Summer Love 2 [CZ - Luke Hemmings]

12) Next moment in the hospital

LUKE:
,,Melindo!" vykřikl jsem, když jsem ji viděl, jak padá k zemi. Stačil jsem ji chytit, než dopadla hlavou na tu kamennou zem. Měla zavřené oči a nepravidelně dýchala. Vzal jsem mobil a vytočil číslo sanitky.

*v nemocnici*
,,Doktore, co jí je?" vyskočil jsem ze sedačky a běžel za doktorem, který se ovšem zubil na celou nemocnici.

,,Á pan Hemmings. Tak se zase potkáváme." neodpustil si poznámku a já protočil očima. Když viděl, že mě ty jeho poznámky štvou, jeho úsměv a povadl a on zvážněl. 

,,Melinda prodělala šok, byla dehydrovaná. Ale nebojte se. Nic se jí, snad ani vašemu dítěti nestane." zamrkal jsem a on vyvalil oči.  ,,Vy nevíte, že budete otec?" uchichtnul se a já si prohrábl vlasy.  ,,Jasně, že to vím. Od dnešního rána." 

,,Musím vás varovat, že máme silné podezření na krvácení. Musíme si ji zde nechat přes noc." Oznámil mi a já znova pokroutil hlavou.  ,,Jaké krvácení?" nechápal jsem.  ,,Máme podezření na mimoděložní těhotenství." vzdychl a já se na něj nechápavě podíval.

,,Mimoděložní těhotenství je těhotenství, kdy se plod neuhnízdí v děloze, ale jinde. Nejsou příznivé podmínky pro vývoj plodu a proto tam plod odumírá." při všech těch nesmyslných větách se mi díval do očí a mi bylo jasné, že je zle.  ,,Takže potratí?" zeptal jsem se a v doufal v negativné odpověď.  ,,Nic není jisté, ale má typické příznaky." řekl a pak zpoza skleněných dveří se objevila hlava sestry.

,,Pane doktore, pacientka krvácí." řekla a já si přitiskl dlaně k obličeji, byl jsem zoufalý.  ,,Je mi to líto." řekl doktor soucitně doktor a pak se během vteřiny ocitl za dveřmi, které zhrozně zavrčely, když se zavíraly. Byl to odporný zvuk, dělalo se mi z něj špatně. V tomhle špitále se mi ani za mák nelíbilo, připadal jsem si jako v nějakém hororu či co.

,,Do prdele!" zařval jsem a kopl do židle, na kterou jsem se na konec posadil. Narůstala ve mě agrese, ale více smutek. Proč, když jsem s ní, se všechno hroutí?

 ,,Co vám tak dlouho trvalo?" zavrčel jsem, když doktor vylezl zpoza těch hnusných dveří. Když se na mě soucitně podíval, chytil jsem se za hlavu.  ,,Ne." zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu a snažil se uklidnit. To nemůže být pravda!

 ,,Omlouvám se, pane Hemmingsi. Tohle byl beznadějný případ." řekl se smutným tónem hlasu a já se rozbrečel.

,,Kdy ji můžu vidět?" řekl jsem po chvíli a on se usmál.   ,,Ještě teď, pokud chcete." odvětil mi.

,,Samozřejmě, že chci." vzlykl jsem a otřel si slzu. ,,Jenom, nechci, aby mě tak někdo viděl." dodal jsem a on se zatvářil nějak všelijak.

,,Nebojte se. Dovedu vás za ní." povzbudivě se usmál a já si povzdechl.  ,,Už to ví?" vstal jsem, abych se mu mohl podívat do očí.  Zakroutil hlavou.  ,,Ještě ne. Mám jí to říct, nebo vy?"

,,Já jí to řeknu." řekl jsem po chvíli ticha, kdy jsem se pokoušel uklidnit, jelikož mnou projela vlna vzteku a chtěl jsem toho doktora uškrtit. Nevím proč, najednou se to prostě stalo.

,,Tak pojďte." popostrčil mě dlaní do zad směrem, kudy on přišel a já se jím vydal.  Prošli jsme přes ambulanci, njěakou chodbou, kde jsme se najednou ocitli na chodbě pokojů pro pacienty. 

