War of the wolves

34. Kapitola

Lidé neustále přemýšlejí o tom, co nastane po smrti. Někdo tvrdí, že život prostě skončí. Oheň vyhasne a jiskra už nikdy nezažehne plamen. Jiní se domnívají, že přijde posmrtný život nebo, že duše člověka odejde do nebe. Ale přinejmenším stejně vzrušující, jako smrt sama je ještě jedna otázka. A to sice- Co se stane před smrtí? Těsně před tím, než duše odejde ven z těla mrtvého. Zápasí člověk o život? Probíhá tento děj u každého jinak? Bolí to?

,,Pro potvrzení zopakujte své jméno," vybídl mě hlas z reproduktoru. ,,Jonathan Merian," povzdechl jsem si, teď už poněkud naštvaně. Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsem, ani co tu dělám. ,,Jméno potvrzeno," oznámil ženský hlas a s těmi slovy se otevřely kovové dveře, před kterými jsem už hodnou chvíli postával. Nejistě jsem se rozhlédl. Za dveřmi se nacházela temná chodba, jež vedla někam dál, do neznáma. Zapochyboval jsem. Copak vím, kam se tudy dostanu? Nemůžu se prostě vrátit? Nicméně jsem vykročil vpřed. V dalších několika vteřinách se naráz událo několik věcí- sotva jsem překročil práh, dveře se opět zasunuly a znemožnily mi tak šanci na návrat. Pak jsem ucítil bolest a zapomnění bylo rázem pryč. Vzpomněl jsem si na ten oštěp a na plačící Emily. Při jejím jméně jsem sebou cukl a srdce se mi prudce rozbušilo. Co když udělá něco hloupého? Neuvážlivého? Pak mě ale dočista zaslepila bolest. Cítil jsem ten oštěp ještě stokrát silněji, než předtím... Co mám dělat? Jsem mrtvý? Hlavou mi vířily různé, znepokojivé připomínky, a přestože jsem věděl, že právě teď, v tuto chvíli bych se měl soustředit, neudělal jsem to a jen jsem nechal myšlenky volně plynout. Svalil jsem se na zem a narazil čelem na chladnou, onyxovou zeď. Zavřel jsem oči a bezmocně ležel na místě. Snažil jsem se zapomenout na bolest, nevnímat ji. Prostě umřít. Chtěl jsem usnout bezesným spánkem a už se neprobudit... Po nějaké době se mi tohle přání skoro začínalo plnit. Jenže pak jsem uslyšel kroky. Někdo procházel chodbou a podle všeho byl zrovna kousek ode mě. Nemohl jsem odolat a díky zvědavosti jsem otevřel oči. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. ,,Emily?" zamumlal jsem. Byla to ona. Hleděla na mě svýma velkýma, upřímnýma očima. Vstal jsem a pro jednou úspěšně ignoroval bolest. ,,Jonathane," zašeptala Emily. Přešel jsem k ní a plný naděje se na ni zadíval. ,,Nemůžeš to teď vzdát," řekla, sotva slyšitelně. ,,Já vím," odpověděl jsem sklíčeně. Povzbudivě se usmála, ,,Musíš bojovat." Přikývl jsem, ,,Budu," Pro tuto chvíli jsem si připadal jako rytíř, který právě přijímá důležité poslání. Emily přistoupila ke mně. Pevně jsem ji objal a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Věděl jsem, že za chvíli Emily odejde a já zůstanu sám, jen s jedním, pravděpodobně těžko proveditelným úkolem.

