Sebastian
Poznali jsme se když mi bylo 17 pamatuješ? Byl jsem praktikantem na táboře, na který jsi přijel. Hned jsi se mi zalíbil a plus bylo to že jsi byl kamarád kluka, kterého jsem znal již z dřívějška. A tak jsem šel prostě za ním si povídat, a zároveň si tě prohlédnout z blízka. Byl jsi vážně krásný, kudrnatý krátký vlasy jsi měl zachycené bandanou, ale bylo vidět že jsou nabarvené na světlou zelenou. Moc ti to slušelo. Lukáš tvůj kamarád mi tě představil jako Filipa.
Uběhlo pár dní a ty jsi začal pokukovat po klukovy s kterým jsme se znali již dříve. Nechápal jsem co se ti na něm líbí, vlastně nikoho jsem nechápal co se mu na něm líbí, jak holkám tak klukům, i když holky věděli že nemají šanci. Stále jsi se mě ptal co by jsi měl dělat, aby jsi se mu zalíbil, a já ti vážně pomáhal, jelikož jsem tě chtěl vidět šťastného.
Moje vedoucí byla hrozná kráva, jelikož ze všeho obviňovala mě. Když se někdo porval byla moje vina že se porvali, i když ona na ně jen zírala, a já se je snažil dostat od sebe. Brečel jsem, ale nikdy jsem to před vámi nedával znát, a vypadalo to tak že si toho vážně nikdo nevšiml. Nikdo totiž nepřišel a nezeptal se jsi v pohodě. Ani ty ne. Takže jsem každý den brečel do telefonu své babičce, ale jakmile jsem se k vám vrátil, dělal jsem jako by nic. Díky těmto událostem jsem neměl ani chuť k jídlu a co si budeme kuchařky nevařili ani moc dobře. Chtěl jsem tak moc domů, ale vždy když jsem tě viděl mě to přešlo. Ale pak jsi vždy šel za Teodorem a já si to zase rozmyslel. Jenže odjed jsem nemohl.
Tábor s vámi utíkal hrozně rychle a já se bál posledních dnů. Předposlední den měla být diskotéka. Nenávidím tanec před lidmi. Rád jsem tancoval ale to byli úplně jiné písničky. Ty by se vám nelíbili. Přišel večer a tím i diskotéka, vedoucí připravily potají colu místo čaje, a brambůrky a takovýhle pochutiny. První kdo o cole zjistil jsi byl ty, jelikož jsem ti řekl aby jsi si šel natočit čaj. Nečekal jsem že to uděláš, ale vážně jsi šel. Jaké bylo roztomilé překvapení když jsi to zjistil.
Ale stejně jsem tě na každý ploužák viděl tancovat se Teodorem. Mě vždy vyzval z donucení jen Lukáš, ale já ho vždy odmítl, chtěl jsem tancovat s tebou. Tak jsem se odebral do míst kde je klid, to znamenalo záchody. Tam jsem si sedl na zem před nimi a pozoroval nebe. Tak moc se mi chtělo zase brečet, ale nemohl jsem jelikož se ze tmi vynořili dvě postavy. Jakub a Honza vedoucí a praktikant. Byli kouřit. Jakmile mě viděli ptali se co se děje, ale v očích jim bylo vidět že je to ve skutečnosti nezajímá, a ptají se jen tak. A tak jsem se zvedl a odešel k ohništi, kde dohoříval poslední oheň tohoto tábora. Toho už si vůbec nikdo nevšímal. Nikdo tam pro mě nebyl.
Druhý den ráno, jsem se probudil u ohniště, přes rameno mou mikinu, kterou jsem ti naposledy půjčil. Ale jinak nikde nikdo nebyl, ještě jste spali. A já jen seděl, klepal se zimou a koukal před sebe. V tom ke mně někdo přišel. Ohlédl jsem se a byl to Jakub. ,,Tak co se s tebou děje Sebo?'' optal se a já nevěděl co bych měl odpovědět a tak jsem i tak nadále mlčel. ,,Mě to můžeš říct, známe se už dlouho a víš že já tě vyslechnu?'' A já se na něj jen podíval. ,,Je toho tolik, nechci tě zatěžovat nevýznamnými problémy. '' odpověděl jsem a on mě jen objal. Z očí mi začali stékat slzy. ,,Je to kvůli němu?'' optal se a já jen zakroutil hlavu v nesouhlas. ,,Tak kvůli Veronice, a těm co si říkají tvá rodina.'' na to už jsem kývl na souhlas. Věděl co se u nás doma děje, a věděl jak se cítíme. Vždy mě dokázal uklidnit.
