Summer Love 2 [CZ - Luke Hemmings]

7) Welcome home

Vzbudila jsem se a koukla na mobil. 9:20am. Mám asi čtyřicet minut, než mě tu vyzvedne Luke. Mám ještě čtyřicet minut, než udělám to, co se chystám udělat. Udělám něco, co bych nikdy neudělala ale v dané situaci to bylo to nejlepší řešení.

Převlékla jsem se do černého trička a tmavých džín. Nazula jsem si Vansky a rozčesala si své vlasy. Následně jsem se trochu namalovala.

Věci jsem měla sbalené do dvou minut, jelikož jsem tady neměla skoro nic. Ty dvě minuty jsem totiž kontrolovala, že mám vše - mobil, nábiječka, kosmetika a oblečení. Ano, to je opravdu nic!

Když se ozvalo to klepání na dveře, moje srdce začalo bít zrychleně. A když dovnitř vešel Luke, měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi!

,,Ahoj lásko." řekl mi, nečekal na mou odpověď, jen mi stiskl boky a políbil mě.

Předstírala jsem úsměv. ,,Ahoj."

,,Máš sbaleno? Můžeme jet?" vyptával se a podle všeho měl dobrou náladu. Píchlo mě u srdce, že já opět budu ten důvod, proč ji mít nebude.

,,Jasně. Můžeme." zašeptala jsem. Pak jsem si odkašlala a opět se na něj usmála.

Vzal mi tašku a pak si se mnou propojil prsty. Nechtěla jsem, ale nedala jsem nic znát.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se, když jsem si sedla na lavičku a chytla se za hlavu.

,,Ne." založila jsem si hlavu do dlaní. ,,Sedni si." pípla jsem. Hodil mou tašku na zem a poslušně si sedl.

,,Co se děje?" vzal mě za ruku kterou jsem hned odtáhla. Nechápavě se na mě podíval.

Nadechla jsem se. Udělal se mi knedlík v krku a nemohla jsem mluvit. Usoudila jsem, že bude lepší mu to říct až doma.

,,Jen se mi trochu zamotala hlava, promiň." vykroutila jsem se. No, paráda. Ještě mu lži do očí!

,,Neomlouvej se." obdařil mě jedním z jeho krásných úsměvů. Mezitím využil příležitosti a znova mě chytil za ruku. Neříkám, že mi ten dotek byl nepříjemný, právě naopak mi způsoboval tlak v podbřišku.

,,Chci domů." pípla jsem.

,,A co stěhování? Myslel jsem, že bychom ..." začal mě kárat. Umlčela jsem ho přiloženým prstem na jeho rtech. Chvíli jsem ho skenovala pohledem, dokud si mě přitáhl do polibku. Nebyl to polibek, který mi věnoval, když pro mě přišel. Tenhle byl plný lásky, něhy a zároveň vášně. Dokonalá kombinace!

,,Tak fajn." zazubil se, když se odtáhl. Všechna nervozita a všechen ten špatný pocit ze mě v tu chvíli spadl. Už jsem nechtěla udělat to, co jsem chtěla udělat. Už jsem nechtěla náš vztah ukončit kvůli jednomu telefonátu od nějakého vězně. Bylo mi všechno jedno. Ano, to byla ta věc, co jsem byla rozhodnutá udělat.

Pak se postavil a natáhl ke mně ruku. ,,Tak jdeme, sweety. K nám domů." usmál se a já mu úsměv, tentokrát bez předstírání oplatila. Vstala jsem a objala ho rukou kolem pasu a vykročili jsme pryč z nemocnice.

***

,,Něco bych snědla." uvažovala jsem nahlas v autě. Na klíně jsem měla svou tašku a hrála jsem si s jejím popruhem.

,,Tak něco doma uvaříme." řekl nadšeně. Neznělo mi to ale přesvědčivě.

,,Co je?" zeptala jsem se, pohladila ho po hřbetě ruky a povzbudivě se na něj usmála.

,,Jenom se bojím. Pojedeme sami dva, autem." začal mrmlat slova a mě hned došlo, o co jde.

,,Neboj se. Nic se nám nestane, dobře?" svůj úsměv jsem ještě rozšířila, což přimělo se usmát i něj.