War of the wolves

36. Kapitola

Napíchla jsem na vidličku kousek masa, pohybem ruky jsem přenesla jídlo do úst a pomalu rozžvýkala. Celý proces jsem ještě několikrát opakovala, až do té doby, kdy byl můj talíř úplně prázdný. Teď jsem uchopila skleničku, plnou čisté vody, rozhodnutá, že ji celou vypiji. Nechovám se teď trochu, jako robot? Vzhlédla jsem a podívala se na tetu, která s kamenným výrazem na tváři něco řešila s Abrahamem. Celý tenhle nápad, že by měla celá smečka poobědvat pohromadě, se mi zdál trochu přehnaný. Nicméně jsem se zachovala přesně tak, jak si teta Lisa přála. Oblékla jsem si slavnostní šaty (mimochodem jedny z těch, které mi s sebou do Švédska přivezla teta, když jsem já byla v obchodním centru), vlasy jsem si stáhla do pevného drdolu, čímž jsem jen docílila pouze toho, že jsem vypadala o dost starší, než ve skutečnosti jsem. Hlavní ale bylo, že jsem si pro jednou odpustila všechny hloupé poznámky a, jak by to řekla teta Lisa, celkově jsem se chovala, jako dáma. Po obědě toho na mě začínalo být už příliš, a zatímco všichni ostatní se přemístili do salónku, aby si dali kávu s nějakým delikatesním dezertem, já se tiše vytratila, rozhodnutá, že se půjdu podívat do knihovny ve věži. Tahle kruhová místnost byla vlastně první a poslední místo, kde by mě někdo hledal... Když jsem tiše šla po schodech, přemýšlela jsem nad naším nedávným setkáním se vzdálenými kamarády. Six club, Jane, Leah a my všichni ostatní jsme celý zbytek dne strávili sezením u jezera a vyprávěli si o různých novinkách a věcech, které se nám v posledních dnech přihodily. Čas ale utíkal příliš rychle a dřív, než jsme se nadáli, museli jsme se vrátit sem, k tetě Lise domů. ,,A zítra odpoledne odlétáme do Finska," povzdechla jsem si, trochu nevrlá z toho, že musím pořád někam cestovat. Zastavila jsem se před knihovnou a napadlo mě, že v tetině domě jsou i jiná, mnohem zajímavější a strašidelnější místa, než je tohle. ,,Co třeba ten sklep, o kterém jsem nedávno slyšela mluvit Matthewa?" zeptala jsem se a ani si neuvědomila, že jsem tu otázku vyslovila nahlas. ,,To bych ti nedoporučoval," uslyšela jsem za sebou známý hlas a nechtěně jsem nadskočila. ,,Jonathane," řekla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala, ,,Ty mě děsíš." Usmál se. ,,Všichni se po tobě shání," řekl. ,,Vážně?" otázala jsem se překvapeně. ,,Ne," odpověděl a vyprskl smíchy, ,,Vlastně si nikdo kromě mě nevšiml, že jsi zmizela. Ale byla tam nuda a já neměl nikoho, koho bych mohl provokovat, tak jsem se rozhodl tě najít." ,,Jak milé," řekla jsem. ,,Taky si myslím," přitakal. ,,Hele!" Měla jsem chuť mu za to vlepit facku, místo toho jsem mu ale dala pusu. ,,Možná bych tě mohl neštvávat častěji," slyšela jsem ho, jak tiše zamumlal. ,,Zkus to a budeš litovat," řekla jsem a pokusila se nasadit přísný výraz. To Jonathana naprosto rozesmálo. ,,Nech toho, nevidíš, že se snažím vypadat vážně?" vynadala jsem mu, ale cítila jsem, jak mi cukají koutky. ,,Právě, že to vidím," odpověděl se smíchem. ,,Tak pojď," pobídl mě. ,,Počkej, kam?" nechápala jsem. ,,Přece do sklepení," odpověděl, jako by to byla naprostá samozřejmost. Povytáhla jsem jedno obočí, ale poslušně jsem jej následovala. ,,Ať nás ale nikdo nevidí," upozornil mě. ,,Proč?" ,,Řekněme, že ve sklepení jsou jisté věci, které ti mohou způsobit infarkt," ujistil mě s takovým tím milým úsměvem sekretářky, která vám právě sdělila, že jste podepsáním smlouvy upsali svou duši ďáblovi. ,,Ok, tak jdeme," řekla jsem, i když možná trochu nejistě. Oba jsme se vydali po jednom z mnoha schodišť a po zhruba pěti minutách procházení tetina sídla jsme zastavili před jednoduchými dveřmi, vyrobenými z dubového dřeva. ,,A za nimi je ten sklep?" ujišťovala jsem se. Jonathan přikývl; ,,Matthew nás tam jednou vzal," vysvětloval, ,,Jsou to tak dva roky zpátky." Dřív než jsem si tenhle nápad se sklepením stihla rozmyslet, Jonathan sáhl po klice a otevřel dveře.

Sklep však nevypadal vůbec tak, jak jsem si ho představovala. Myslela jsem, že půjdeme po schodech ještě někam dolů, kde budou uloženy tajemné lektvary, staré, zaprášené knihy, eventuálně nějací ti vězni. Každopádně jsem nepočítala s tím, že se ocitneme v deset metrů široké, dlouhé chodbě. ,,Takže," zamumlala jsem a nemohla si nevšimnout, že můj hlas je slyšet v hlasité ozvěně, ,,Co se tady dá dělat?" Jonathan si povzdechl; ,,To je právě ono. Do těch nejtajnějších oblastí podzemního prostoru se nedostaneme bez klíče, který mají jen členové Rady a tvá teta," vysvětloval a podle tónu jeho hlasu jsem usoudila, že by moc rád prozkoumal každý kout sklepa. ,,Ale vím o jednom suprovém místě," dodal, když zjistil, že z ponuré chodby nejsem moc nadšená. Přikývla jsem a oba jsme se vydali na průzkum chodby, mdle osvětlené chladným, modrým světlem, jež Jonathan vykouzlil. ,,Podívej se támhle," řekl tiše a ukázal za roh, ,,Je tam dobrá cela." ,,No nejsem si zrovna jistá tím, že bych chtěla prohlížet místa, kde byl někdo vězněný," protestovala jsem, nicméně jsem ho poslechla a zamířila přesně udaným směrem. ,,Jonathane?" začala jsem, ,,Nic tu nevidím." Neozvala se žádná odpověď. ,,Ehm Jonathane?" V tu chvíli mě něco chytlo zezadu. ,,Ne!" vykřikla jsem. ,,Proč tak řveš?" zeptal se Jonathan. Tak počkat! Něco mi tu nehraje. ,,Jonathane?" otočila jsem se a zjistila, že ta "příšera," která mě chytila, je ve skutečnosti jen Jonathan. S úlevou jsem vydechla. Jonathan mi na oplátku věnoval praštěný úsměv. ,,Tak pojď," zamumlal a chytil mě za ruku. Oba jsme se tiše vypravili dál projít co nejvíce částí sklepení...