War of the wolves

22. Kapitola

,,Emily?" zamumlal Jonathan. ,,No?" ,,Podívej se z okna a hlavně nepanikař," sdělil mi. Cítila jsem, že je znepokojený, ale pohlédla jsem ven. Na louce před tetiným domem se shromažďovali nějaké bytosti. Nedokázala jsem určit, jestli patří na naši stranu, nebo ne, ale připadala jsem si napjatá. ,,To jsou ti špatní?" zeptala se Jessica, která se právě objevila ve dveřích jejího pokoje. ,,To by mě taky zajímalo," odpověděla jsem zamyšleně. Chytla jsem Jonathana za ruku a všichni tři jsme se pomalu vydali po schodech dolů. Teta i většina smečky už stáli přede dveřmi, ale nikdo nic neříkal. Ticho. Rozpačité ticho... Probíhal jakýsi duševní souboj, při kterém prohrával ten, kdo první promluví. Měla jsem tak dostatek času, abych si mohla pořádně prohlédnout ta stvoření před námi. Až na pár výjimek to byli muži, odění v jednoduchém oblečení, jaké dřív nosili sedláci. Rozdíl byl v tom, že oblečení bylo utkáno ze svítivě barevných látek, místo obvyklé béžové a šedé. Na zádech měli zavěšené toulce s šípy a v rukách drželi oštěpy, palcáty, sekery a další zbraně, které jsem dosud neviděla. Co to má znamenat? Nepřišli doufám bojovat? Než jsem se však stihla kohokoli zeptat, co to je za bandu pobudů, jejich vůdce, který se tvářil ze všech nejvznešeněji, vytáhl odněkud luk a během kratičké chvilky vystřelil šíp přímo po tetě Lise. Ta to podle všeho nečekala, ale mez větší námahy mávla rukou a azurově modrým štítem šíp odrazila. Nám ostatním se to ale moc nelíbilo. Začala jsem ta ty muže vrčet tak, jako vlčí vlk, přestože jsem se nezměnila. Zbytek smečky se ke mně co nevidět přidal. Těch pár žen, které tu byly, oblečené stejně křiklavě, jako muži, teď ustoupili a připravili si šípy. Čekaly jen na povel. Rychleji, než některá z žen stihla vystřelit, někdo vyběhl z našich řad a zaútočil. Okamžitě jsme ho následovali. Vypukla obrovská vřava. U jindy poklidného sídla teď zavládl chaos a zmatek. Vlci se přeměňovali hlava nehlava a ve vzduchu létali šípy. Nevěděla jsem, kam se poděla Jessica, ale stále jsem pevně držela Jonathana za ruku. Podíval se na mě a omluvně se usmál; ,,Musíme se pustit," zamumlal a já přikývla. Cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy. Tohle nikdy nevyhrajeme, je jich tady alespoň třikrát víc, než nás. Nechtěla jsem ho pustit, měla jsem strach. To jen díky jemu jsem se tady ještě neskácela hrůzou. ,,Miluju tě," řekla jsem a políbila ho. ,,Miluju tě," odpověděl. Pak se odvrátil, pustil mou ruku a vydal se vstříc bitvě. Já za ním ještě chvíli tupě zírala a nakonec se rozeběhla úplně opačným směrem. Vzhledem k naší ne moc nadějné bitvě jsem se snažila bojovat co nejlépe, ale bohužel se mi to moc nedařilo. Prý, že Bílí vlci umí líp kouzlit. U mě je to spíš na opak. Přesto, jsem se musela pousmát nad jedním zjištěním- nepřátelé se snažili vyhnout tetiným záhonům. Nejspíš je nechtěli pošlapat, nebo jak jsem si s kyselým úšklebkem uvědomila, třeba měli alergii. Obojí mi připadalo, jako nesmysl, nicméně jsme všichni skončili na kraji lesa. Jeden z mužů po mně střelil šíp. V pravý čas jsem uskočila a