Marlena De Santis je studentka na volné noze, která se po vysoké škole odstěhovala do Itálie, a kde také žije svůj nový život. Je velkou fanynkou rockové kapely Måneskin, u které by nikdy nevěřila že ji pozná osobně. Co se stane, když se vydá jeden...
"Marleno?" ozval se do ticha pokoje známý šeptající hlas. Z polospánku jsem otevřela oči do malinkých škvírek a snažila se rozeznat tu rozmazanou šmouhu obličeje před sebou.
"Vic? Jsi to ty?" zašeptala jsem, s nejistotou v hlase. Zvedla jsem se do sedu.
"Jsem to já. Přišla jsem tě probudit.. Dneska je tvůj velký den." vysvětlila, přisedajíc si vedle mě na postel.
"Kde je Ethan?" rukou jsem přejela po druhé polovině postele, kde vždycky spal.
"Ten už je dávno vzhůru. Připravuje se, stejně tak jako se budeš za chvilku připravovat i ty."
"Nezapomeň, že tě nesmí vidět dřív než u oltáře. Taková jsou pravidla." objasnila mi. Sklopila jsem hlavu.
"Od kdy ty dodržuješ pravidla?" odsekla jsem se zívnutím, stále rozespalá. Za jiných okolností jsem pravidla a ostatní zvyky většinou dodržovala a naopak odsuzovala jiné, kteří takové věci nerespektovali. Ale dnešní ráno mi nějaké pravidla nebo zvyky přestali být důležitými. Chtěla jsem ho ještě jednou a naposledy vidět, než se setkáme u oltáře s prstýnky na našich prsteníčcích a budeme jako jedno tělo. On byl součástí mého života, každého dne. Jediné ráno bez něj mi připadalo ztracené.
"Ale no tak, nedělej problémy." zaúpěla.
"Pravidla jsou od toho aby se porušovala." zvedla jsem se nemotorně z postele a šla směrem ke dveřím vydat se ho hledat. Neušla jsem ani pět kroků a Victoria mě zarazila.
"Nikam." chytla mě za zápěstí a posadila zpět na postel.
"Ethan mi tě dal na starost dokud se neuvidíte a já mu slíbila, že se o tebe postarám." držela mě za ramena a dívala se mi do očí.
"Takže se teď převleč do šatů. Svatba je za hodinu a my máme docela naspěch. Musím ti udělat vlasy a make-up.." vysvětlila a dovedla mě do její šatny, kde mi pomohla s převlékáním.
"Ještě boty." posunula k mým nohám pár bílých lodiček a já do nich vsunula svoje chodidla.
"Sedni si sem." ukázala na malou stoličku před jejím toaletním stolkem s zrcadlem. Opatrně jsem si sedla a dávala přitom pozor, abych nijak nepomačkala šaty.
"Chceš něco extra nebo to necháš na mě?" zeptala se zamyšleně, když mi hřebenem projížděla vlasy.
"Nechám to na tobě. Myslím, že už stejně víš co učesat." usmála jsem se pro sebe.
"Obávám se že máš pravdu." zazubila se na mě a začala mi zaplétat cop, z kterého poté vytvořila elegantní drdol.
"Vydrž ještě chvilku." řekla když si všimla, jak se netrpělivě vrtím. Do rukou mi opatrně vložila zlatou sponu s průhlednými kamínky.
"Líbí se ti?" zeptala se mě s očima upřenýma na předmět v mých rukou.
"Je krásná." vzdychla jsem a obdivovala sebemenší detaily té spony.
"Koupila jsem ti ji na dnešní den. Chtěla bych ti ji dát do vlasů společně se závojem, který tu pro tebe taky mám už připravený." vzala mi sponu z rukou a místo ní mi položila na klín dlouhý závoj s vyšitými květinovými motivy, který dokonale ladil s mými šaty.
"To je úžasné Victorie.. Skvělý nápad!" pochválila jsem ji a ona se usmála. Vzala si zpátky můj závoj, který mi pomocí spony připevnila do mého drdolu. Poté mi do uší nasadila náušnice a na krk zapnula náhrdelník.
"Budeš překrásná.." dodala, když jsem si prohlížela náušnice společně s náhrdelníkem v zrcadle.
"Další drobnosti, co jsi mi koupila že?" zeptala jsem se a ona usměvavě přikývla.
"Zbývá nám už jenom make-up." oznámila mi.
"Vím že se mu nejvíce líbíš když jsi přirozená, takže nebudu dělat nic složitého." vysvětlila a nanesla na štětec béžové oční stíny, které mi namalovala na víčka. Na koutky očí přidala trochu hnědé a opatrně namalovala řasenku.
"Ještě rty a tváře." vzala do ruky světle červenou rtěnku a přejela s ní po mých rtech. Prsty odstranila veškeré přesahy. Poté mi štětcem jemně napudrovala obličej.
"Hotovo!" zvolala a odložila veškerý svůj make-up na stolek přede mnou.
"Jsi dokonalá." usmála se na můj odraz a naposledy se ujistila, zda nevynechala nějaké místo.
"Páni!" řekla jsem s údivem a dívala se na každý malinký detail na svém obličeji v zrcadle. Připadalo mi, jako kdybych se dívala na nějakou princeznu než na sebe. Vypadala jsem opravdu nádherně.
"Nezapomeň na kytici." odešla a vrátila se s kyticí bílých růží, kterou mi podala. Zvedla jsem se a obejmula ji.
"Děkuju za všechno.." zašeptala jsem vděčně a vzala svoji kytici do rukou. Nedokázala jsem tomu uvěřit jak na všechno myslela.
"Neděkuj a radši už utíkej. Svatební obřad začne každou chvilkou." upozornila mě a popostrčila mě blíž ke dveřím. Přikývla jsem na souhlas.
"Sbohem Marleno de Santis.." zašeptala jsem si pro sebe s úsměvem a odešla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
