𝑳𝒐𝒗𝒆 𝒂𝒕 𝒇𝒊𝒓𝒔𝒕 𝒔𝒊𝒈𝒉𝒕 | 𝙀𝙩𝙝𝙖𝙣 𝙏𝙤𝙧𝙘𝙝𝙞𝙤

𝟑𝟐.

"Prozradíš mi kam jedeme?" hlesla jsem na sedadle spolujezdce dívajíc se z otevřeného okna a přemýšlela, kde se odehrají naše líbánky. Byl letní večer a na obloze svítily hvězdy s měsícem, který naše auto, už od odjezdu ze studia, pronásledoval. Vítr mi foukal do tváře a cuchal vlasy.

"Nebuď netrpělivá." zasmál se a podíval se mi do obličeje, aby mě mohl pohladit po vlasech. Poté oči zase odvrátil na cestu a věnoval se řízení.

"Ono je to překvapení že?" podívala jsem se na něj podezřívavě. On přikývl a zachichotal se.

"Tak mi aspoň prozraď za jak dlouho tam budeme.." škemrala jsem.

"Nic neprozradím.." zavrtěl usměvavě hlavou a stále se díval na silnici před sebou.

Vzdala jsem to. S povzdechnutím jsem se zády svezla po sedadlu a dál se dívala s okna, jak se z budov a krajin stávají pouze šmouhy a mizí v dáli za námi. Vystrčila jsem ruku z okýnka a cítila, jak přes mé prsty fouká studený větřík. 

"Máš ráda jízdy autem že?" pousmál se.

"Je to uklidňující.. Už jako malá jsem ráda cestovala autem." vysvětlovala jsem a dál si hrála se vzduchem mezi mými prsty.

"Taky je mám rád." přitakal a vzal mě za ruku, jejíž hřbet něžně políbil a hladil svým palcem. Vrátila jsem svůj pohled zpět a dál se dívala s okna.

"Nevím proč, ale přijdou mi jízdy autem útulné. Necháš se vézt a zároveň můžeš z okna prozkoumávat okolí a poslouchat přitom hudbu, co se ti líbí." pokračovala jsem. Souhlasně přikyvoval.

"Mám zapnout rádio?" nabídl mi a natáhnul ruku k rádiu.

"Jestli ti to nevadí.." odpověděla jsem s pousmáním.

Usměvavě rádio zapnul a naladil stanici s písničkou, která se mu líbila a nechal ji hrát. Byla to hezká melodie. Nevnímala jsem ani tak moc text, naopak jsem se nechala unášet jejími tony.

Ethan si potichu pobrukoval a prsty bubnoval o volant. Přesně jako správný bubeník za volantem.. Z úst mi vyšlo tiché uchechtnutí, ale on si toho nevšímal. Dával pozor na tmavou silnici, po které jsme jeli.

Vrátila jsem svůj pohled zpět a dál se dívala s okna. Projížděli jsme městem, ulicemi osvětlenými lampami. Řím.. Ty ulice bych poznala vždy. Byly jedinečné.. Stejně tak i domy. Cihlové, stavěné v renesančním slohu. V Itálii jsem žila pouze chvíli, ale už teď pro mě byla domovem.

Na chvíli jsem zavřela oči. Relaxovala jsem a cítila, jak se auto s každým otočením volantem nahýbá do různých směrů. Po chvíli ale zastavilo.

"Jsme tady?" otevřela jsem oči a zvědavě se rozhlédla. Auto stálo před velkou dřevěnou vjezdovou bránou, nad kterou byla střecha. Neměla jsem ponětí, kam ta brána vede. Za ní jistě musel být nějaký velký dům. Veze mě snad k sobě domů? Kde to jsme?

"Mm-hm." odpověděl mi s přikývnutím a vystoupil z auta. Motor však nechal běžet. Matně jsem viděla jak otáčí klíčem v zámku od brány a otvírá ji.

Pak si znovu sedl zpátky do auta za volant vedle mě a vjel dovnitř na verandu. Záhy poté zaparkoval a znovu vystoupil s auta, které obešel a podržel mi dveře, abych mohla vystoupit.

Nevěděla jsem přes všechnu tu šerou tmu kudy se mám vydat a tak jsem jen následovala Ethana, který z kufru našeho auta vytáhl všechna zavazadla. Já pak kufr zavřela a on auto zamknul. Nabídla jsem se, že mu s kufry pomůžu, on však ale moji pomoc odmítl. Poznala jsem na něm, že nechtěl, abych se s tím tahala.