poslala na něj na oplátku malé tornádo. Vzpomněla jsem si, na Lilii, která byla schopná vytvořit obrovské tornádo, a napadlo mě, že teď by se hodilo, kdyby kdokoliv ze Six clubu, nebo kterýkoliv fénix byl tady. Než muž stačil zareagovat, mrskla jsem po něm ohnivou kouli, ale minula jsem. Mířila jsem na hlavu, jenže jsem to špatně odhadla a dosáhla jsem jen toho, že jsem muži lehce osmahla vlasy. Zašklebila jsem se na něj, ale to už napínal tětivu s dalším šípem. Tentokrát se téměř strefil-protrhl kus látky mého trička na levém boku. Naštěstí se šíp nezabodl do kůže. Proč na nás vlastně zaútočili? Copak k tomu měli nějaký pádný důvod? Postříkala jsem muže sprškou vody a chvíli jsem měla pocit, že jsem ho totálně dopálila. Někdo po mně vystřelil šíp. Rychle jsem se skrčila. Podívala jsem se, kdo je střelcem. Byl to muž středního věku, hlavu měl vyholenou, což ještě víc zdůrazňovalo jeho popálený obličej a protáhlý tvar lebky. Celá jsem se otřásla, při představě na to, při jaké příležitosti k těm popáleninám přišel. Uhnula jsem pohledem a doufala, že si mě nevšiml. Bohužel všiml. Vydal se rychlým krokem přímo ke mně. ,,Asi si říkáš, proč jsme na vás zaútočili, že Emily?" Jo, to by mě skutečně zajímalo. Pomyslela jsem si hořce. ,,Je to prosté," řekl a zasmál se. Měl zvonivý, nepříjemný hlas, při kterém běhal mráz po zádech. Otřásla jsem se, přestože mi nebyla zima a vražedně jsem se na toho muže dívala, odhodlaná ho skutečně zabít, když mi k tomu poskytne nějakou vhodnou příležitost. ,,Co je prosté?" zeptala jsem se nejistě. Vypadalo to strašně, vzhledem k tomu, že jsem se ho chystala zavraždit a mluvila, tak vystrašeně... ,,Vždyť říkám, je to tak prosté a -" ,,Vysvětlil byste mi to laskavě?" zopakovala jsem mou otázku. Muž vypadal, že jsem ho zaskočila, Nejspíš nebyl zvyklý na to, že ho někdo přeruší v půlce věty. A pravděpodobně z toho ani neměl moc velkou radost. ,,Porušili jste naše zákony, tak vás musíme potrestat," odpověděl a při těch slovech se na mě škodolibě usmál. To ve mně vyvolalo ještě větší hrůzu. ,,Jaký zákon jsme porušili?" zeptala jsem se pochybovačně. Vždyť jsme neudělali nic zakázaného. Myslím. Než mi však muž stihl říct tu nejpodstatnější věc, boj, kterému jsem se zatím úspěšně vyhýbala, si mě našel... V poslední vteřině jsem se vyhnula letícímu oštěpu a tvrdě dopadla na zem. Nejspíš jsem si narazila levou ruku, která teď začala poměrně dost bolet. Pocítila jsem silné nutkání zůstat ležet na zemi, pokryté krví- těžko říct čí, mohla patřit stejně tak vlkům, jako těm mužům a stejně tak mně. Kdybych se ani nehýbala, třeba by si všichni mysleli, že jsem mrtvá a dali by mi pokoj. Po pravdě jsem se divila, že to zatím nikdo nezkusil. Přes všechny protesty jsem se vrávoravě postavila a pohlédla směrem, odkud přilétl oštěp. Stála tam žena s tmavě hnědými, až neskutečně rovnými, do pasu dlouhými vlasy. V ruce už držela další oštěp a podle všeho byla odhodlaná jej použít. Vrhla jím po mně a já schválně spadla na zem, asi tak, jako před chvilkou. Když jsem vstávala a oprašovala si své už napůl zničené triko, napadlo mě se podívat, kam oštěp