Summer Love 2 [CZ - Luke Hemmings]

31) Japan part one

,,U-Už zítra?" šeptla bolestným tónem. Zavřel jsem oči. Nemám rád, když takhle mluví. Hrozně mě to bolí! ,,Jo, už zítra. A ještě k tomu ráno!" řekl jsem posmutněle. Sice jsem byl hodně šťastný, že se konečně podíváme do Japonska, ale zase na druhou stranu, je mi jasné, že tam budeme muset jet sami, jako skupina a nemít doprovod. A být nějaký ten čas bez Mel, to se mi moc nelíbilo.

,,No a na jak dlouho?" zeptala se. A sakra! To nám ten debil nestačil sdělit! ,,To nevím." vydechl jsem a letěl zpátky do studia, abych se na to mohl toho debila zeptat. Když jsem vešel dovnitř, byl tam už jenom Ash. Četl si ve smlouvě a nějak mi nevěnoval pozornost. ,,Počkej chvíli, prosím tě." řekl jsem Mel do telefonu a tím si zasloužil Ashtonovu pozornost.

,,Na jak dlouho jedeme do toho Japonska?" zeptal jsem se otráveně. Ashton pokýval hlavou. ,,Na dva týdny. Možná tři. Možná celý měsíc." odpověděl mi. Vyvalil jsem na něj oči. Co tam, pro Boha, budeme dělat tak dlouho?!

,,Zlato?" ozvala se Mel a já zas vyšel na chodbu. ,,Na jak dlouho tam jedete?" zeptala se znova. ,,Na dva-tři týdny, možná měsíc." zamumlal jsem. Moc se mi tomu nechtělo věřit. ,,Dobře." hlesla bez emocí. ,,Jedu za tebou, jo?" řekl jsem. ,,Fajn." špitla a típla mi to.

,,Luku?" zavolal na mě Ash. ,,No?" otočil jsem se. ,,Jedeš teď za Melindou, že?" zeptal se. ,,Jo?" Řekl jsem to tak, že to zněla jako otázka. ,,Potřebuješ něco?" zeptal jsem se a přitom hledal v kapse klíčky od auta. ,,Co? Ne, ne, ne, ne." začal kroutit hlavou. ,,Já jsem se jenom chtěl probrat podrobnosti ohledně toho Japonska, ale to počká." usmál se. Pokýval jsem hlavou na pozdrav a pak už běžel k autu. Nastartoval jsem a jel směr dům u jezera, kde jsem nechal Melin.

MELINDA:

Nevěděla jsem, jestli mám být ráda za to, že kluci jedou do Japonska nebo nemám být. Byl to smíšený pocit - bolest a smutek a zároveň radost. Byl to - přesněji řečeno - nepochopitelný pocit.

Naštvaně jsem mrskla mobilem o postel. Pak jsem ho zase vzala a lehla si na tu postel. Nevěděla jsem, co mám dělat, co si myslet, jak se ohledně toho Japonska cítit. Z nějakého důvodu jsem z toho měla špatný pocit!

Nevím, jak dlouho jsem na té posteli ležela, každopádně jsem tam na nějakou tu dobu usnula. Probudil mě až Luke, když mě bral do náruče. Tedy aspoň myslím, že mě bral do náruče.

,,Co to děláš?" šeptla jsem rozespale. ,,Jedeme domů." řekl. Vylezli jsme ven a Luke se na chvíli zastavil a prohlédl si ten nádherný dům. Povzdechl si. ,,Strašně rád bych tu zůstal, ale povinnost volá." řekl zklamaně a já jenom něco zamumlala. ,,Pojedeme tu hned potom, jak se vrátím, dobře?" zeptal se, když mě pokládal do auta. Byla jsem tak unavená a rozespalá, že jsem jenom trochu přikývla a pousmála se. Pak jsem zavřela oči. Cítila jsem, jak mi dal pusu na čelo.

