Marlena De Santis je studentka na volné noze, která se po vysoké škole odstěhovala do Itálie, a kde také žije svůj nový život. Je velkou fanynkou rockové kapely Måneskin, u které by nikdy nevěřila že ji pozná osobně. Co se stane, když se vydá jeden...
"Kam přesně máme namířeno?" zeptala jsem se, mezitím co on zamykal dveře od domu.
"Na nákup." oznámil mi a vhodil klíče do kapsy své džínové bundy.
"Na nákup?" zopakovala jsem. Přikývl a chytil mě za ruku.
"Co bychom měli koupit?" zeptala jsem znovu, mezitím co jsme šli.
"Potřebujeme nakoupit jídlo, kuchyň je skoro prázdná." usmál se a cvrnkl mě do nosu. Zachichotala jsem se.
"Máš krásný úsměv." pohladil mě po tváři. Cítila jsem, jak se opět červenám.
Usmála jsem se pro sebe. Zanedlouho jsme byli v malém městečku. Po mé pravé straně se rozléhalo obilné pole plné vlčího máku. Jemně jsem se Ethanovi vytrhla z ruky a utíkala si pár květin natrhat, dokud jsem z nich neměla menší kytici. Chtěla jsem si ji dát do vázy až se vrátíme.
I když jsem květiny měla už natrhané, chvíli jsem ještě v poli stála. Obilné klásky mi byli až po pas a já si připadala, jako bych byla v moři. Slunce mi svítilo do obličeje. Chtěla jsem spadnout po zádech do tohoto žlutého moře a strávit tu třeba celý den.
Přimhouřila jsem oči a otočila se na Ethana.
Nechápavě se na mě díval, co v tom poli dělám. Usmála jsem se a zamávala na něj kyticí vlčích máků, kterou jsem měla v pravé ruce. Usmál se a vydal se do pole za mnou.
"Vsadím se že mě nechytíš!" řekla jsem a začala utíkat. Cítila jsem se volná. Vlasy mi vlály ve větru.
Znovu jsem se otočila a uviděla, jak je blíž a blíž ke mně. Nasměrovala jsem svoji hlavu zpět na pole přede mnou a utíkala, co jsem nejvíc dokázala. Nakonec jsem se schovala za jeden z jablečných stromů opodál a doufala, že mě nenajde. Stála jsem opřená zády o jeho kmen a snažila se popadnout dech. Když už jsem si začínala myslet že mě nenajde, uslyšela jsem za sebou blížící se kroky.
"A mám tě!" zakryl mi oči svými dlaněmi a já leknutím nadskočila. Poté jsem se uvolnila a pomalu sundala jeho dlaně z mého obličeje. Skočila jsem mu do náruče a políbila ho na rty. On s námi ale ztratil rovnováhu a my spadli do pole. Oba dva jsme se začali hloupě smát.
"Tohle mi nedělej.. Víš jaký jsem měl o tebe strach?" řekl se smíchem a začal mi vybírat z vlasů malinké semínka obilí. Přestala jsem se smát a podívala se na něj. Ve vlasech měl stejně tolik smítek jako jsem měla já. Začala jsem se zase smát.
"Čemu se teď směješ?" zeptal se mě a smál se ještě víc.
"Ale ničemu." řekla jsem, snažíc se zadržet svůj smích a začala mu také vybírat z vlasů nepořádek. Pak jsem si položila hlavu zpátky na zem a pozorovala mraky na obloze.
"Támhleten vypadá jako štír!" řekla jsem a ukázala na jeden z mraků.
"No to ne, to je přece želva." zavrtěl hlavou a začal prstem ve vzduchu opisovat tvar mraku.
"Já v tom želvu nevidím.." mračila jsem se ve snaze v tom rozpoznat obrys těla želvy.
Až po snad nekonečném dohadování jsme se oba přeci jen zvedli a vydali se zpět na cestu do obchodu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