letěl. Pohlédla jsem za sebe. Něco mě přimrazilo na místě... Chtěla jsem běžet k němu a pomoci mu, ale nedokázala jsem to. Přišlo mi, jako by, mě polili ledovou vodu a hlava se mi točila. Oštěp zasáhl Jonathana. Rozběhla jsem se k němu, ale bylo to, jako kdybych se bořila do bahna, které mě zpomalovalo. Nedokázala jsem se pohybovat rychle, ne dost rychle. Dokonce i zuřící bitva kolem mě se zastavila a já nedokázala plně pochopit, co se stalo. ,,Jonathane!" vykřikla jsem a svalila se vedle něj. Oštěp se mu zabodl do pravého ramene a podle loužičky krve pod Jonathanem, jsem odhadovala, že je to zlé. ,,Jonathane," zamumlala jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí, ale zamrkala jsem a chytla oštěp, abych jej mohla vytáhnout. ,,Ne," řekl přidušeně Jonathan a pusa se mu začala zaplňovat krví, která se tam po chvíli nevešla a vytékala ven, čímž špinila Jonathanovo už tak zničené triko. Kromě toho mu stékala po krku a tím zvětšovala kaluž krve. ,,Jonathane já musím!" řekla jsem. Skrze slzy jsem se na něj podívala a políbila ho na čelo. Lítostivě jsem pak natáhla ruku, která se mi strašlivě třásla, a pevně jsem chytla oštěp. Zatáhla jsem za něj a opatrně jej vytáhla ven. Z rány začala vytékat další krev. Tohle nepřežije. Uvědomila jsem si strašlivou pravdu. Ztratil už moc krve. ,,Jonathane!" vykřikla jsem znovu a snažila se alespoň trochu ovládnout. Hlasité vzlyky mnou lomcovaly a já přes slzy skoro nic nevěděla. Copak je tohle Jonathanův konec? Copak umře? Zmizí ze světa? Ale co pak bude se mnou? Bez Jonathana už to nikdy nebude takové, jako dřív... ,,Emily já..." začal chraplavě a z pusy se mu vyvalila další várka krve. ,,Nic neříkej," umlčela jsem ho, ,,Rada ti dá nějaký lék a všechno bude v pořádku," řekla jsem, ale ve skutečnosti jsem ujišťovala sama sebe. Chtěla jsem věřit, že je to pravda. Že Jonathan má nějakou šanci na uzdravení. Že všechno bude jako dřív... Bez něj bych nemohla žít. Věděla jsem to. ,,Emi... Emily, hlavně nedělej blbosti," řekl z posledních sil a zavřel oči. ,,Ne, Jonathane já..." začala jsem, ale došli mi slova. Jonathan se na mě naposledy podíval, a pak zavřel oči. ,,Ne!" vykřikla jsem v dalším návalu hysterie. ,,Nemůžeš to vzdát! Musíš bojovat!" křičela jsem na něj. Nejhorší na tom všem bylo, že on už se se smrtí smířil. Teď jsem si to naplno uvědomovala a bylo mi ještě hůř. V posledním zoufalém pokusu ho zachránit, jsem přiložila ucho k jeho hrudi. Srdce mu stále bilo. Sice pomalu, ale bilo. ,,Pane bože!" vykřikla jsem. Pořád mi to nedocházelo. Bylo to jako sen. Jako ta nejstrašnější noční můra... To nemůže být pravda! Nesmí! Rozhlédla jsem se kolem a začala si přát, aby mě někdo praštil do hlavy tupou částí oštěpu. Chtěla jsem se ponořit do přívětivé náruče bezvědomí, abych mohla na všechno zapomenout. Tedy alespoň do té doby, než se proberu. Přání se mi splnilo. Ta rána přišla z ničeho nic. Stejně nenadále, jako oštěp, který zasáhl Jonathana do ramene, mě někdo praštil do hlavy obrovskou palicí. Měla jsem pocit, že mi hlava pukne a všechno kolem ztemnělo. Zvuky zuřící bitvy jsem vnímala už jenom vzdáleně...