War of the wolves

32. Kapitola

Mělo mi rovnou dojít, že náš útěk nenechají nepotrestaný. Dotáhli nás až do velké síně a jako oběť předhodili kapitánovi, který už na nás podle všeho čekal. Ucítila jsem na zádech něčí ruce a dotyčný do mě okamžitě zezadu strčil, takže jsem spadla na kolena. Stráže udělali to samé i Stacey a Peterovi, ale já na ně v tuto chvíli nemyslela. Dívala jsem se před sebe, přímo na kapitána, který k nám prozatím stál otočený zády. Teď ale změnil svou pozici a pomalu se otočil k nám. Když jsem ve světle spatřila jeho tvář, nechtěně jsem se otřásla hrůzou. Tu jeho brunátnou tvář jsem dobře znala ze snu. Nebyl to nikdo jiný, než kapitán Green... ,,Tyhle jsme chytili, kapitáne," řekl někdo za mnou. Neznámý muž v plášti si odkašlal. ,,Já je chytil," opravil hlídače a skoro jistě jsem věděla, že se pod tou svou kapucí usmívá. ,,Stacey," vyplivl Green a s šíleným úsměvem zabijáka přešel k vlčici, ,,Myslím, že jsem ti řekl dost jasně, že když se ještě jednou pokusíš utéct, tak tě pošlu do dolů," sdělil jí a přešel k ní neskutečně blízko. Viděla jsem, jak se Stacey třese. Něco udělej! Co? Co mám udělat? Mám svázané ruce a jsem v místnosti plné nepřátelských vlků. Použij kouzlo! Uvědom si, jak pošetile to zní! Na chvíli jsem se zamyslela. Byla pravda, že nikoho ze zdejších vlků jsem nikdy neviděla použít třeba jen jediné kouzlo, to ale neznamenalo, že s magií zacházet neumí. Stacey, kterou chytli hned po první proměně, asi kouzlit neuměla, ale dost jsem pochybovala o tom, že Green by mé kouzlo nedokázal odrazit, nebo vykrýt jednoduchým štítem. ,,A kdo jsou tihle dva?" zeptal se a ukázal na mě a Petera. ,,Peter Carter," prohodil někdo za námi. Green přikývl a poškrábal si vousy, ,,A tahle?" zeptal se. Zavládlo zaražené ticho. Nejistě jsem se usmála. ,,Jméno?" zeptal se Green. Neuvědomila jsem si, co dělám, dokud mě nezarazily překvapené výrazy všech v místnosti. Zavrtěla jsem hlavou- Greenovi se to nejspíš nelíbilo. ,,Jak?" zeptal se znovu. ,,Ayshetta Picetová," vyhrkla jsem. Stacey se na mě zmateně podívala a já ji zpražila pohledem, který jasně říkal jediné- nech to plavat. Nevěděla jsem, co mě to popadlo, ale nehodlala jsem jim říkat své pravé jméno a tohle bylo první, na které jsem si vzpomněla- tedy skoro první, ale pochybovala jsem o tom, že je Jonathan dívčí jméno. ,,Ayshetta?" otázal se Green. Všechny pohledy se upíraly na mě v hrozivém očekávání. ,,Jen Aysha," opravila jsem kapitána. Doufala jsem, že neznámý, který nás chytil, neslyšel mé jméno. Anebo, ho slyšel, ale rozhodl se mlčet. Oddechla jsem si teprve, když se Green opět otočil jinam. ,,Odveďte je do dolů. Myslím, že tam dostanou konečně za vyučenou a naučí se alespoň trochu poslouchat," přikázal Green a hrozivě se usmál. ,,Všechny kapitáne?" zeptal se jeden z hlídačů. ,,Ano, ovšemže všechny." Zezadu mě někdo znovu popadl za provaz, kterým mi prve svázali ruce. Zvedli nás ze země a hrozivý pochod pokračoval, jen s tím rozdílem, že teď nás nutili vydat se dolů, po neustále se svažující chodbě... Po až příliš krátkých deseti minutách jsme konečně došli na místo. Obrovské, obloukové dveře, z tmavého, smrkového dřeva již byly otevřené, takže stačilo jen udělat pár kroků a byli jste na budoucím místě vaší smrti. Já tam nechci! To sis měla rozmyslet dřív, teď už je pozdě. Ačkoli se mi nechtělo, prošla jsem dveřmi bez jediného slůvka na protest. ,,Tohle bude vaše část dolů," sdělil nám jeden hlídač, když jsme se ocitli v prázdném, kupodivu velmi dobře osvětleném prostoru. Strop byl nízko a po obou stranách se nacházely pískově žluté stěny, s jakýmisi mozaikami, které přírodně vznikly, díky barevným kamenům, jež se ve stěnách nacházely. Pak, bez dalšího slova nám rozvázali ruce, několik lidí přineslo dva sudy s pitím a džbány, krumpáče a několik pochodní, které zasunuli, do již připraveného držáku. Jakmile tohle hlídači splnili, s bouchnutím zavřeli dveře a my už jen slyšeli, jak se venku na chodbě zamyká zámek. Všichni tři jsme se po sobě vyděšeně podívali. Nejenže jsme neutekli, ale dokonce byl nadobro zpečetěn náš život. ,,Myslím, že jim je jasné, že sami od sebe tu tunely hloubit nebudeme," podotkla jsem. ,,Ano, ale buď to, nebo se tady po nějakém čase zblázníš nudou," odvětil Peter a až přehnaně klidně si vzal jeden džbán a načepoval do něj průzračnou, studenou vodu. ,,Je vám jasné, že odtud neutečeme?" zeptala se Stacey. ,,Proč? Máme přece krumpáč, pochodně a dokonce i vodu, co víc bys chtěla? Dali nám přesně prostředky, které potřebujeme k vyhloubení tunelu na útěk," ušklíbl se Peter. Zívla jsem; ,,Nevím, jak vy, ale já bych se ráda chvilku prospala. Pak něco vymyslíme." ,,Dobře," odpověděla Stacey. Lehla jsem si na vlhkou, nepohodlnou zem a ještě před tím, než se mi zavřela víčka, jsem spatřila Stacey s Peterem, jak se o něčem tlumeně baví.