,,Jak jsme se sem dostali?" zamumlal jsem si pro sebe a prohlížel si to tu, jako kdybych tady byl poprvé.   ,,Máme tu speciální vchod pro doktory. Nemusí obcházet celou budovu, stačí jít těmito dveřma."  vysvětlil mi a ukázal prstem za sebe na ty dveře, jemiž jsme přišli.

,,Jasně." zase jsem zamumlal a utřel si pořád ještě uslzené oči.  ,,Kde má Mel pokoj?" otočil jsem se na doktora, který hned zareagoval a ukázal na modré dveře. Přikývl jsem a šel rovnou k nim. Než jsem vešel dovnitř, pár krát jsem se nadechl. Pokusil se nevypadat, že jsem brečel.

Hned jak jsem vešel, naskytl se mi pohled na spící Mel. Byla bledá v obličeji a oční víčka měla trochu červené. Hned jsem běžel k ní, chytil ji za ruku a políbil ji na čelo.

,,Luku?" zamumlala a já se snažil zahnat další slzy, co se chtěly dostat ven.  ,,Sweety." pohladil jsem jí po tváři a ona se usmála. Stále ale měla zavřené oči.

,,Víš to?" zeptala se a já se na chvíli přestal hýbat. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatoval.  ,,Vím." přikývl jsem a jí se po tváři spustily slzy.

,,Potratila jsem." vzlykla. Hned jsem si ji přitáhl do objetí, takže nadále brečela na mém rameni.

,,Není to tvoje vina." konějšil jsem ji.   ,,Je." vzlykla a odtáhla se, aby mi viděla do očí. ,,Je mi to líto Luku, vím, že jsi chtěl dítě." soucitně se na mě podívala a si povzdechl.

,,Měla jsi pravdu." řekl jsem jí a ona se na mě nechápavě podívala. ,,Možná jsme na dítě 'trochu' mladí." řekl jsem trochu víc uvolněně a u slova 'trochu' udělal do vzduchu uvozovky, na což se zasmála. ,,Ale stejně mě to mrzí." zvážněla.  ,,Mě mrzí, že jsi musela trpět." zachumlal jsem se do jejího krku, protože jsem se rozbrečel úplně. Nenávidím, když brečím!  ,,Co kdybychom na to zapoměli?" nabídla a já se odtáhl. 

,,Blíží se na naše výročí." změnila téma a já se usmál.  ,,Co kdybychom si udělali výlet a třeba se znova pokusili o miminko?" z mluvení přešla na šeptání mi do ucha. Zkousl jsem si ret nad tou představou našeho výročí.  ,,To zní suprově." řekl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně celou tu dobu nic neříkal.

,,Ale...." chtěl jsem něco namítnout ale umlčela mě přiložením prstu na mé rty.  ,,Už nemluv." šibalsky se usmála a přitiskla rty na ty mé. Zavřel jsem oči. Začala mě pomalu a nežně líbat. Objal jsem ji kolem pasu a prohloubil náš polibek. Jazykem jsem přejížděl po jejím spodním rtu a pak pomalu vnikl do jejích úst. Objala mě kolem krku a polibky mi opětovávala.

,,Miluju tě." zamumlala do polibku a já se usmál, čímž jsem polibek přerušil.  ,,Já tebe víc, bae." dával jsem jí pusinky po celé její tváři a na krku. Dělával jsem jí to pořád, nevím proč jsem potom přestal.  ,,Fajn, Luku! Dost!" začala se smát a já se vítězně usmál.

,,Už se těším." mrkl jsem, než jsem si ji znova nepřitáhl k sobě. ,,Já taky." opětovala mi to a pak jsme se znova začali líbat. Tentokrát vášnivěji.

OPRAVDU MOOOOC se omlouvám, že jsem více jak týden přidala díl, měla jsem hodně úkolů do školy, musela jsem si vybírat, na jakou střední chci jít a bla bla bla.... a taky jsem si tuhle povídku nějak znechutila, nevím proč :/// proč se mi vůbec nechtělo ji psát a tak dále. .... to není podstatné :D :DDDD