou kouli. ,,Když je to vodní příšera, nejlépe jí zneškodníš ohněm,“ poučil mě. Rozhodla jsem se jeho radou řídit a za chvíli už na chobotnici létalo jedno kouzlo, za druhým. Chobotnice švihla Jane do ruky a z jejího předloktí začal stékat pramínek krve. Jane po příšeře na odplatu vrhla silné kouzlo a trefila se přímo, do oka. Příšera vydala skřek, při kterém mi přejel mráz po zádech, a jedním chapadlem chytla Lilii. Lilie vyděšeně vykřikla. Bezradně jsem pohlédla na Jonathana, který si mě ale nevšímal, jelikož měl plné ruce práce s jiným chapadlem, které snažilo omotat kolem něj. Poslala jsem po chapadle ohnivou kouli a Jonathan na mě vrhl vděčný pohled. ,,Strefujte se jí do očí,“ vykřikla Jane, ,,to jediné snad tu příšeru pořádně bolí.“ Okamžitě jsme jí poslechli. Připravila jsem si jednu obzvlášť velkou ohnivou kouli a zamířila příšeřino levé oko. Hurá! Strefila jsem se. Jane s Jonathanem se zatím zabývali tím pravým. Dotkla jsem se země a představila si schody. Schody z listů. Vložila jsem obrovské množství energie do toho, abych něco takového vytvořila. Pak jsem si svůj výtvor spokojeně prohlédla. Schody vedly až k chapadlu, které drželo Lilii a na konci se o něj lehce omotaly. Rychle jsem vyběhla až k Lilii a Použila jedno kouzlo. Pak jsem Lilii pomohla dostat se ven a ona ihned vzlétla. Já pak seběhla po schodech zpátky dolů, právě včas, jelikož  lístky právě povadly a zmizely. Budu muset trénovat. Pomyslela jsem si a přemítala o tom, jak moc by mi teta vynadala za tohle ne moc povedené kouzlo. Mezi tím, ostatní několikrát zasáhli příšeru do očí. Ta se teď s hrozivým skřekem pomalu vracela zpátky do vody. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Ta příšera nás nezabije! ,,Tak co, můžeme konečně pokračovat v cestě?“ zeptal se Jonathan.