War of the wolves

37. Kapitola

Teprve, když ráno začalo nahrazovat pozdní noc a černočerná tma se postupně měnila v šero, nachýlil se ples ke konci. Téměř celou noc jsme s Jonathanem strávili v sále, jednoduchým střídáním dvou činností- tančením a rozmlouváním s ostatními. Všichni alespoň jednou tancovali a bylo dost zajímavé sledovat kamarádky, s jejich partnery. Julie po celou dobu vrhala zamilované pohledy na Derecka, Jessica, která tančila s Randym, byla nějak moc rudá a zdála se mi nervózní, Stacey s Peterem se chovali úplně stejně, jako vždycky a Ellie, která do sálu přihupkala s klukem zhruba v jejím věku, vypadala neuvěřitelně roztomile, což jsem se jí však neodvážila říct, jelikož jsem věděla, že by z toho pravděpodobně nebyla moc nadšená. Ale teď jsem seděla venku, na zahradní lavičce, Jonathana jsem držela za ruku a hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno. Z velkého sídla, jež stálo za námi, k nám doléhal povyk, hudba a cinkot skleniček, jak si dospělí znovu a znovu přáli hodně úspěchů v příštích měsících. My s Jonathanem jsme ale pomalu utichající zvuky skoro nevnímali a jen jsme fascinovaně sledovali obrovský, úplňkový měsíc, který na nás shlížel z oblohy. Noční král hvězd nám ale stále víc mizel z očí, což znamenalo jediné- přicházel úsvit. Přestože skrýš Finských vlků byla obklopená lesem, viděli jsme, jak se zšeřelá krajina začíná barvit do ruda. Velké jezero, jež se rozprostíralo přímo před námi, se po chvíli začalo třpytit, díky rannímu slunci a vzduch byl čerstvý a svěží- šlo o jeden z těch dnů, kdy poznáte už ráno, když přejdete k oknu a nadechnete se čerstvého vzduchu, že je před vámi slunečný, horký den. Usmála jsem se a pohlédla na Jonathana. ,,Miluji tě," zašeptala jsem tak, že mě sotva bylo slyšet. ,,Já tebe taky," odpověděl a políbil mě. Další chvíli jsme jen pozorovali krajinu kolem nás a bylo nám dobře. Pak se k nám někdo zezadu tiše přikradl. ,,Tak co vy hrdličky?" zeptala se Julie. Otočila jsem se a usmála se na ni; ,,Kde máš Derecka?" ,,Zůstal vevnitř, měl hrozný hlad," vysvětlovala, ,,Mám vám říct, abyste nechodili někam pryč, včera nebyl lov, takže si to vynahradíme dneska." Oba s Jonathanem jsme přikývli a Julie zase odešla. ,,Budeme muset zabít další zvířata," přemýšlela jsem nahlas a cítila, jak se mě zvětšuje stále větší a větší úzkost. Vzpomněla jsem si, jak jsem posledně neměla se zabitím nejmenší problém. A to mě znepokojovalo nejvíc.

Přesně v poledne byli všichni připravení k lovu. Sešli jsme se před domem, odění ve sportovnějším oblečení, než byly plesové šaty a napjatě jsme čekali, co se bude dít. Předpokládala jsem, že zanedlouho se objeví Callum, všichni se přeměníme a rozeběhneme se do lesa, lovit. Když ale Callum přišel a s úsměvem nám sdělil, že nebudeme lovit tady, ale pojedeme kus auty, k místu, kde je víc zvířat, zírala jsem na něj s otevřenou pusou. ,,Docela by mě zajímalo, jak se všichni narveme do aut," zamumlala jsem směrem k Jonathanovi, poté, co jsem se zběžně rozhlédla kolem. Sešlo se tu několik smeček a bylo jasné, že pět aut nám stačit nebude. Řešení se však ukázalo vcelku jednoduché. ,,S auty se vždycky někdo vrátí zpátky sem, aby odvezl zbytek," vysvětlil nám Callum poté, co jsme došli do garáže, kde bylo sice poměrně dost aut, nicméně ani za předpokladu, že by jela všechna, by se za jednu jízdu na místo lovu nedopravila ani polovina všech přítomných. ,,První pojedou naši přátelé z Švédska," dodal alfa, ,,Těm jsem už vysvětlil cestu." S jeho slovy jsme se všichni začali mačkat k autům, jak se každý snažil získat to nejlepší. Já si sedla do modrého auta, ke kterému mě dotáhl Jonathan, a téměř jediná jsem neřešila značku. Ellie se tentokrát rozhodla, že bude sedět veprostřed, z čehož však nebyl moc nadšený Jonathan a byl by se se sestrou možná i hádal, kdybych po něm nevrhla přísný pohled, přičemž jsem podle něj vypadala úplně, jako teta Lisa v mladší verzi. Jonathanovi rodiče se usadili dopředu a s rozpačitým úsměvem nám vysvětli, že vlastně pořádně neví, kam máme jet. ,,A smí tady vůbec někdo řídit, když v noci vypili tolik alkoholu?" zeptala jsem se šeptem Jonathana. ,,Ne," odpověděl mi radostně, ,,Ale opilí nejsou, tak se neboj." Mírně jsem se zamračila, protože jsem to ani trochu nechápala. Pak už jsme vyrazili.