Pro děti se sjížděli rodiče a já se nechtěl loučit. I když jsem věděl že musíme, ale uvidíme se příští rok, tak to bude ok. A tak skončil tábor plný neopětované lásky, pomoci a slz o kterých nikdo nevěděl.
Psali jsme si, ty jsi mi napsal jako první že tě Teodor ignoruje. Že nevíš co máš dělat. Tak jsem ti odpověděl ať mu napíšeš, nebo ať se sejdete protože jste bydleli ve stejném městě. Tak moc jsem mu záviděl. A zároveň žárlil. I když jsem věděl že by jsi se mnou nikdy nebyl. Psal jsi mi o něm každý den. Když jsi napsal že máš den na hovno ptal jsem se proč, a zase jsi začal psát o něm. Ale když jsem to napsal já nezajímal jsi se. Vymýšlel jsem za tebe co by jsi měl udělat. Vymýšlel jsem ti básničky ale pro něj. Ale všechny se vztahovali na tebe, ale to jsi neviděl.
Už jsem se snažil odepisovat ale tak moc mě to ničilo, ale to ty jsi nevěděl. Už jsem jen čekal na tábor. Který se rychlostí blesku zase blížil. Utíkalo to hrozně rychle. Jako by to ani nebyl rok a tábor byl zde.
Tentokrát jel ale i můj bratranec. Nechápal jsem proč jede taky jako praktikant když říkal že nemá čas, ale jel. Všichni si ho hned oblíbili. Když jsme rozřazovali týmy, tak i přes to že jsem slíbil že tě budu mít v týmu můj bratranec byl rychlejší. A tak jsem zase ztratil naději. Ale byl jsi v týmu s Teodorem a nic jiného tě nezajímalo. Bylo ti jedno že nejsi u mě. Můj tým mě nenáviděl, ne kvůli mě ale kvůli vedoucímu, nebo to bylo kvůli mě? Nevím Filipe, ale ty jsi taky nic nevěděl.
Tábor se sunul tentokrát pomaleji. Ty jsi si my stěžoval každý den že nejvíc makáš, že zbytek se tam jen s mým bratrancem válí. A já nevěděl co dělat. Jednou mě i hlavní vedoucí seřval že se s vámi bavím až moc, přitom bratranec byl u vás víc než já a toho za to pochválil. Co jsem dělal špatně. Zase na mně padal depka, ale tentokrát jsem neměl komu zavolat. Tenhle tábor byl pro mě horší než minulí. Vyvrcholilo to v den kdy se bratranec rozhodl udělat vtip na vás. ,,Děcka dnes si prohodíme týmy já si vezmu Sebův a Seba bude mít můj. Všichni z mého týmu začali jásat a z toho jeho nadávali až na tebe. Chtělo se mi brečet. To mě až tak nesnášejí? Nikdo nechce být se mou v týmu? A i když mi steklo pár slz nikdo na to nereagoval jen se přeřvávali dál. A tak jsem od vás odešel.
Pak se mi hned bratránek omlouval ale mě to bylo jedno. Co jsem udělal špatně? Celí tábor jsem nějak přežil, pokud jsem s vámi být nemusel stáhl jsem se k sobě do pokoje, s nikým z vedoucích jsem nemluvil pokud jsem nemusel. A však všem má změna byla jedno. Letošní diskotéku jsem přežil za pultem a s nikým jsem netancoval. Když vše skončilo šel jsem spát.
Po konci táboru jsi mi ale už nenapsal. A mě to vlastně začalo být i jedno, stejně by jsi psal zase jen o Teodorovi. A tím vlastně skončila má zamilovanost do tebe.
Tento příběh je skutečný až na některá jména.
