Marlena De Santis je studentka na volné noze, která se po vysoké škole odstěhovala do Itálie, a kde také žije svůj nový život. Je velkou fanynkou rockové kapely Måneskin, u které by nikdy nevěřila že ji pozná osobně. Co se stane, když se vydá jeden...
"Jsi v pořádku?" zeptal se a starostlivě se na mě podíval a pak zpět odvrátil své oči na silnici. Seděla jsem vedle něj a úzkostlivě otáčela svým prstýnkem na mém ukazováčku. Dívala jsem se z okna jak svět nechával za sebou jenom rozmazané šmouhy. Ani jsem si nevšimla že už nejsme ve městě, nýbrž úplně někde jinde, kde to ani trochu neznám. Pršelo a já byla ráda, že jsem si jeho bundu vzala sebou. Přitáhla jsem si jí blíže ke svému tělu a zabalila se do ní.
"Jo, to nic není.. Jenom mě napadají špatné myšlenky.." zavrtěla jsem hlavou ve snaze z toho nedělat nic velkého.
"Co přesně?" opět se zeptal a já si přála, aby přesně tohle neudělal. Vždycky jsem se snažila problémy řešit sama se sebou.. Chtěla jsem v tom být sama, s mými myšlenkami.
"Opravdu to chceš slyšet?" vzdychla jsem si a podívala se provinile na svoje složené ruce ve svém klíně. Nechtěla jsem se na něj podívat. Bála jsem se, že mi řekne že řeším hlouposti a ať to hodím za hlavu.
"Chci, povídej.." usmál se na mě a položil mi svoji pravou ruku na stehno. Nezbývalo mi nic jiného, než mu to říct.
"Víš.. No.. Nenapadlo tě třeba že... Třeba že.." koktala jsem.
"Třeba že se jim nebudu líbit?" řekla jsem skoro až neslyšitelně. V autě bylo ale ,kromě zvuků z vnějšího světa, takové ticho že by jste slyšeli i hřebík na zem spadnout. Bylo mi tedy jasné že to slyšel.
"Samozřejmě mě taková věc napadla, ale jsem si jistý že se jim líbit budeš.." usmál se přesvědčivě s oči upřenými na cestu před námi a stehno mi pohladil.
"V těchto věcech se dost navzájem respektujeme.. Pamatuju si když nám Damiano představil Giorgiu a všichni jsme to vzali naprosto skvěle. Tvoje návštěva proběhne určitě podobně." řekl s naprostou jistotou a odbočil do ulice, kde později zaparkoval.
"Jsme tady." oznámil a povzbudivě se na mě usmál. Stiskl mi ruku.
"Věř mi, bude to fajn." věnoval mi polibek na čelo a poté vyšel s auta. Otevřel mi dveře a vzal mě opět za ruku. Přitiskla jsem se k němu a šli jsme do nahrávacího studia, kde na nás čekal zbytek kapely.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