Pak jsem zase usnula. Probudil mě opět Luke, když mi dal ruku na koleno. ,,Ani to nezkoušej." řekla jsem rozespale a tím ho rozesmála. ,,A co?" zeptal se přiblble a svou rukou zajel trochu výš. Jeho dlaň díky mě doslova letěla pryč. ,,Jsem unavená." řekla jsem a předstírala, že zívám. Pak vylezla z auta a on jako ocásek taky a letěl hned za mnou. Šla jsem jako obvykle - směr náš byt.

,,Asi bych měl začít balit." hlesl Luke potom, co jsme vešli do bytu a já se svalila na postel. ,,Mhm." dostala jsem ze sebe a zavřela oči. Chvílema to vypadalo, že usnu, dokud se naší ložnicí nezačal ozývat tón Closing Time. Povzdechla jsem a se stále zavřenýma očima jsem ten hovor přijala.

,,Ano?" zívla jsem. Slyšela jsem, jak se Luke uchichtl. ,,Melindo?" ozvalo se z telefonu. Moje oči se prudce otevřely a já se vyšvihla do sedu. ,,Babi?" vyjekla jsem nadšeně. ,,Ahoj zlatíčko." řekla a zasmála se tím svým jedinečným smíchem. ,,Ahoj." pípla jsem a přikryla si dlaní pusu.

,,Asi si teď nejspíš říkáš, proč ti volám." řekla a já hned pokývala hlavou a skočila jí do řeči. ,,Jsem hrozně ráda, že mi voláš. Mimochodem, šťastný nový rok." zasmála jsem se. ,,Tobě taky vnučko." opětovala mi to. ,,Jen mě tak napadlo, dlouho jsme se neviděly, co kdybys přijela na návštěvu?" nabídla mi.

Neváhala jsem ani vteřinu. ,,Jasně, že jo. A hrozně ráda!" vyjekla jsem. ,,To jsem ráda, zlato. Ale je tu jeden malý problém." řekla. ,,Jaký?" nechápala jsem. ,,Já se přestěhovala." odpověděla mi. ,,A kde teď bydlíš?" zeptala jsem se opatrně. ,,Přestěhovala jsem se do Kanady zlato." moje srdce vynechalo pár úderů, když jsem si dala dvě a dvě dohromady.

,,To. Nemyslíš. Vážně." na každé slovo jsem dala důraz. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla vzteky a potom se začala dusit vzlyky. ,,Myslím zlato. Tvůj táta na tom není dobře." řekla smutným tónem. ,,Neříkej to!" vyjekla jsem naštvaně. ,,On není můj otec." zavrčela jsem.

,,Ale potřebuje tě." šeptla. Rukou jsem si zajela do vlasů. ,,Fajn. Kde přesně tedy jste? Přiletím za váma." řekla jsem poraženě. Uměla jsem si představit, jak se raduje. ,,Na letišti tě vyzvednu. Sbal si dost svetrů. Mám tě ráda. Ahoj." rozloučila se se mnou a típla mi to dřív, než já stačila reagovat.

Hlasitě jsem si povzdechla a znova jsem se svalila na postel. ,,Kdo ti volal?" zeptal se mile Luke, zatímco si házel trička do velké cestovní tašky. ,,Prosím tě, neptej se." vydechla jsem se slzami v očích. Nějak mi nebylo jasné, proč jsem brečela.

,,Zlato? Ty brečíš?" donutil mě se zvednout do sedu a zkoušel se mi podívat do očí. Posmrkla jsem a přikývla. ,,To bude dobrý." zašeptal mi do ucha a objal mě. Co nejtěsněji jsem kolem něj obmotala ruce a přitáhla si ho co nejvíc k sobě. Jo, objetí jsem potřebovala!

,,Melin?" ozval se po chvilce objímání. ,,No?" otočila jsem se na něj. Měl oči plné slz. ,,Budeš mi strašně moc chybět." vzlykl. ,,To ty mi taky." tiše jsem kývla a znova ho těsně objala. ,,strašně moc." dodala jsem.