Marlena De Santis je studentka na volné noze, která se po vysoké škole odstěhovala do Itálie, a kde také žije svůj nový život. Je velkou fanynkou rockové kapely Måneskin, u které by nikdy nevěřila že ji pozná osobně. Co se stane, když se vydá jeden...
"Marleno, nesmíš se otáčet.. Běž!" křičel za mnou vystrašený Ethan.
Pevně jsme se drželi za ruce až jsem necítila vlastní prsty, a utíkali tmavým lesem, dokud nás to obrovské monstrum nechytlo. Přes tmu a slzy v mých očích jsem nedokázala vidět ani na krok. Kdyby mě nedržel, nepřežila bych ani minutu. Mé nohy začínaly být slabé.
"Už nedokážu běžet dál.." vzlykala jsem zoufale a přemítala, kdy už tohle peklo skončí.
"Musíš.." vzdoroval s očima soustředěnými na cestu před námi.
Utíkala jsem dál a dál, až mi uklouzla noha a celé mé tělo se zhroutilo k zemi. Můj pláč propukl v hlasitý brekot. Cítila jsem ostrou bolest v kotníku. Věděla jsem, že tohle je konec.
"Je zlomený.." sáhl třesoucí se rukou na moji nohu a já ucukla bolestí.
Došlo mu, že jsme v koncích ale nepřestával mít naději.
"Ponesu tě." řekl sebejistě a podíval se mi do očí.
"Ne.. Je to zbytečné.." řekla jsem zoufale.
"Nech mě tady a zachraň se aspoň ty, když ne já." otočila jsem hlavou za sebe. Zbývalo nám málo času. Jestli mě tady nenechá a neuteče, nepřežijeme ani jeden.
"Nenechám tě tady.. Bez tebe už nemám důvod žít.." namítal a já počítala, kolik vteřin nám zbývá. 7.. 6.. 5.. 4..
"Takže jestli zemřít, tak jedině spolu.." řekl v slzách a naposledy mě políbil, než nás to monstrum dohnalo a svými drápy rozsápalo naše těla.
"Ne!" zakřičela jsem s uslzeným obličejem do ticha naší ložnice.
"Co se stalo?" zeptal se ustaraně Ethan, kterého jsem právě svým křikem probudila z jeho snu. Byla jsem tak ráda že ho vidím a že je živý.
"Ty žiješ!" zašeptala jsem štěstím bez sebe a pevně ho obejmula. Odmítala jsem ho pustit.
"Noční můra?" vzdychl a pohladil mě něžně po zádech. Přikývla jsem.
"Chceš si o tom popovídat?" zeptal se a políbil mě na rameno. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne.. Nechci se k tomu už vracet.." dodala jsem a pomalu ho pustila z mého sevření.
"Bylo to tak živé až jsem zapomněla, že se mi to všechno jen zdálo.." vrtěla jsem nechápavě hlavou.
"Neměj strach.. Jsem tu s tebou a nikomu tě nedám." usmál se na mě a pohladil mě po tváři.
"Miluju tě." pošeptal mi do ucha a poté mě začal líbat na rty.
"Já tebe víc, než si dokážeš představit." řekla jsem mezi polibky.
"Chceš se hádat?" zachichotal se a pomalu mě položil zpátky na záda na postel. Taky jsem se zachichotala.
"Půjdeš ještě spát?" zeptal se a také si lehl, hlavu si podpíral rukou.
"Nevím.. Mám strach, že se mi ten sen bude zdát znovu." přiznala jsem a ještě víc se zachumlala do přikrývky.
On souhlasně přikývnul.
"Tak co kdybych ti řekl já co se zdálo mně?" navrhl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. V mém břiše začali létat motýlci.
"Dobře.." zašeptala jsem a přitulila se k němu.
"Byl to hezký sen. Byla noc. Ocitnul jsem se v zahradě, opravdu překrásné. Rostly tam ty nejkrásnější růže. Mezi nimi jsem si jednu vybral a utrhl." vyprávěl.
"Poté jsem najednou letěl na nebi. Nevím jestli jsem měl křídla nebo ten pohádkový létající koberec.." zasmál se. "Ale letěl jsem. Z té výšky byl vidět celý Řím, byla to taková krása..".
"Nakonec jsem doletěl až k tvému oknu od bytu, které bylo otevřené a já se tak dostal dovnitř. Spala jsi.." povídal dál a já zatajila dech. Opravdu sní o mně?
"Vlasy ti padaly do obličeje, tak jako teď.." zachichotal se. "Nechtěl jsem tě budit. Jen jsem tě přikryl a políbil na čelo. Pak jsem vedle tebe položil tu růži, kterou jsem utrhnul a zase odešel do noci."
"Konec." usmál se.
"Zdá se ti o mně často?" zeptala jsem se.
"Ani ne, jen každou noc od té doby co jsem tě uviděl." zasmál se a já také.
Napnula svojí ruku do vzduchu, abych se podívala na náš prstýnek.
V tu chvíli jsem si ale nevšimla, že napnul svojí ruku s prstýnkem do vzduchu i on. Déšť prudce bičoval do skleněných okenních tabulek a my v měsíčním světle pozorovali rysy kamínků vsazených do prstenů na našich rukou. I v tom dešti jsem uslyšela, jak se zachichotal.
"Co je?" zasmála jsem se a jemně do něj drkla rukou.
"Té spojitosti." odpověděl a dál se díval na naše ruce.
"Jaké spojitosti?" otočila jsem se celým tělem k němu.
"Måneskin; ten název pochází z dánštiny.. Znamená 'Měsíční světlo'." odpověděl a kývl hlavou k našim rukou, které osvětloval měsíc a které jsme propletli dohromady.
"Neměj strach a vyspi se. Ochráním tě." usmál se a přitáhl si mě blíže ke svému tělu, až mě pažemi uvěznil ve své náruči.
"Dobrou noc princezno.." políbil mě na čelo a já naslouchala tlukotu jeho srdce, dokud jsem neusnula.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