Procházel jsem temnou chodbou, možná spíš tunelem a čekal na nějaké zázračné "světlo na konci tunelu." Každopádně zázrak nepřicházel a já měl s každým krokem stále větší a větší pocit, že se brodím tuhnoucím asfaltem. Nic jsem neviděl. Slyšel jsem jen bití svého srdce a svůj dech. Cítil jsem jen bolest... Pak ale začala tma postupně přecházet v šero. Dlouho jsem si to neuvědomoval, ale přece jen jsem po chvíli dokázal rozpoznat, kde jsou stěny a kde strop. Po nějaké době jsem dokonce spatřil dlouho očekávané světlo a s hekáním a funěním jsem se nakonec do loudal ke konci tunelu. Světlo však neznamenalo život a konec utrpení. Pouze jsem vešel do velké, rozlehlé místnosti, v níž na mě někdo čekal. Obrovská silueta nějakého temného stvoření. Muž, kterému patřila mohl klidně měřit přes dva metry byl zahalen v černé kápi. ,,Vítej Jonathane," sdělil mi dřív, než jsem stihl couvnout zpět do tunelu, ,,Jsem Smrt," představil se. ,,A já jsem bůh," neodpustil jsem si ironickou poznámku. Přesto jsem nepochyboval o tom, že muž mluví pravdu. ,,Takže tohle je konec?" zeptal jsem se a mávl rukama. Bylo mi jasné, že můj život ještě ani zdaleka nekončí- čekala mě jistě nějaká zkouška, něco u čeho si budu přát umřít, nicméně chtěl jsem Smrt vhodně vyprovokovat. Muž se chladně zasmál; ,,Jsi tak naivní. Myslet si, že aby ses dostal na onen svět, stačí ti jen projít nějakým tunelem, kdo to kdy slyšel?" vykládal. Měl nepříjemný hlas, který mi připomínal broušení nožů. ,,Řekni, už jsi někdy bojoval?" zeptal se. ,,No ano, ovšem," odvětil jsem, trochu rád, že mohu odpovědět kladně. ,,S mečem?" zeptal se udiveně Smrt. Tentokrát jsem musel zavrtět hlavou. ,,To je dobře," slyšel jsem muže, jak si brblá pod vousy, ,,Jonathane, řekni mi, toužíš vůbec po návratu do světa živých?" Přikývl jsem a stiskl ruce v pěst. ,,Fajn," odpověděl Smrt a já zjistil, že v ruce drží jakýsi meč s černou rukojetí a ocelovou, dlouhou čepelí. ,,Chci taky zbraň," řekl jsem mu a byl bych přísahal, že se Smrt usmál. ,,Došlo ti rychle, co se od tebe očekává," řekl, ,,Za to možná budu milosrdnější." ,,Nevíte, jestli vyhrajete," odpověděl jsem zachmuřeně. ,,Nevím?" zasmál se, ,,Tisíce let tady strážím bránu mezi těmito dvěma astrálními sférami a za celou dobu mě ještě nikdy nikdo neporazil a to tu byli o dost větší bojovníci, než jsi ty," řekl pohrdavě a s jeho slovy se mi v ruce zhmotnil obyčejný meč, pod jehož vahou mi ruka nepatrně klesla blíž k zemi. ,,Jen se prosím smiř se smrtí," řekl, ,,Nejhorší lidé jsou ti, kteří to ne a ne pochopit." Smrt to ještě ani nedořekl a já už se na něj řítil; meč zdvižený nad hlavu, v očích plamenné odhodlání a celý proces jsem doplnil zuřivým válečným křikem. Napřáhl jsem se a trochu doufal, že bude stačit jedno mávnutí. Smrt, kterého má rychlost sice zaskočila, však jen mávl rukou, v níž držel meč a můj útok bezpečně odrazil. Ozval se zvuk řinčení oceli o ocel a celou scénku provázel hrozivý smích mého soupeře. Nyní byla řada na Smrti. Muž provedl úspěšný výpad a zasáhl mě do levého předloktí. Zaúpěl jsem, ale pokračoval dál. Vyrazil jsem vpřed pevně rozhodnut, že tentokrát Smrt zasáhnu, ale on byl rychlejší a mému útoku se opět hravě vyhnul. ,,Ale no tak," promluvil, rádoby ustaraným hlasem, ,,Neříkej, že víc toho nedokážeš." Co takhle použít nějaké kouzlo? Možná by mu konečně došlo, že zahrávat si s vlky není hra pro malé děti. ,,Ani na to nemysli," řekl stroze, jako by přesně věděl, co se mi právě honí hlavou. Smrt využil mé chvilkové nepozornosti a přiřítil se přímo ke mně. Mávl mečem, asi tak, jako by mi chtěl useknout hlavu. Já se naštěstí v pravý okamžik sehnul. Pak jsem znovu zaútočil. Opět marně. Bojovali jsme dál a dál. Má zranění se s každou sekundou stupňovala, Smrt však vypadal, že si to všechno čím dál víc užívá. Bylo mi jasné, že tenhle souboj skutečně nemohu nikdy vyhrát, a to ani, kdyby můj soupeř usnul. Smrt prudce zaútočil, a vyrazil mi meč z ruky. Zbraň odlétla několik metrů ode mě a s, zařinčením dopadla na podlahu. Chtěl jsem pro meč doběhnout, jenže sotva jsem udělal jeden krok, Smrt mi podkopl nohy a já spadl na zem. Rychle jsem se převalil na záda a zjistil jsem, že hledím přímo do černých očí Smrti, který teď napřahoval ruku, aby mě mohl bodnout do srdce. Zklamal jsem. Blesklo mi hlavou. Zklamal jsem Emily! Smrt do mě zabodl meč a já si nemohl pomoci a musel vykřiknout. Nechtěl jsem sledovat muže, jež mě právě zabíjel, ale nemohl jsem od Smrti odtrhnout oči. Musel jsem jen zkroušeně sledovat, jak mě zabíjí... Pak jsem konečně zavřel oči. Nyní už smířený s tím, že jsem nedodržel svůj slib, smířený s tím, že zemřu...

Zamrkal jsem. Nade mnou se tyčilo několik osob. Viděl jsem je jen rozmazaně, ale pohled mi utkvěl právě na jedné postavě, kterou bych poznal i poslepu. ,,Emily?" zachraplal jsem.